Komentovaná odpověď 
redakce na otevřený dopis J. Šnicera

Tři dny před zasedáním redakční rady (22. 3. 2006) J. Šnicer formou SMS kontaktoval P. Pavelku (vedoucí redakční rady tou dobou pobývající mimo ČR), že by „rád navštívil jednání rady“, avšak neuvedl důvod své žádosti.Důvod mé žádosti věděl pan Pavelka velmi dobře z předchozího telefonátu. Mělo jít o krátké projednání možností a prostoru pro nekrolog Miloše Kapalna. Nemohu si pomoci, ale takové věci nesnesou odklad. SMS pana Pavelky byla velmi arogantní a zdaleka ne první jeho nekorektnost. Jednání rady bylo naplánováno na 25. 3. do krátké polední pauzy pražského sympozia. Z časových důvodů byl proto J. Šnicer požádán, aby písemně formuloval své (neznámé) připomínky a připravil je na příští redakční radu na červen 2006. Výsledkem „odmítnutí“ byl obratem doručený otevřený dopis, který se redakce rozhodla uveřejnit v plném znění, přestože je účelově stvořený k potřebám autora cítícího osobní křivdu a nezasvěcenému čtenáři jsou poskytována jen vybraná „fakta“. Kéž by autor stejnou rychlostí plnil své sliby a domluvené termíny (např. u speciálu o Lophophora). Kdo si pozorně přečte onen otevřený dopis, uvidí, že jsem se snažil vyhnout osobní rovině a pojmenovat jen skutečné nešvary a chyby. Zatímco já navrhoval veřejnou debatu a zachování Redakční a Vydavatelské rady, pan Pavelka mi rovnou navrhnul, ať si založím vlastní časopis, když je kritizuji.

Sám autor musel pro neplnění povinností redakční radu před pár lety opustit. Ano, že jsem opustil Redakční radu je pravda a nemám problém to přiznat. Důvod jsem ale spatřoval především v neshodách s vedením redakce. Musím ale přiznat, že jsem se choval pasivně a po věcné stránce jsem si odchod zasloužil. Ze stejných důvodů by ovšem musela odejít i řada dalších lidí, kteří se nechovají jinak. Navíc za sebou mají řadu selhání. Jestli toto je odpověď na věcnou kritiku, pak je mi pana Pavelky líto. Můj odchod před 11 lety s dnešní kritikou věcně nesouvisí a má za cíl jen pošpinit. Následně s ním mnozí členové strávili dlouhé polemiky o kvalitě článků, tisku, atd. bez hmatatelného výsledku.U mě, nebo u časopisu? Z textu dopisu i z předchozích zkušeností ze slovních výměn vyplývá, že jediný způsob, jak autora uspokojit, je bezvýhradně souhlasit s jeho závěry a domněnkami. Jakýkoli nesouhlas vyvolal jen další polemiku.Při jedné z těchto „nekonečných“ polemik mi pan Pavelka sdělil, že fotografie u článku o Echinocereus parkeri v Kaktusy2004/2 jsou naprosto v pořádku a že bych se měl nad sebou zamyslet. Nechť čtenáři sami posoudí podle znovu uveřejněných snímků zde v novinách a následně zpětně v časopise, kdo z nás dvou by se měl nad čím zamyslet.Ne chyby,ale reakce pana Pavelky jsou důvodem k nespokojenosti. Přesto dopis obsahuje postřehy, které po opuštění osobní roviny skrývají některé nedostatky časopisu – píše se o nich například v Úvodníku 2006/1.Úvodník o nich píše 2006/1, já o nich „nekonečně diskutuji“ nejméně od roku 2000. Navíc úvodník nemluví pravdu minimálně v jedné věci. Problémy s tiskem nejsou jen dílem tiskárny a dluhů z posledního půl roku, ale padají na vrub především nekvalitní přípravě pro tisk ( které jsou dílem redakce). Tuto nepříjemnou pravdu pan Pavelka evidentně nechce slyšet. Spolu s některými jinými se nám pak snaží namluvit jejich verzi a setřást nepříjemné podezření. Jsem připraven to odborně prokázat ve veřejné debatě. Redakční rada netvrdí, že není co zlepšovat, kritické konstruktivní podněty vítá a na každém svém zasedání hledá způsoby, jak časopis zkvalitnit. Například pan Miloš Záruba, častý a oprávněný kritik kvality snímků, od podzimu 2005 připravuje pro tisk veškeré fotografie.Je komické číst argument týkající se pozvání Miloše Záruby k práci na časopise. Zasvěcení, k nimž pan Pavelka zajisté také patří, vědí velmi dobře, že Miloše Zárubu přivedl Vojta Myšák a Jarda Bohata právě s naším speciálem o rodu Lophophora. Přivlastňovat si ale zásluhy je pro pana Pavelku, zdá se, legitimní způsob získávání popularity.

Redakční rada je skupinou dobrovolníků připravujících časopis Kaktusy (financovaný SČSPKS z větší části z členských příspěvků) ve svém volném čase a její práce není honorována, narozdíl od autorů článků a speciálů, kteří jsou finančně odměněni. Dovoluji si poznamenat, že tehdejší nespolehlivost práce Redakční a Vydavatelské rady (ze 4 mých hlavních článků bylo celých 100% fotograficky zničených a tím i celkově znehodnocených) nás donutila, naskenovat si snímky externě právě u Miloše Záruby. Výsledek na konci naší práce byl z finančního hlediska takový, že jsme sami speciál částečně dotovali. Vůbec toho nelituji a uvádím to jen pro dokreslení situace. Kdyby redakce pracovala jak má, možná by nás to nepřišlo tak draho. Na speciálu o rodu Lophophora, jehož je J. Šnicer spoluautor, strávili někteří členové rady desítky hodin práce bez nároku od honorář. Nevím, zda jde o cílenou nepravdu, nebo pan Pavelka jen zapomněl na naše poděkování všem kdo pomáhali. Osobní, písemné i telefonické. Podle kriterií, vyplývajících z dopisu, by se u některých dalo dokonce mluvit o spoluautorství na tomto speciálu či na jiných příspěvcích. V tom případě si dovolím navrhnout, aby se dotyční“spoluautoři“ připsali nám a rozdělili zisk z prodeje zahraničních verzí, který zůstal celý v rukou časopisu. Případný úspěch speciálu (mimochodem největší v celé historii speciálů) nemá pro autory žádný dopad. Dokonce si pro naše zahraniční přátele musíme cizojazyčné verze kupovat. Je to nekorektnost a jedna z legitimních otázek do budoucna. To však nikdy nebylo smyslem práce členů rady. Zavádějící jsou i informace o autorských právech. Redakce nikdy nikomu, kdo požádal, nebránila v přetisknutí článků či fotek uvedených v časopise Kaktusy, vyžaduje však jménem SČSPKS uvedení, že „materiál byl původně uveřejněn v časopise Kaktusy a je publikován s vědomím redakce“ – což je běžná praxe i elementární slušnost. Původní telefonické sdělení pana Pavelky bylo jiné, ve smyslu vlastnictví celého práva včetně fotografií. Je dobré, že to alespoň dodatečně uvádí na pravou míru. Přesto bych rád viděl oficiální podmínky – nepodařilo se mi je nalézt. Fotografie či diapozitivy jsou autorům vraceny a zůstávají jejich majetkem. Příjmy z prodejů Speciálů směřují do pokladny SČSPKS a jsou využity k dalšímu financování tisku časopisu.

J. Šnicer inicioval vznik Dotazníku v 2002, formuloval většinu jeho otázek, ale následně jej ani sám nevyplnil, ani se nepodílel na jeho vyhodnocení (viz Kaktusy 2003/3), a nemohl být tedy uveden jako autor Vyhodnocení Dotazníku. Nemůže se tedy jednat o zcizení autorství článku, ve kterém byl dotazník pouze vyhodnocen.Opravdu originální argumentace. Vytvoření dotazníku mi dalo možná stejně práce jako panu Pavelkovi jeho vyhodnocení. Navíc jde o můj nápad. Podpis je ale pouze jeden a ten autorův chyběl ( dokonce i v textu). Kdyby chování pana Pavelky nebylo tak absurdní, ani by mě nenapadlo s tím takto operovat. Chybu může udělat každý. Toto už ale není o chybě, ale o lidském přístupu a „dotazník“ je v podstatě vedlejší. Podepsat se pod cizí článek se prostě nedělá a když namísto vysvětlení dostanu přihlouplou lekci o „nevyplňování“, pak si už opravdu nevím rady.

Narozdíl od J. Šnicera na sebe redakční rada bere zodpovědnost, že časopis Kaktusy vyjde 4x ročně a pracuje s materiálem, který dostane od autorů (někdy i velmi kvalitním –ikdyž to ve výsledku tak nevypadá). Záleží-li J. Šnicerovi na kvalitě časopisu, měl by začít své nápady realizovat. O to se právě snažím. Kritika je vždy velmi snadná. Ano, dělat si nepřátele mě moc baví. Celá řada nadšenců mimo redakční radu již cíleně pro časopis anonymně „pracuje“ a patří jim naše poděkování. Pokud J. Šnicer cítí, že dokáže kvalitu článků zvýšit, doufáme, že začne radu zásobovat svými příspěvky a zvolí přístup vedoucí ke zlepšení časopisu a nikoli jen k planým debatám a nesplněným slibům. Jestli dlouhodobá žádost o rozhovor s redakcí, konkrétní nabídky i články jsou pro pana Pavelku málo konstruktivní, poprosil bych ho, aby mi jeho představu sdělil.

Petr Pavelka,
vedoucí redakční rady