Cereusy známé i neznámé, část II.

V seriálu o sloupovitých kaktech se dnes zaměříme na dva překrásné rody z Brazílie, Micranthocereus a Coleocephalocereus. Začneme s rodem Micranthocereus, jehož druhy obývají hlavně brazilské státy Bahia a Minas Gerais, částečně pak i Goiás. Rod sám čítá asi 7 druhů. D. Hunt ve svém The New Cactus Lexicon za asistence N.Taylora však do tohoto rodu zařadil ještě druhy rodů Austrocephalocereus a Siccobaccathus, které vede jako podrody. Tím počet druhů vzrostl asi na 11. Rod Siccobaccatus má dva neskutečně krásné druhy, S. dolichospermaticus a S. estevesii. Dle mého názoru by měly být vedeny pod samostatným rodem. Už proto, že se odlišují vzrůstem i květy. Druhy rodu Micranthocereus – v překladu drobný květ, rostou v mnohohlavých trsech do výšky 1 metru, několik druhů až do 2 m. To neplatí u víceméně solitérních jedinců rodu Siccobaccatus, které rostou do výšky od 3 do 6 m, a mají o poznání větší květy

Obr. 1 – Micranthocereus polyanthus ssp. alvini

Na obrázku č. 1 je ve sbírkách prakticky neznámý druh Micranthocereus polyanthus ssp. alvinii. Dva roubované semenáčky jsem získal asi před 3 lety na chrudimské burze od Milana Halfara, který se zasloužil o jeho rozšíření do našich sbírek, a patří mu tak velký dík.

Obr. 2 – Micranthocereus purpureus

Na obrázku č. 2 je dospívající, kolem jednoho metru vysoký exemplář Micranthocereus purpureus, dříve vedený pod rodem Austrocephalocereus. Dospělí jedinci tohoto krásného druhu dorůstají na stanovištích ve státu Bahia až do výšky dvou metrů a šířka stonku může dosáhnout až 9 cm. Na jeho první purpurové květy, podle nichž dostal své druhové jméno, zatím trpělivě čekám.

Obr. 3 – Micranthocereus purpureus MH 642, Naros de Cruizero

Na obrázku č. 3 je semenáč M. purpureus MH 642, Naros de Cruizero, kterému již v této velikosti začíná krásně modrat epidermis. Bílé vlasy do areol plné žlutavých trnů bude dávat s přibývajícím věkem.

Obr. 4 – Siccobaccatus dolichospermaticus

Tato rostlina, Siccobaccatus dolichospermaticus, patří u mě do skupiny „vymodlených“. Za celá desetiletí sběratelské snahy mám pouze jeden kus. A o druhém druhu rodu, S. estevesii, si zatím mohu nechat jenom zdát. Vyobrazenou rostlinu jsem získal v podobě semenáče s mylným jménem na jmenovce, Austrocephalocereus albicephalus. Rostliny pod tímto označením jsou však dnes vedeny v rodu Micranthocereus, mají žluté trny a zelenou epidermis. Tento exemplář má ale pokožku modrou a víceméně narezlé trny. Od svého souputníka v rodu, překrásného S. estevesii, se liší o poznání menším počtem žeber a nižším vzrůstem. U tohoto rodu zbývá jen povzdechnout: kéž by se tyto dva neskutečně krásné druhy začaly objevovat v nabídkách semen. Pokud má někdo ze čtenářů přebytky, rád odkoupím.

Druhou, na začátku článku zmiňovanou skupinou brazilských sloupovitých kaktů, je neméně krásný rod Coleocephalocerus. Pod tímto označením najdete v literatuře asi 12 druhů, včetně druhů rodu Buiningia. Rod Coleocephalocereus, stejně jako Micranthocereus, obývá brazilské státy Bahia a Minas Gerais. Druhy tohoto zajímavého rodu dorůstají výšky od 30 cm do 5 m. V dospělosti tvoří rostliny blízko temene cefálium, z kterého vyrůstají noční květy.

Obr. 5 – Coleocephalocereus goebelianus

Coleocephalocereus goebelianus je společně s C. pluricostatus nejvyšší druh rodu, když na stanovištích dorůstají nejvyšší stonky až do 5 m a šířky 10 cm. Kdo by chtěl ve sbírce dosáhnout vyššího vzrůstu tohoto zajímavě trnitého druhu, musí ho držet v teple, přesazovat a pravidelně zalévat.

Obr. 6 – Buiningia purpurea

Rostliny označené rodovým názvem Buiningia jsou dnes povětšinou vedeny v rodu Coleocephalocereus, kam díky svým charakteristickým znakům určitě patří. Mně se ale líbí staré označení rodu, tak jako u některých dalších rodů v čeledi Cactaceae, které tak alespoň vymezují skupiny, a je v nich snadnější orientace. Buiningia purpurea může dorůst až do výšky jednoho metru. Tak jako všichni zástupci rodu tvoří cefálium, které je jejich ozdobou, z něho pak u tohoto druhu vyrůstají purpurově červené noční květy. Rostlina v mé sbírce již dorůstá do dospělosti, tak snad nenechá cefálium na sebe dlouho čekat.

Obr. 7 – Buiningia brevicylindrica

Buiningia brevicylindrica je dnes vedena jako synonymum k Buiningia aurea, potažmo Celeocephalocereus aureus. Je to nízká kompaktní rostlina, která přirůstá velmi pomalu. Již mnoho let vedu ve své sbírce tři pravokořenné exempláře pod původním názvem, které nedosahují ani 15 cm. Jednou jsem měl roubovaný semenáč B. aurea, dosti se od těch tří odlišoval a ani fotografie v různých publikací mě nepřesvědčily k přepsání jmenovky. Každopádně je to sběratelsky velmi zajímavá rostlina, která by si, společně s předcházejícím druhem, zasloužila větší rozšíření do sbírek.

A na závěr trochu pěstitelských zásad, které jsou shodné pro oba rody. Hodně slunce, běžný substrát lehce propustnější a pravidelnou zálivku. V zimních měsících by teplota neměla klesnout pod 13 stupňů. Já však u těchto krásných a vzácných kaktů nedělám hrdinu a držím je v minimálně 15 stupních. Příští díl bude o druhově nejpočetnějším rodu mezi cereusy a tím je rod Pilosocereus.

Cereusy známé i neznámé, část I.