Následující příspěvky jsou reakcí
na článek Cintia knizei
v únorovém čísle 2016:
|
Kvetoucí Cintia knizei ve skleníku
|
|
Dobrý den,
chtěl bych reagovat na článek Cintia knizei v únorových
kaktusových novinách, hlavně na psaní pana Říhy. Pokud
vím, tak poslední, kdo se rodem Rebutia zabýval, byl
Ritz et al., jejich článek The molecular phylogeny of
Rebutia (Cactaceae) and its allies demonstrates the
influence of paleogeography on the evolution of South
American mountain cacti vyšel v časopise American
Journal of Botany v roce 2007. Autoři zjistili, že rod
Rebutia není monofyletický - nachází se na více místech
fylogenetického stromu. Zároveň uvádějí velmi blízkou
příbuznost rodů Weingartia, Cintia a části druhů Rebutia.
Tento komplex by mohl v budoucnu nést pouze jedno rodové
jméno. Vznikl by tak velký rod, který je morfologicky
i geneticky stejně rozmanitý jako rod Gymnocalycium.
V dnešní době je taxonomické zařazení
pomocí molekulárních metod samozřejmostí při každém
novém popisu. Doba pokročila a pouze morfologické
charakteristiky už nestačí. Ani kaktusáři by se neměli
novým metodám bránit, jestli chtějí, aby je někdo bral
vážně. Zamyslete se, jestli má neustálé popisování
variet ještě smysl. Některé tyto popisy slouží pouze
jako obchodní jména nebo k zviditelnění autorů.
A to nejdůležitější na konec: Věda se od kaktusářů
neodtrhla, kaktusáři nejsou vědečtí pracovníci, ale
nadšenci a pěstitelé. Většina popisů pochází právě od
kaktusářů a nikoli od botaniků, takže kaktusaření nikdy
nemělo s vědou nic společného. Vzhledem k této
skutečnosti nás nemusí nové taxonomické rekombinace
rozčilovat. Kaktusy nám dělají radost tím že jsou, že je
umíme pěstovat a jméno na cedulce na tom nic nezmění :-)
S pozdravem
Jakub Starosta
pumlic(zavinac)gmail.com |
|
|
Cintia knizei na lokalitě
|
|
Samozřejmě, že proti moderním metodám
stanovení (např.) příbuznosti nelze namítat. A pokud se
(např.) mezi červenokvětou populaci z jednoho kopce a
žlutokvětou populací z jiného kopce – cca 30 km vzdáleného –
nenajde jiný rozdíl, než je celkem nepodstatný znak – tedy
barva květu, pak z toho logicky vyplyne, že popis – tedy
stanovení jména publikováním a uložením vzorku – je
nadbytečné, tedy z hlediska vědeckého hodnocení.
Co však z toho vyplývá pro pěstitele? Vzít stanovisko „vědy“
na vědomí, okruh rostlin (např. Thelocactus nidulans a T
nidulans ssp. palomaensis) považovat za totožné?
Nerespektovat vizuální odlišnosti, pěstovat (a sprašovat) je
v jedné míse?
Rozhodně nikoliv. Vypěstovali bychom sice potomstvo (pokud
by se tyto formy mezi sebou snadno křížily) s květy
v různých odstínech, ale už nikdy bychom neměli autentickou
kytku.
Dobrá, tedy neodlišovat jménem, ale lokalitou? Nebo
koordináty? Nebo polním číslem? Je to sice řešení, ale
myslím, že přinejmenším kostrbaté, snad i hloupé. Každý
pěstitel ví, že ssp. palomaensis se nachází na jediném
kopečku poblíž vesničky La Paloma. Kdežto jiná dodatečná
upřesnění, třeba i na jmenovce, jsou nejen pracná, ale
i náchylná k různým překlepům, zmatením a zkomoleninám –
známe jich z historie dlouhou řadu.
Řekl bych, že v tak exponované disciplíně, jako je
pěstitelství, jsou botanická označení „nadbytečnými“ jmény
(alespoň pro pěstitele) přinejmenším vhodná, třeba i v zájmu
snahy o zachování autentických rostlin v budoucích
generacích.
Nyní na tomto webu prošlo několik článků o okruhu
Thelocactus bicolor. Autor pan Lukeš názorně ukázal, jak
velká je plastičnost, proměnlivost rostliny v závislosti na
umístění v areálu rozšíření druhu. Bylo už v minulosti
několik pokusů o pojmenování té či oné podoby, nikdo se
ovšem neodvážil zabývat se komplexem systematicky, resp.
systémově. Nicméně, odlišení podob z lokalit, přidáním
doplňující informace, je nanejvýš vhodné, alespoň ve
sbírkách specialistů. I přesto, že je pravděpodobné, že
molekulární metodou se rozhodující rozdíly nenajdou.
Pavel Pavlíček
pavlicek@chrudim.cz
|
Dobrý den!
Jsem rád, že má reakce vzbudila diskuzi. Já v zásadě proti
novým popisům nic nemám, přeci jen je to vyjádření názoru
autora na danou věc. U poddruhů, které se alespoň liší
morfologicky od mateřského druhu, je popis pochopitelný. Ale
když autor v textu uvádí, že dané dva druhy jsou v habitu
neodlišitelné a pak jako rozlišovací znak uvede barevné
škály květů (které se vlastně úplně překrývají) a rozdílnou
vůni květů, připadá mi to nešťastné až komické. Místo toho
aby dva druhy synonymizoval, tak vytvoří novou subspecii
(viz poslední číslo časopisu Kakusy). Myslím, že v tomto
případě se zbytečností také souhlasíte.
Ohledně označování velice plastických druhů jako je
Thelocactus bicolor, Echinocactus horizonthalonius apod., je
z mého pohledu nejjednodušší používat lokalitu. Většina
specializovaných sbírek je na tom založena. Provizorní jména
jsou také fajn, ale nevidím důvod proč je hned převádět
v nové popisy. Většina jmen kultivarů také funguje aniž by
měli platné popisy.
Molekulární metody nejsou žádný strašák a k ustanovování
vyšších taxonomických jednotek jsou praktické. V dnešní době
už jsou i poměrně dostupné. Navíc bez těchto metod se můžeme
o příbuznosti jednotlivých rodů pouze domnívat. A lidé co
celý život měli radost, že popsali nový rod, se časem budou
muset smířit s tím, že jim ho nějaký švédský studen zrušil.
Nazývat někoho sebejmenovanou skupinou vědců mi připadá
nevhodné a motat do toho CITES je zcestné.
S pozdravem
Jakub Starosta,
pumlic(zavinac)gmail.com
|
Jen poznámka k poslednímu odstavci
příspěvku Jakuba Starosty. Žádný švédský student, ale ani
ředitel zeměkoule, nemůže žádný rod zrušit. I kdyby k tomu
měl celou kupu relevantních argumentů. Stále se jedná jen a
pouze o návrh, o kombinaci, která může a nemusí být obecně
přijata. A to nemluvím jen o pěstitelích. Je množství jmen,
která nelze zrušit, protože jejich publikace splňuje
předepsané podmínky. Ale lze na ně prostě zapomenout, to se
stalo dost často.
Pavel Pavlíček
pavlicek@chrudim.cz
|
|