|
Konečně se dostávám k lobívkám! V průběhu let jsem
si jich vyřazených dovezl víc, ale tahle – to tedy byl oříšek. Nikdy
bych nevěřil, že tak snadno pěstovatelná rostlina může takhle
vzdorovat mým snahám o rozumnou domluvu. Kde jsem k ní přišel?
Nejmenoval jsem dosud, nebudu jmenovat ani teď, ale bylo to v
jižních Čechách, u velice známého, populárního a skvělého člověka,
který…, ne, to už bych napovídal příliš. Jeho sbírku jsem už z
minulosti dobře znal. Věděl jsem, že ve sbírkovém skleníku bude na
co koukat, ale dá to fušku se do něho dostat. Věděl jsem i to, že v
prodejním skleníku nic z mého oboru nenajdu a stejně si v něm na
závěr vyberu něco pěkného a budu se divit, jak to že to doma ještě
nemám.
 |
|
Lobivia
pentlandii (1) |
Přivítání tradičně bouřlivé, skupiny se rozprchly po svém a já
automaticky zamířil tam, kde už jsem jednou před časem byl, tedy za
množárenský skleník. Nebyl jsem zklamán. Ležel tam květináč
(10x10 cm) a v něm skoro 20 cm vysoká lobívie, něco mezi
pentlandii a pampanou, říkal jsem si. Dole průměr cca
7 cm, trny tenké, asi 5 cm dlouhé. Vrchní část sotva poloviční a
trníčky do centimetru. Seschlá jak po roce žízně, vypadala, jako
když už to má za sebou. Mrtvá ale nebyla a mě zaujala několika
věcmi. Jednak ta výška, dále žádné odnože ani stopy po nich,
nizoučká a ostrá žebra v hojném počtu a i trny, které nebylo možné
odlišit na středové a okrajové. Zvláštní rostlina, spíš ta
pampana než pentlandii. Když mě s ní majitel viděl,
chechtal se už předem, jóóó našels ji, ale s tou už asi moc
nesvedeš.
Doma následovalo, co následovat muselo. Kontrola kořenů prozradila,
že vlastně žádné neexistují a že to všechno pohromadě drží jen pár
tlejících dřevnatých zbytků. Tak došlo na řezání. Co vám mám
povídat, nakonec zůstal asi pěticentimetrový zdravý vršek, ale tak
seschlý, že nějaká snaha o zakořeňování představovala science
fiction. Co s tím? Kdysi jsem v časopise četl o tzv. transfúzi vody,
teď jsem si na ni vzpomněl. Trochu jsem do vody přicvrkl Previcur a
za pár hodin se ten zbytek kytky skoro zdvojnásobil. Teprve nyní se
dalo uvažovat o zakořenění. (Všimněte si, že ani v této kritické
chvíli mě nenapadlo se pokusit o roubování!)
 |
|
Lobivia
pentlandii (2) |
Jenže… Do konce sezóny
se nestalo vůbec nic. Ani kořínek. Na zimu šla do sklepa
s ostatními, na jaře zase ven do fóliáku a… Celou sezónu opět nic.
Jen zase seschla. Takže druhá zima ve sklepě. To už sesychala tak,
že jsem to vzdával. V únoru jsem nevydržel, položil ji na vlhký
písek. Čekal jsem, jestli nezačne plesnivět, ale světe div se. Nejen
nezplesnivěla, ale dole se konečně ukázal zárodek něčeho, co by se
mohlo stát kořenem. Za další dva měsíce, téměř dva roky poté, co
jsem si ji dovezl, jsem ji mohl zasadit. Trochu se napila a znovu se
nedělo nic. Zřejmě budovala kořenovou soustavu. Až na podzim
vyhodila nahoře jednu jedinou areolu a na ní pár trnů. Ale jakých!
Na tom holém tělíčku najednou nahoře trčely sedmicentimetrové jehly.
Příští sezónu už bylo vidět, že se se životem smířila. Nekvetla, ale
začala růst a podzimní trny už přesahovaly 10 cm. Navíc udělala
něco, co jsem na lobíviích ještě snad nezažil. Ona ty své jehláky
netahala jen na nových areolách, ale obalila se jimi celá až od
země! Následující jaro poprvé u mě vykvetla a já byl v sedmém nebi.
Květy sytě žluté. Já v té době měl snad stovku pentlandek,
i žlutokvěté, ale žlutokvětou s dlouhými trny ne. Trpělivost se mi
vyplatila a moje záliba v „odpadech“ tuplem. Jen tu jmenovku jakou
tomu dát. On i ten květ byl tak nějak někde mezi pentlandkou a
pampanou. Zůstala tedy zatím bez jmenovky.
 |
|
Lobivia
pentlandii (3) |
O rok později, v roce 2010 jsme byli na zájezdu po severozápadě
Čech. Zrovna byly volby a my v sobotu večer v televizi sledovali
sčítání hlasů. V neděli jsme se pak pohybovali v okolí Ústí nad
Labem a v jedné sbírce se na mě usmála náhoda. Za skleníkem stálo
v úkrytu několik různě znetvořených kaktusů a mezi nimi lobívie,
která jako kdyby té jihočeské z oka vypadla. Snad jen trny měla
kratší a tmavší. V horní části měla podivnou jednostrannou
zaškrceninu, což byl zřejmě důvod, proč stála tam, kde stála. Šel
jsem s ní k majiteli s tím, že přesně takovou mám jednu doma a tudíž
by se mi hodila a snad poprvé jsem nezaregistroval pohled „to je
vůl“. Naopak bylo vidět, že pan majitel má s rostlinou jiné záměry,
než je likvidace.
Pomohl mi kolega - „Pane X, von to je expert na
lobívie, von přeložil Rausche a psal do Chrudimskejch novin ten
seriál o nich, u něho by se měla dobře“, a kytka byla moje. Nechtěl
za ni majitel nic, některý kytky se prostě neprodávají. Tak jsem tam
aspoň nakoupil ještě kdeco. Tahle rostlinka si na moje podmínky
zvykla snadno a další jaro už kvetla. Opět žlutě, ale tentokrát
typický pentlanďácký květ. A tak je jako pentlandii od té
doby vedu obě. Trochu mě mrzí, že ani jedna netvoří pyl, vzájemné
sprášení tedy není možné. Letos jsem je ale sprsknul pylem od sice
růžovokvěté rostliny, ale s extrémně dlouhými fousy. Možná, že za 10
let budou k dispozici semenáčky.
|
