Povídání pro začínající č. 2 - přesazování

Když si představíme, kde ve volné přírodě mohou kořeny rostlin pátrat po vodě a živinách, určitě nás napadne srovnání s omezeným prostorem květináčku. Jak dlouho může žít kaktus v hrnku o průměru šesti centimetrů? Dlouho, možná deset nebo patnáct let, ale žít bude bídně. Bídněji než mamilárie v malé puklině skály. Pokud, kromě přesazení, budeme o rostlinu dobře pečovat a zalévat jen dešťovou vodou, kořínky za dlouhá léta prorostou květináček natolik, že v něm zbydou jen minerální částice, které byly kdysi příměsí čerstvé hlíny, všechno organické zmizí. Když rostlinku vyklepneme, uvidíme stočené kořeny zrovna jako do ženského drdolu. Po vyčerpání zásob živin ze substrátu lze kvalitní růst ještě na nějaký čas zajistit živinami umělými. Ale ani tohle řešení není nekonečné, malý prostor květináčku na rozdíl od té malé pukliny ve skále, se jednou takzvaně zasolí. Za léta zalévání umělými hnojivy se v malém prostoru nahromadí nespotřebované prvky a ty zablokují růst a mohou poškodit i mladé kořeny.

Vzpomínám, jak jsem jednou do mého hluchého kompostu nasypal pytel vápence s hořčíkem a k tomu hojnou dávku cereritu. Následující rok jsem horlivě pikýroval. Očekávaný růst se nedostavil ani o rok později. Za to jsem zjistil, jak chabé byly kořeny přepikýrovaných semenáčků. Byly to vlastně holé tvrdé dráty bez vlasových kořínků, ty se zřejmě po každé snaze o život v předávkované hlíně spálily. Pro nás nejsou květináče jen samozřejmostí, ale také nutností. Málokdo má ve skleníku volnou kulturu, rostliny zasazené jako rajčata v záhonu. Ale kdo to má, dobře ví, že kaktusy ve volné rostou jiným tempem, lépe se vyvíjí a snesou leckterý omyl. Volná kultura je rostlinám jaksi vzdušnější, přátelštější, svobodnější a nesvazuje kořeny do malé nádobky, kde teplotními skoky trpí natolik, že se mnohdy při rozpálených stěnách květináče kořeny poškodí. Ty poškozené odumřou a jsou zdrojem hniloby, která může napadnout celou rostlinu.

Zkušení kaktusáři tomuto jevu říkají, že rostliny se jaksi podpaří. Nevím, jak jinak tento jev pojmenovat. Nahoře nad květináčem snesou kaktusy spoustu omylů nedbalost i zatracení. Kolikrát jsem nějaké zavrhl, pohodil ven mezi jehličnany, léto i studený podzim propršel, a když jsem se náhodně s prvním sněhem podíval na to pohřebiště, nebylo zabitých. Nebo ty chudáky co jsem úmyslně přes zimu zapomněl v nevytápěném skleníku, co jen jich přežilo. Kořeny kaktusů ale nejsou tak tolerantní, zejména v našem prostoru skleníku. Květináče, co stojí na parapetu, kde je sluncem rozpálené pozinkované plato a jejichž stěnu rovněž ohřívá horké letní slunce, a když jsme den před tím nešťastně zalili, v tom malém prostoru snadno nastane to, čemu říkají ono podpaření. Ten malý přehřátý mokrý prostor nasycený teplou párou zřejmě kořeny rádi nemají. A nejvíce se vzpouzí ty tučné, jak říkáme řepovité, proto nejprve odcházejí ariokarpusy a kopiapoe. Tuhle prádelnu nesnáší ani echinomastusy. A když si představíme, že v té prádelně je z přílišného hnojení půda zasolená a ještě otrávená přípravkem na roztoče, máme tu malou horkou chemičku.

Proto je dobré čas od času rostliny přesadit do čerstvé hlíny, dát kořenům vydechnout, poskytnout nový prostor. Čas od času! Tohle spojení používám úmyslně, protože elán, kdy jsem přesazoval podle lexikonu každý rok, mám za sebou. Tehdy jsem na zimu poctivě rostliny vyklepal z květináče, zkrátil kořeny, očistil, postavil na prázdné nádoby a z jara vyhlížel čekací kořínky. To byly ještě zlaté časy, kdy mně k životu stačilo pár desítek rostlin a hromadné přesazení mi nebylo bolestné, naopak dělalo radost, jako bych obul tuzexová pérka. Asi každý, komu se sbírka rozrůstá, čas přesazování oddaluje jako zubaře. Některé rostliny si přesazení doslova vydupou, jako třeba tenhle ariokarpus.

Jiné přestávají růst, redukují otrnění anebo se prostě jednoho dne svalí na zem, tělo převáží nicotný květináček, a pokud jej kolegové nepodepřou, válí se jako opilci. Dnes mám nejraději přesazování průběžné, kdy se sejde chuť, síla i nutnost. A nejraději v plné vegetaci. Každé léto se zadívám na několik rostlin, ty vyklepnu z květináče, odstraním starou hlínu, někdy odstřihnu kořeny, rostliny nechám týden v klidu, poraněné kořeny se zacelí a potom sázím. Mám za to, že přesazování v plné vegetaci je bezstarostnější a méně ztrátové. Ustřižené kořeny na „rozjetých rostlinách“ brzo vytlačí čekací kořínky a to je nejjasnější zpráva o stavu rostliny o její touze pokračovat v růstu. Ovšem nejkrásnější je přesazování z malých květináčků do misek. To jenom rostlinu vyklepnu, posadím do misky, obsypu hlínou, navrch dám cihlovou dekoraci a je hotovo.

Roubovaným rostlinám je tenhle rozestup zrovna akorát

K těm pravokořenným je příliš velkorysý a nešetrný

Tyhle na svých si na misky ještě počkají

Větší misky mají své kouzlo i výhody, je pokoj na několik let, kořeny mají přece jen kam sáhnout, kolem rostliny je volný prostor, voda se snáze odpařuje a tím chladí hlínu i kořeny. A hlavně, rostliny mají nějaký ten rok volnosti, než se začnou popichovat se sousedy. Je samozřejmostí že kaktusy ve větších miskách musíme méněkrát zalévat. Tohle je tedy trochu ošizené přesazení, kdy jsme z malého květináče tu prokořeněnou, zasolenou hroudu pod rostlinou neporušili a jen obsypali čerstvou hlínou. Až rostlinám přestanou stačit i nové misky, potom už to nešiďte pouhým přesunutím do větších. To už bal poctivě rozeberte a odlehčete kořenům od staré hlíny. Jinak bychom za pár let museli používat kádě! A výsledek polovičatý!

Dobře pěstovaný kaktus musí vydržet všechnu tu lenost a nedbalost kaktusáře, ale jen těžko se ubrání jeho přílišné horlivosti. Ti nejstarší, ti co za svou dlouhou kaktusářskou pouť zjistili, že nad dokonalý kaktus je cennější kaktusářské přátelství, ti moc nepřesazují, ani nemohou, protože nekonečně hudrují, umí to vokecat, „neblázni, když do toho sáhnu, všechno to popadá“, „kam všechno nacpu, když to přesadím?“ „oni už takhle se mnou dožijí“. Pravda je, že jak člověk stárne, intervaly přesazování se zkracují. Rostliny jsou větší, manipulace obtížnější, síly méně. Začínající ať přesazují každoročně, ať nás doženou, protože akorátní miska pod kaktusem jej povznese jako slušivý střevíc dámské lýtko.

Kaktus není zelenec nebo monstera, vydrží dlouho bez vody, proto se dá přesazovat po celý rok. Přesto mám raději přesazování pozdně jarní nebo letní. Zimním přesazováním, pokud jej děláme poctivě, pokud očistíme starou vyčerpanou hlínu, ustřiháme poraněné nebo nevhodné kořeny, znemožníme rostlině bleskově se napít po přestěhování z tmavého zimoviště. To bleskové napití je třeba k boji s jarním popálením. Rostliny, jež jsme přesazovali v zimě, nemají tak pevné spojení s hlínou a nějaký ten den potrvá, než kořeny obnoví sací mechanismus. A zjara, čím dříve se napijí, tím menší je riziko popálení. Ale s tím si zkušený kaktusář poradí.

Při přesazování dbáme na to, aby konce volných kořenů vložených do misky či květináče, nebyly obráceny vzhůru. Říká se, že ty co jsou obráceny, zahnívají. Když kořeny obsypeme, několikrát s miskou poklepeme, aby se hlína slehla a rostlinu upevnila. Je hezké i praktické obsypat povrch porézním materiálem, nejlépe drcenou cihlou. Nikoli křemenem či štěrkem, ten nedýchá a zabraňuje odpařování a tím podporuje ono hrůzné podpaření. Drenáž z kamínků na dně misky je k ničemu! Tu ať si dávají pod orchideje. I letní přesazování má malou nevýhodu. Když přesazené rostliny uložíme zpět na osluněný parapet, může se stát, že některé najednou v půli vegetace k našemu údivu slunce popálí. Přetočili jsme je. Na exponované místo jsme nastavili stranu, která doposud slunce neviděla. Proto u těch nejvíce milovaných si slunečnou stranu označte.

Jedno riziko jsou malé květináče, kde nejsnáze dojde k onomu podpaření, i když doteď opravdu nevím, jestli tenhle název je ten správný. Jsou kaktusáři, kteří říkají, že jim nejlépe rostou ty, co jsou na horní poličce, kde to „pálí a vaří se to“. Druhé riziko je přesázení do neúměrně velkých květináčů, po zalití drží příliš dlouho mokro a to je v trvajícím chladnu nebezpečné. V takovém prostředí jsou kořeny snadným soustem pro hnilobu. Tomuhle podlehnou ti, co svojí prací příliš šetří, „nebudu přece muset přesazovat dalších deset let“. Budiž, ale potom je třeba nasadit šetrnější režim zalévání.

„Květináč“ to je krásně znějící české pojmenování, které snad nikdo nezprzní univerzální, všudypřítomnou angličtinou. Léta zpátky zahradníci říkali též kořenáč nebo vrhlík. Když jsem jako kluk s kaktusy začínal, to bylo v krásné době minisukní, začínaly s nimi i první pokusy umělohmotných květináčků. Tehdy hýřily barvami, hráškově zelená, kanárkově žlutá, červená, růžová, modrá a nám odchovancům hliněných se moc líbily. Dnes bych do nich nezasadil ani sazenici rajčete. Tuhle novotu používaly jen Zahradnické závody. Volně k dostání nebyly a my je museli opatřovat po nocích ze státního. Zato se dodatečně omlouvám tehdejšímu mistru zahradnickému.

Dnes plastové květináče používají oprávněně všichni kaktusáři. Jsou velice lehounké, barvy jsou vkusné a jejich výhodou je pomalejší vysychání substrátu. Jenomže to může někdy být na obtíž. Velice choulostivé pravokořenné kaktusy, například Sclerocactus nebo Echinomastus johnsonii, je ještě výhodné pěstovat v květináčích z obyčejné pálené neglazované hlíny. Dáme kořenům větší záruku, že je nenapadne hniloba po nevhodném zalití a přemokření substrátu. Květináče z hlíny dýchají. Není ale vhodné mít pohromadě rostliny v plastu a pálené hlíně v jedné podmáčecí nádobě. Hliněné květináče opravdu rychle vysychají a rostlina v nich žijící může trpět nedostatkem vody. Choulostivé rostliny v hliněných květináčích je vhodné mít oddělené a v příznivé době je nechat stát déle ve vodě. Plstnatění a zpětné vysávání kořenů stěnami hliněných květináčů jsou babské řeči.
 

A kdyby se našel nekaktusář, kterého by darovaný kaktus potěšil, určitě bych jej zasadil do kulatého květináče. Estét dá kulatému vždycky přednost před hranatým, to je jasná věc. Ale i ty hranaté mají své výhody. Umí lépe využít prostor, tam kde je více stejně velkých rostlin pohromadě. Kolem kulatých, které jsou k sobě nadoraz, je pro substrát a kořeny spoustu nevyužitého místa. A hranaté mají ještě jednu výhodu. Rostliny, pakliže dorostou až k jejich hranám, nebo je dokonce přerostou, nechají vždy čtyři volné růžky poskytující azyl jmenovkám.

A kaktusářské jmenovky to je neřešitelný problém. Plastové chřadnou, žloutnou a praskají. A když si někdo z kaktusářských návštěv potřebuje nějakou přečíst, pokud jí nezlomí hned, těžko jí vrací do kulatého květináče, jenž je celý vyplněný rostlinou a nacpaný kořeny. A na to je každý růžek hranatého dobrý. A ještě jedna nesporná výhoda doprovází hranaté. Když jsou vedle sebe nadoraz, jsou jejich stěny dokonale zastíněny a ono záhadné podpaření je minimální. Dříve staří zahradníci hliněné květináče zapouštěli do země. To bylo ale z důvodu přílišného vysychání. Věřím, že dnes by to bylo účinné hlavně proti podpaření. Ale to je na dnešní dobu příliš moc práce…
 

Povídání pro začínající č. 1 - Patina