Bum! Prásk! (2)

Obr. č. 1 - Samopal je v této vesnici něco velmi obyčejného… má ho snad každý

„Bum!!!  Prásk!!! Zhebni ty evropskej prasopse!!!“ ….myšlenky mi poskakujou v komiksovejch bublinách… Hlavně ať neviděj, že se jich bojíme…

Konečně ráno. Po zatraceně větrné noci a veselí místních kamarádů smažek jsme mírně řečeno nedospalí. To ale není důvod k stížnostem. Ne dnes a ne tady. Mraky, mlha, sychravo…, jak příznačný. Zamračená tvář „Toniho fotra“ budí respekt. I debil z ní snadno vyčte, jaké zuby má jeho ranní kocovina. To to hezky začíná. Připadám si jako v nějaké epizodě z Červeného trpaslíka. Zlatko se pokouší zamluvit na „Toniho fotra“, ale nic. Nic až na jeho nepříjemnej pohled. Dochází nám, že není ještě vyhráno. Začínáme znovu, znovu od nuly.

Obr. č. 2 - Tmavý les a jednom jeho údolíčku podél potoka indiánské ruiny dávných obydlí

 Mládež snídá kokain z půlkylovýho pytlíku, do kterýho by se vešla menší sváča. Ti se s tím fakt neserou!!! Na loveckej nůž si každej pěkně nabere a bum, prásk…, je to v nose. Žádný upejpání. „Toniho fotr“ si dal taky. Po několika minutách s ním je už zase řeč. No, bezva! Opravdovou snídani tady ve vsi jíme asi  jenom my a pak ještě ženský s dětma. Hlad je tady převlečenej fet. Kdo nezažil, neuvěří. Víme hovno, co maj tihle v hlavě a jestli tam vůbec ještě něco maj.

Obr. č. 3 - Vypadá to jako sranda, ale opak je pravdou… tvářit se, že o nic nejde byl myslím nejrozumnější způsob, jak vyváznout

Snažíme se jenom přežít, přežít a odjet. Uvidíme! Nejraději bychom skočili do auta a odfrčeli na plnej plyn někam, kde jsou lidé při smyslech.

Toni mě vede do auta. Odklápí přední dvojsedačku, je plná zbraní. Úplně nahoře je nová M16, dole pod ní pak spousta jiných. Nové i staré zbraně, odhadem snad 20 či 30 kusů, a k tomu spousta nábojů….povalují se jen tak. Komu která kulka patří, to se teprve zjistí. Anebo ne…Toni je na svůj arzenál hrdej. Ať jdou do prdele, tohle mě fakt nebaví. Tvářím se ale, jako že je děsnej kolík. Zkurvená chlapská ješitnost. Pochlebuju mu, protože jsem sám posera. Posera, posera, posera….a proč ne…

Obr. č. 4 -Dolů do kaňonu vede jen úzký chodníček pro pěší a zvířata

Vzdát náš zájem o kytky by znamenalo zpochybnit celou naší identitu a tím i znejistit naše „hostitele“. Nutíme je proto, aby nás konečně zavedli na Graptopetalum bellum. Chvíli trvá, než se partička svolá a odhodlá k nějaké akci. První jede tmavá kamioneta „Toniho bratrance“. Je relativně nová, kradená a lehoulince pomačkaná z toho, jak s ní před časem kutáleli v lese sudy. Ta mládež! Ríšův Cherokee je v terénu o třídu lepší. „Toniho fotr“ několikrát pochvalně zamručí, jako že dobrej auťák…, že by takovej taky chtěl. Ríša: „Ještě dvakrát to zopakuje a je to jasný…“. 

Obr. č. 5 - Hlas z vysílačky nezněl moc příjemně

Jedeme hustým smíšeným lesem v oné pochmurné atmosféře. Obloha je temná a mraky lítaj mezi stromy jako nějaké boží výhružky. Trest, myslím na trest. Zastavujeme u starých indiánských zřícenin. Jsou to spíše takové zídky, valy z kamení. To místo je ale zvláštní, budí respekt, stejně jako situace v níž po uši vězíme. 

Náš čtyřčlenný doprovod je dnes plně ozbrojen. „Bratránek“ si natáhnul kuklu. Snad zimou, víme hovno co se mu honí hlavou. Cesta vede kousek po tzv. „espinazo del diablo“ (ďáblově páteři)… to je místo, úzký hřbítek spojující dva vrcholky a jehož okraje padají kamsi hluboko, hluboko do propasti.

Obr. č. 6 -  Ferocactus platygonus…malá náplast pro ríšu. Mládež dvěma výstřely testuje naše reakce.

Konečně jsem na místě. Snažíme se odlehčit komunikaci. Strkám si „vtipně“ kalašnikov do huby…, jako že sebevražda. Hrozná prdel! Dobře vím, že těm šílencům může imponovat jen šílenec. A my jejich respekt potřebujeme, k přežití ho potřebujeme. Všichni děláme, co umím. Zlatko, Ríša i já…

Cesta do kaňonu je zahalena mlhou z poletujících mraků. Čas od času se v obloze udělá díra a slunce prosvítí tu divokou horskou scenérii. Ta krajina je úžasná, bizardní, nepopsatelná…

Průvodci se nám trochu loudaj. Najednou vzduch proříznou dva krátké výstřely z kalašnikava. Ríša se rychle ujišťuje, že Zlatko i já jsme na živu. O nic asi nešlo, jen taková frajeřina. Zlaťáka nábojnice minula jen o kousek. Možná zkoušej, jak se zachováme, jak budeme reagovat. No bezva! 

Obr. č. 7 - Pohled do kaňonu kde se mraky perou se sluncem o nadvládu

Fotíme Ferocactus platygonus, Tillandsia macdowellii a nějakého zástupce rodu Villadia. Pomalu klesáme úzkou pěšinou. Průvodci čím dál víc zaostávaj vzadu. Zkoušíme se dostat k nějakým stěnám, kde by mohlo být to prokleté Graptopetallum bellum, ale nic…

Obr. č. 8 - Je libo další lajnu koksu?

Smažky si dávaj další svačinku….. do nosu samozřejmě. Jdeme sami už nějakou chvíli, když nám začne docházet, že nechat je přemýšlet o samotě není moc dobrej nápad. Posledních 300 metrů a pak se vracíme. Hlavou se nám honí temný myšlenky. Možná, že teď je pro ně ta nejvhodnější chvíle to celé ukončit. Myslím na rodinu. Na rodinu, co už není…, ale nemůžu si pomoct, prostě je chci ještě někdy vidět. Naty i malou. Ríša, Zlatko i já nahlas přemýšlíme, co dál a pomalu stoupáme úzkou pěšinou. 

Je dopoledne, ale obloha neztratila nic ze své olověnosti. Jsme tři, oni čtyři. Čtyři smažky, co sotva stojej na nohou. Možná bychom jim i dokázali vytrhnout samopal. Ale co ty jejich bouchačky za pasem? Zastřelí nás jako psy, vždyť ani nevíme, jak se s tím zachází. Je to psychóza.

Obr. č. 9 - Mládež už sotva stojí na nohou… báli jsme se zbytěčně, za chvíli odtud odjedeme a nic se nám nestane

Pomalu se k nim blížíme. U paty borovice hoří oheň a na keři při okraji kaňonu je uvázaná nafouknutá špcguma. Borci jsou nasmátí a z nás trochu opadá onen strach z konce cesty. Jsme ve střehu. Ti magoři jsou úplně na kaši….svačinka asi zabrala. Zpívaj něco o smrti, to oni ale pořád…takové mafiánské tralala…

Obr. č. 10 - Ještě pozvání na oběd… pán domu zase nejí, vystačí si s kokainem a pivem

Ve slabé chvilce dojednáváme, že se musí zajet pro pivo do vesnice. „Toniho fotr“ jede s námi. Převzali jsem iniciativu. Zdá se, že je vyhráno. Kurva!!! Vysvětlujeme mu jakoby mimochodem, že v Yecora na nás čekají kamarádi a že musíme za nimi… bla, bla, bla… 

Obr. č. 11- „Toniho fotr“ jako stýček Sam

Obr. č. 12 -  Nebýt jí, tak je už nejspíš po něm… jeho žena je evidentně tím, kdo ho má opravdu rád

Přemlouvá nás ještě na oběd, to se nedá odmítnout. Jeho žena i snacha jsou miloučké, snad bychom se sem mohli i vrátit. Šílené, ale asi jo. 

Obr. č. 13 - Patnáctiletá těhotná snacha

Obr. č. 14 - Hřbitov… jak příznačné

Půdu má plnou marihuany, vykupují ji od něj za 110 USD za kilo. Nekupte to. Prej když jede větší zásilka, tak má i policejní doprovod. Skoro bych tomu věřil. 

Obr. č. 15 - Pryč odtud…

Obr. č. 16 - Trochu to klouže… pořád se ještě ohlížíme, jako bychom nemohli uvěřit, že nás pustili jen tak

Tentokrát jsme z toho venku. Mokrá lesní cesta klouže a my se ještě dvě hodiny neustále otáčíme, zda za náma někoho přeci je nepošlou. Zlatá asfaltka. Je po všem. Naše svěrače si mohou oddychnout…

PS: nikoho nechci urazit, ale toto já spisovně psát nebudu…