Prázdniny se přehouply do druhé poloviny, a vedra, vedra, vedra.
Kolik asi kaktusů to nepřežije? Rčení starých zahradníků říká, že přitopit není
problém, ale uchladit skleník – to je problém velký. Tolik sluníčka jako je
letos, nemají kaktusy snad ani v Mexiku. Pivovary si libují, tržby letějí
nahoru. Kupodivu, návštěvy v našem prodejním skleníku nijak neklesají, a když je
venku 35, tak ve skleníku o deset stupňů více. Dokonce i náš Pepik nosí klobouk,
aby se mu nepřehřívala lebka.
 |
|
Pepik s kloboukem
|
Ale teď už vážně. Podívejme se na zajímavou kristátu. Získal jsem ji bez
jmenovky, snad by se mohlo jednat o Copiapoa laui. Je to hodně zajímavá
miniaturka. Ve sbírkách se moc nevyskytuje, těžko se mi rozhoduje, zda ji mám
ponechat takovou, jaká je, nebo zda ji rozroubovat aspoň na pět (dost drahých)
kytiček.
 |
|
Copiapoa laui - kristáta
|
Skočme do sukulentů. Pamatuji se na naši krásnou cestu na
Madagascar. Tehdy jsme cestovali na sever od hlavního města Antananarive,
nádherná příroda, milí lidé, chlapi do půl těla. Na důkaz, že jsou chlapi,
nosili dva tři dlouhé oštěpy, někteří i staré pušky předovky, ze kterých se asi
leta letoucí nestřílelo. Tam jsme pozorovali žlutě kvetoucí květy s hnědým okem
uprostřed – Pepík Halda je hned pojmenoval – Uncarina decaryi. Když se povede
z ukrutně tvrdého plodu ve svěráku vydobýt semínka, pak docela klíčí, a jsou
z nich nepříliš vzhledné klacíky. Ale krásně kvetou, jak je vidět v korunce dva
metry nad zemí.
 |
|
Uncarina decaryi
|
Vzpomínek na tuto cestu je mnoho, a nejen na kytky. I na lidi. Projížděli jsme
jakousi dědinou, školy jsou tam hezké, stejně jako v Mexiku. Zastavili jsme
u přístřešku na autobusové zastávce. Na vařiči na pevný líh jsme vařili polívku.
Děti ze školy se vyhrnuly a jako u vytržení sledovaly bílou kostičku, co nad
ešusem hořela modrým plamínkem. Voda klokotala a děti asi věřily, že je to
zázrak. Pak přiběhl školník nebo učitel, a dlouhým klackem děti hnal zase
k vnímání moudra. Čokoládová děvčata opodál dřevěnými palicemi ve dřevěných
mísách stloukala mouku z manioku, viděla bílé maníky, běžela do chatrčí a
převlékla se do krásných barevných šatů. Byli jsme tam fakt za exoty, a bavilo
nás to.
Když už jsem v Madagascaru, nedá mi to, abych se nepodělil o jeden poznatek.
Nějak se mi zadařilo, a dostal jsem ukrutný průjem. Léčil jsem to černým
živočišným uhlím. Jak známo – stolička je pak taky černočerná. V noci jsem
vybíhal ze stanu a v okolí jsem zanechával černé šplíchance. Ráno vysvitlo
sluníčko, vytáhlo mne ze stanu – a co nevidím? Tříčlenná skupina Malgašů se
sklání nad jedním tím šplíchancem, šťourá se v něm špičkou oštěpu a dumá, jak je
možné, že ti bílí muži se vyznačují tak černým trusem. Myslím, že dodnes v tom
kmenu o tomhle poznatku stařešinové dětem vyprávějí.
 |
|
Gymnocactus viereckii
|
Zpátky ke kaktusům. Podívejme se na hezkou trsovitou kytičku. Je to miniaturka,
ale když doroste do trsu, má skoro čtvrt metru v průměru. Jmenovka říká, že je
to Gymnocactus viereckii. Můj dobrý kamarád, co má moc hezkou paní a umí
pěstovat kaktusy a taky umí sem tam něco pěkného o kaktusech napsat, na svém
webu tvrdí, že „v našich sbírkách kupodivu zas tak běžný není a vidět pěkně
rostlý trs je vcelku vzácností“. To mi udělal radost, protože mne poněkud
nepřímo pochválil, za což jsem mu vděčný. Ale co bych k té kytičce povídal víc?
Že to dnes najdete častěji pod rodem Turbinicarpus, a další podrobnosti se
dočtete na krásné
stránce Petra Antálka.
 |
|
Coryphantha nickelsiae
|
Coryphantha nickelsiae patří mezi první kaktusy, které jsem společně se Stevenem
Brackem v Mexiku viděl. Vjeli jsme u Monterrey do kaňonu Huasteca, nádherný
zážitek. Jeli jsme po velmi špatné cestě desítky kilometrů, někdy těsně sevřeni
skalnatým masivem z obou stran, až cesta skončila pětimetrovou dírou. Nebylo
kudy dál. Voda si tam s údolím dobře pohrála – k naší smůle. Chtěli jsme projet
až někam k Rayones, místo toho jsme asi pět kiláků couvali, než se dalo otočit.
Nad námi ve skalách množství Agave victoriae-reginae, velké jako lidská hlava,
jako by se nám vysmívaly. A mezi nimi taky skupiny těchto krásných C. nickelsae.
 |
|
Sulcorebutia heliosoides
|
Sulcorebutia heliosoides kvete letos už potřetí. Jako
velkou vzácnost jsem ji před lety dostal od přítele z Německa, a na skupinu
květů je hezké povídání. V přírodě je viděly i české výpravy, pěkně o nich píše
Vašek Šeda ve svém seriálu
o cestě Bolívií.
 |
|
Gymnocalycium poeschlii LB 326, Sierra Moro, Argentina
|
Poslední obrázek nám představí Gymnocalycium poeschlii LB 326, Sierra Moro,
Argentina. Gymnokalycia jsou krásné a vděčné rostliny, letos jsem měl těch svých
pár druhů pod plným sluncem, a daří se jim skvěle. Moc toho o nich nevím,
v J. A. jsem nikdy nebyl, ale podrobnosti se můžeme dočíst třeba na hezkých
stránkách olomouckého spolku.
Uvidíme se 29. září, možná i den před tím, nebo den poté, na kaktusářském
mumraji u příležitosti Zamykání sezóny v Chrudimi.
Za měsíc na shledanou – Pavel Pavlíček.
