 |
|
Stenocactus (Echinofossulocactus) rosasianus |
Únorové
dny, zejména ty na konci, už jsou plné příslibů jara. Polední sluníčko
ohřívá skleník ke třicítce, i když noci jsou ještě dost pod nulou a
topení hučí skoro nonstop. A mně to docela baví, koukat po
kytkách, jak se začínají objevovat poupátka, a někteří nedočkavci už
dokonce i kvetou.Takovým příkladem může být obrázek Stenocactus (Echinofossulocactus) rosasianus,
přece jen je to rozdíl, mezi těmi, co jsou zimovány v přepravce v
garáži a mezi těmi, co jsou na stálém místě ve skleníku. Ty, co budu na
světlo stěhovat až za měsíc, pokvetou asi až v květnu.
 |
|
Thelocactus rinconensis subsp. palomaensis PP1177 |
Další obrázek představuje Thelocactus rinconensis ssp. palomaensis. Jenom dva teláky z okruhu rinconensis kvetou červeně, (ještě subsp. freudenbergeri),
a oba mají jen docela miniaturní areál rozšíření. Tento na obrázku
PP1177 roste v přírodě jen na ploše asi tak 40x40 metrů, jinde jsem ho
nenašel, ač jsem se snažil. Jak vidíte, také tlačí poupata – je na co
se těšit.
 |
|
Echincereus knippelianus |
Echinocereusy, tam je už poupat mnoho. Exploze květů se opět čekává na 1. máje, kdy je v Chrudimi akce „Odemykání skleníků“.
Však přijďte v 10 hodin na chrudimské náměstí, tam u kašny
přivítáme jaro a přejdeme do muzea, kde proběhne moc pěkná přednáška
pana Mgr. Gratiase. Na obrázku je Echincereus knippelianus, jeden z těch drobnějších druhů.
 |
|
Rostliny Ariocarpus kotschoubeyanus trhají plastový květináč |
Ariokarpusy
umístěné na světlém a teplém místě pod střechou skleníku zaleju 2x za
zimu, když je příslib pár slunečních dnů. Pak se ovšem nemohu divit, že
plastový květináč je neuvěřitelnou silou narůstajících řípek rozerván,
jak ukazuje obrázek.
 |
|
Epithelantha unguispina |
Epithelantha unguispina
(česky: s drápovitými trny) je k rozeznání snadno, podle
nápadných tmavých trnů, zatímco ostatní epišky působí spíše „učesaně“.
Ta červená skvrnka ovšem není květ ani poupě, je to plod, obsahující
jen několik semen.
 |
|
Sulcorebutia roberto-vasquezii SWK 986/5 |
K populační explozi mají namířeno i sulcorebucie. Na obrázku je jedna z nejvzácnějších, Sulcorebutia roberto-vasquezii SWK 986/5. Stejná vzácnost je i na dalším obrázku, nádherná rostlinka Sulcorebutia heliosoides.
Obě mi přivezl z Německa vzácný člověk Gerhard Freudenberger,
objevitel dnes už zmíněného Thelocactus freudenbergeri.
 |
|
Sulcorebutia heliosoides |
Množstvím poupat jsou také obalená tělíčka mrazuvzdorné miniaturky Pediocactus knowltonii.
Ten vydrží opravdu krutou zimu, však také roste na hranici mezi
Arizonou a Coloradem. Je ovšem otázkou, nakolik mrazuvzdorné jsou
i další kaktusy, a to i ty mexické, jak se zmiňuji v dalším
odstavci. Jen si vzpomínám na tvrzení našeho člena Karla Infelda, který
si na podzim z mikulášské tomboly přinesl Astrophytum myriostigma,
při otevírání garáže si položil astrofytum na okno domku, a přišel na
něj až na jaře. Tvrdil, že kytička byla přes přestálou zimní sezónu
naprosto v pořádku. Asi bych to raději nezkoušel.
 |
|
Pediocactus knowltonii |
Vrátil
jsem se z Mexika jen nedávno, a co jsem tam zažil, mne utvrdilo
v tom, že ty naše kytičky přece jen asi zbytečně dost hýčkáme.
Týden před příletem tam (v okolí Monterrey a dále na sever
k hranicím s USA) proběhla pětidenní mrazivá perioda. Teploty
v noci klesaly k –15 °C, a ani ve dne nad nulu
nevystupovaly, možná jen krátce po poledni. My už jsme sice tak nízké
teploty nepotkali, ale přesto jsme vstávali do mrazíků a přes den tak
studeně fučelo, že péřová bunda byla mým zamilovaným oděvem.
 |
|
Zmrzlá lofofóra, Mexiko 2011 |
Mráz se na přírodě dost podepsal, však o tom více píše
Libor Kunte. Místní pamětníci tu nepamatují mrazy ani poloviční.
Kaktusy však byly – zdá se – v pohodě, jen jednu lofofóru jsem
našel zmrzlou, což dokládám obrázkem. Ostatní, co jsme viděli,
koryfanty, ariáky, astrofyta, epitelanty atp., ty byly zcela v
pořádku.
Tak zase za měsíc – PP |
