|
Vdovičce po panu Jardovi Fialovi, zbýval poslední
úkol, zbavit se kaktusové sbírky rozstrkané po zahradě, jako vercajk
po dělnických kapsách. Něco ve skleníku, ten potřebuje uvolnit
nejdřív, osází jej zeleninou pro zdravý vývoj vnoučat. Něco na
králíkárně a dole v koutu zahrady ten potrhaný foliák, ten půjde
jako první. „Ach jo, kdybych tomu rozuměla, kdyby se o ně přihlásila
vnoučata, kdyby se smilovala dcera se zetěm, nic bych pryč nedávala,
protože kaktusy tu mají domov čtyřicet let, mají kořeny už v
základech domu. Teď přijdou cizí a roznosí je do všech koutů.“
Alespoň tak si vdovička paní Libuška Fialová myslela.
Pár přespolních přišlo to ano, ale huby měli akorát na lanýže.
„Tenhle bych i vzal, paní Fialová, ale on je jaksi moc přiškrcenej.“
„Tenhle je pěknej, ale kdysi hostil svilušku.“ „Kdyby tohle Chile
vyrůstalo trochu dál od sebe, bral bych to všechno.“ „Škoda, že
tenhle je popálenej.“ A někdo neříkal vůbec nic a jenom vdovička
oslovila v duchu sama sebe „proboha, co tady ten Jarouš celejch
čtyřicet let dělal?“. Kamarádi dobře znali tu patinu Jardových
kaktusů. To zúžení v pase, to se tenkrát zbláznil do mladé
Beránkové. Dva roky tajil nevěru. Co se Libušce navymlouval, co bylo
najednou mimořádných výborovek, co musel držet služeb na výstavách.
Aby mohl bezstarostně randit, skleník pořádně zabílil a umyl, až
když mu mladá Beránková dala košem. Svilušku nechal rozlézt, když na
tři roky propadl leteckému modelářství. Elegantní let balsového
větroně měl tehdy přednost před vyháněním svilušky. Když se ke
kaktusům vrátil, aplikoval navíc ten blbej postřik, to Omite, co
odepsalo svilušku i s kůží kaktusů. A nějaké to popálení? To už byl
Jarda nemocen, to už trávil jaro ve špitále.
Na každý kaktus navrstvil život nějakou tu patinu. Ty z
kancelářských oken jsou neduživé, ohnuté jak vrby nad rybníkem a
začouzené z hulení. Z vesnických oken jsou na tom líp, zvláště když
paní co ještě rozumí slepicím, letní je na venkovním parapetu. Ale i
ty z rukou největších odborníků prozradí pěstitelskou nedbalost. O
ten jejich hezký kukuč musíme furt bojovat zrovna, jako o svůj ty
vyhublé manekýnky. Jen málokterý neduh se dá tolerovat, jako třeba
jizva ve tváři Peiraka, do níž se nakonec Angelika zamilovala.
Tihle chlapci nemají jizvu z hrdinného boje jako
Bejrak, nýbrž z přílišného chlastání! A musím říci, že jim také
sluší.
Horší jsou šrámy po svilušce, ta dokáže rostlinu
zhyzdit jako tvářičku fajnové paničky nemoc zvaná růže. Nedá se
zamaskovat, jedině svést na stárnoucí oči.
A že se panu Fialovi, když chudák ležel v nemocnici,
popálili miláčkové jarním sluncem? To se dá jistě omluvit. Ale ten
kdo je s nimi a nepozná první příznaky ať se pídí po zkušenostech,
protože věřte, těžké popáleniny jsou nezhojitelné, ty musí jedině
odrůst. U mladých rostlinek je to coby dup, ale ty starší a staré
třeba už za našeho života šanci nedostanou. A budeme to především
my, kdo se bude dívat na velkou pěstitelskou chybu. Když na hrázi
rybníka práskne do starého dubu blesk, zapálí jej a chudákovi ohoří
půl kmene, my se na něj stejně rádi podíváme, protože nás přenese do
romantické pohádky. Když necháme naší nepozorností spálit sluncem
kaktus, žádná romantika se nedostaví. Pokud jej úplně nevyhodíme,
otáčíme jizvu z dohledu.
Nejsnadněji rostliny popálíme z jara, když je
vyneseme z tmavého zimoviště do skleníku, který jarní slunce dokáže
pořádně roztopit. Pokud bychom otevřeli všechna okna a do skleníku
proudil chladný vzduch, rostliny se popálení ubrání. Z toho plyne,
že světlo i té největší intenzity, pokud není doprovázeno přehřátým
vzduchem, rostlinám neuškodí. Samotné světlo je tedy blahodárné.
Jenomže sluneční paprsky doprovází teplo a to dělá pod sklem naším
kaktusům velkou neplechu, jednou jim spálí epidermis jako v pekáči
buchty, podruhé uvaří celou rostlinu jako brambory v hrnci. A co si
z toho vzít? Nebránit se světlu, nýbrž nadměrnému teplu. A to je
největší kulinářství při pěstování kaktusů pod českým nebem. Když se
prostor ve skleníku přehřeje, přímé sluneční paprsky dopadající na
rostliny teplo jejich povrchu znásobí a ze strany oslunění někdy
nenávratně spálí. Když přímé paprsky šetrným způsobem omezíme,
nadměrné teplý vzduch rostliny ve skleníku snesou mnohem lépe.
Je možné to provést tenkou vrstvou vápna nebo křídy,
jemnou stínovkou, nebo vhodným typem skla! Výborně paprsky
rozptyluje polykarbonát. A nejen z jara hrozí popálení. Letní
nárazová vedra jsou stejně nebezpečná. I když si myslíme, že
rostliny od jara přivykly, letní venkovní teploty nad třiatřicet
stupňů jsou zrádné. Letní vzduch je již od rána prohříván, odpoledne
už je všechno rozpálené, a když se vzduch jenom tetelí, ve skleníku
je úmorné vedro i když je otevřeno, co jen se dá. Ani ventilátory
nedokážou srazit nebezpečnou teplotu a do těl rostlin se opírá to
nejsilnější slunce. Na rostlinách je vidět změna epidermis, tvoří se
světlejší skvrny a to už je známka, že vysoká teplota může ze strany
slunce rostlinu nenávratně poškodit. Některé rostliny naopak získají
patinu, která je estétům ku prospěchu, třeba lehké zčervenání,
kterého už se nikdy nezbaví.
Ale když téhle červeni slunce ještě více zatopí,
vystřídá jí žlutá a ta už není ani hezká, ta už je jen nebezpečná.
To už nám buňky v těle rostliny vysokou teplotou
chřadnou, to už si chystáme ovárek. A věřte, kaktusový ovárek nikdy
nechutná. Pokud to přeženeme, jako u tohoto semenáčku, další vývoj
rostliny je nemožný, protože je již poškozen cévní svazek uprostřed
rostliny.
Ovárek v sousedství zdravého semenáčku. Po jarním
probuzení tlačí mladé trny, cévní svazek zůstal neporušen, proto je
na záchranu velká naděje.
A když rostlinu úplně neuvaříme, další přírůstek se
již vyvíjí normálně.
A tohle už není uvařené, to už jsou doslova výpečky
jinak velice fotogenických semenáčků rodu Copiapoa.
Tento odrůstající výpeček, bude již za pár let
schován v zemi.
Těžké popáleniny přicházejí nejčastěji zjara, když
mají rostliny malý obsah vody. Naopak uvaříme je v létě, když jsou
napité k prasknutí a dostaví se extremní vedra. Epidermis se
nespálí, ale pletiva uvnitř rostliny plné vody se mohou nenávratně
pokazit.
A nakonec tu nehezkou mizérii musíme něčím vykompenzovat, třeba
detailem jedné noblesní dámy.
Anebo dvěma rodiči z původních sběrů Zdeňka Vaška
VZD 360 Echinocactus horizonthalonius, Delavare Mts.,
Culberson Co., Texas
A jejich nepříliš vzdálený příbuzný VZD 359,
Echinocactus horizonthalonius, Road 652, Culberson Co., Texas
|
