Cintia – reakce

Následující příspěvky jsou reakcí na článek Cintia knizei v únorovém čísle 2016:

Kvetoucí Cintia knizei ve skleníku

Kvetoucí Cintia knizei ve skleníku

 

Dobrý den,
chtěl bych reagovat na článek Cintia knizei v únorových kaktusových novinách, hlavně na psaní pana Říhy. Pokud vím, tak poslední, kdo se rodem Rebutia zabýval, byl Ritz et al., jejich článek The molecular phylogeny of Rebutia (Cactaceae) and its allies demonstrates the influence of paleogeography on the evolution of South American mountain cacti vyšel v časopise American Journal of Botany v roce 2007. Autoři zjistili, že rod Rebutia není monofyletický - nachází se na více místech fylogenetického stromu. Zároveň uvádějí velmi blízkou příbuznost rodů Weingartia, Cintia a části druhů Rebutia. Tento komplex by mohl v budoucnu nést pouze jedno rodové jméno. Vznikl by tak velký rod, který je morfologicky i geneticky stejně rozmanitý jako rod Gymnocalycium.

V dnešní době je taxonomické zařazení pomocí molekulárních metod samozřejmostí při každém novém popisu. Doba pokročila a pouze morfologické charakteristiky už nestačí. Ani kaktusáři by se neměli novým metodám bránit, jestli chtějí, aby je někdo bral vážně. Zamyslete se, jestli má neustálé popisování variet ještě smysl. Některé tyto popisy slouží pouze jako obchodní jména nebo k zviditelnění autorů.

A to nejdůležitější na konec: Věda se od kaktusářů neodtrhla, kaktusáři nejsou vědečtí pracovníci, ale nadšenci a pěstitelé. Většina popisů pochází právě od kaktusářů a nikoli od botaniků, takže kaktusaření nikdy nemělo s vědou nic společného. Vzhledem k této skutečnosti nás nemusí nové taxonomické rekombinace rozčilovat. Kaktusy nám dělají radost tím že jsou, že je umíme pěstovat a jméno na cedulce na tom nic nezmění :-)

S pozdravem
Jakub Starosta
pumlic(zavinac)gmail.com

 
Cintia knizei na lokalitě

Cintia knizei na lokalitě

 

Samozřejmě, že proti moderním metodám stanovení (např.) příbuznosti nelze namítat. A pokud se (např.) mezi červenokvětou populaci z jednoho kopce a žlutokvětou populací z jiného kopce – cca 30 km vzdáleného – nenajde jiný rozdíl, než je celkem nepodstatný znak – tedy barva květu, pak z toho logicky vyplyne, že popis – tedy stanovení jména publikováním a uložením vzorku – je nadbytečné, tedy z hlediska vědeckého hodnocení.

Co však z toho vyplývá pro pěstitele? Vzít stanovisko „vědy“ na vědomí, okruh rostlin (např. Thelocactus nidulans a T nidulans ssp. palomaensis) považovat za totožné? Nerespektovat vizuální odlišnosti, pěstovat (a sprašovat) je v jedné míse?

Rozhodně nikoliv. Vypěstovali bychom sice potomstvo (pokud by se tyto formy mezi sebou snadno křížily) s květy v různých odstínech, ale už nikdy bychom neměli autentickou kytku.

Dobrá, tedy neodlišovat jménem, ale lokalitou? Nebo koordináty? Nebo polním číslem? Je to sice řešení, ale myslím, že přinejmenším kostrbaté, snad i hloupé. Každý pěstitel ví, že ssp. palomaensis se nachází na jediném kopečku poblíž vesničky La Paloma. Kdežto jiná dodatečná upřesnění, třeba i na jmenovce, jsou nejen pracná, ale i náchylná k různým překlepům, zmatením a zkomoleninám – známe jich z historie dlouhou řadu.

Řekl bych, že v tak exponované disciplíně, jako je pěstitelství, jsou botanická označení „nadbytečnými“ jmény (alespoň pro pěstitele) přinejmenším vhodná, třeba i v zájmu snahy o zachování autentických rostlin v budoucích generacích.

Nyní na tomto webu prošlo několik článků o okruhu Thelocactus bicolor. Autor pan Lukeš názorně ukázal, jak velká je plastičnost, proměnlivost rostliny v závislosti na umístění v areálu rozšíření druhu. Bylo už v minulosti několik pokusů o pojmenování té či oné podoby, nikdo se ovšem neodvážil zabývat se komplexem systematicky, resp. systémově. Nicméně, odlišení podob z lokalit, přidáním doplňující informace, je nanejvýš vhodné, alespoň ve sbírkách specialistů. I přesto, že je pravděpodobné, že molekulární metodou se rozhodující rozdíly nenajdou.

Pavel Pavlíček
pavlicek@chrudim.cz

 

Dobrý den!
Jsem rád, že má reakce vzbudila diskuzi. Já v zásadě proti novým popisům nic nemám, přeci jen je to vyjádření názoru autora na danou věc. U poddruhů, které se alespoň liší morfologicky od mateřského druhu, je popis pochopitelný. Ale když autor v textu uvádí, že dané dva druhy jsou v habitu neodlišitelné a pak jako rozlišovací znak uvede barevné škály květů (které se vlastně úplně překrývají) a rozdílnou vůni květů, připadá mi to nešťastné až komické. Místo toho aby dva druhy synonymizoval, tak vytvoří novou subspecii (viz poslední číslo časopisu Kakusy). Myslím, že v tomto případě se zbytečností také souhlasíte.

Ohledně označování velice plastických druhů jako je Thelocactus bicolor, Echinocactus horizonthalonius apod., je z mého pohledu nejjednodušší používat lokalitu. Většina specializovaných sbírek je na tom založena. Provizorní jména jsou také fajn, ale nevidím důvod proč je hned převádět v nové popisy. Většina jmen kultivarů také funguje aniž by měli platné popisy.

Molekulární metody nejsou žádný strašák a k ustanovování vyšších taxonomických jednotek jsou praktické. V dnešní době už jsou i poměrně dostupné. Navíc bez těchto metod se můžeme o příbuznosti jednotlivých rodů pouze domnívat. A lidé co celý život měli radost, že popsali nový rod, se časem budou muset smířit s tím, že jim ho nějaký švédský studen zrušil. Nazývat někoho sebejmenovanou skupinou vědců mi připadá nevhodné a motat do toho CITES je zcestné.

S pozdravem
Jakub Starosta,
pumlic(zavinac)gmail.com

 

Jen poznámka k poslednímu odstavci příspěvku Jakuba Starosty. Žádný švédský student, ale ani ředitel zeměkoule, nemůže žádný rod zrušit. I kdyby k tomu měl celou kupu relevantních argumentů. Stále se jedná jen a pouze o návrh, o kombinaci, která může a nemusí být obecně přijata. A to nemluvím jen o pěstitelích. Je množství jmen, která nelze zrušit, protože jejich publikace splňuje předepsané podmínky. Ale lze na ně prostě zapomenout, to se stalo dost často.

Pavel Pavlíček
pavlicek@chrudim.cz

 

 zpět
Pavel Pavlíček
E-mail: pavlicek@chrudim.cz
http://www.cact.cz/

   
© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630