|
Psal se rok 1987. Mě bylo 19 let a
pracoval jsem v pražském zahradnictví u Vysoké školy zemědělské,
kde jsem sbíral zkušenosti, co by mladý zahradnický adjunkt
u takových veličin oboru jakými bezesporu byli pánové Jaroslav
Vobořil a pan Pavlíček (snad také Jaroslav, ale na křestní jméno
si už dnes přesně nepamatuji, dobře však vím, že zahradničil na
Hradě u všech prezidentů počínaje Masarykem, končíc Husákem).
Zatímco pan Vobořil byl tehdy v plné síle a já s ním vysazoval
keře a stromy u nových staveb v areálu vysoké školy, pan
Pavlíček měl přes osmdesát let a do zahradnictví docházel, kdy
se mu zachtělo. Malými, vždy perfektně naostřenými zahradnickými
nůžkami tvaroval pokojové rostliny pro dekoraci interiérů, lupou
sledoval výskyt škůdců a chorob, takže prováděl šéfzahradníkovi
jakousi prognózu a signalizaci jejich výskytu. V dolních
sklenících byla vitrína s jeho královstvím, kde pěstoval pro řez
orchideje rodu Paphiopedilum. Tehdy neskutečně obtížná kultura
v primitivních podmínkách dokazovala stovkami květů právě onen
zahradnický kumšt, kterého měl na rozdávání.
 |
|
Cattleya bowringiana
|
Jednoho dne jsem po obědě opět
okukoval koutek s orchidejemi, přičemž mi pan Vobořil, který do
této části zahrady často nezavítal, daroval květináč
s orchidejí, pravíce: „Vem si tuhle bowringijánu, mě už to nic
neříká… Mám ji několik desítek let a pochází přímo ze sběru,
odkudsi z Guatemaly, roste tam prý někde na skalách a možná by
se jí mohlo dařit i s těmi Tvými bláznivými sukulenty a
kaktusy.“ Pan Vobořil nebyl kamarád s teplým prostředím
skleníků, celou zimu trávil venku, kde prováděl průklesty, na
jaře a na podzim výsadby. Léto nějak přečkal… Dodnes si pamatuji
jeho legendární poučku. Když jsem se snažil vyčistit výsadbovou
jámu od větších kamenů, okřikl mě: „Jen to tam nech – pamatuj
si, že kámen v létě chladí a v zimě hřeje, mezuláne!“
Darovanou orchidej jsem pěstoval několik let a stihnul jsem z ní
odebrat několik odnoží. Ty jsem rozdal kamarádům, což byl ten
nejlepší počin, který jsem mohl ve vztahu k této vzácné rostlině
udělat. Stalo se totiž, že v době, kdy zájem o rostliny byl
přebyt zájmem „o život a jeho krásy“, jsem o rostlinu
Cattleya
bowringiana přišel. O mnoho let později, se můj dlouholetý
kamarád Mgr. Pavel Hošek, tehdy i dnes redaktor vědeckého
časopisu Vesmír, zmínil, že má na rozdání několik rostlin té
katleje, kterou jsem mu před několika roky věnoval. Obrovsky
jsem se zaradoval a jednu si vyprosil. Zařekl jsem se, že se
k ní už nikdy nezachovám tak macešsky jako k té původní.
Druh Cattleya bowringiana pěstuji dodnes. V minulosti jsem jich
opět několik rozdal a jedna našla bezpečí ve sklenících u Pavla
Pavlíčka. Je to onen exemplář, který byl v plném květu
vyfotografován a posléze publikován
v příspěvku v lednových
internetových novinách roku 2015. Tímto bych chtěl uvést na
pravou míru sdělení, že se zřejmě jedná o primární hybrid
Cattleya × bactia (C. bowringiana × C. gutatta). Nikoliv –
rostlina na snímku je opravdu botanický druh Cattleya
bowringiana.
Na závěr snad jen krátké sdělení, že tento druh se pěstuje
poměrně snadno. Díky své téměř sukulentní stavbě stonků mu
skvěle vyhovuje prostředí skleníku, ve kterém se pěstují kaktusy
nebo jiné sukulenty. Každému, se zájmem o pěstování orchidejí,
jej plně doporučuji, protože krása botanicky původních druhů je
nepřekonatelná žádným sebesložitějším, uměle vypěstovaným
hybridem.
V dokonalé úctě Libor Kunte
|
