Odpověď redakce na otevřený dopis
J. Šnicera

Tři dny před zasedáním redakční rady (22. 3. 2006) J. Šnicer formou SMS kontaktoval P. Pavelku (vedoucí redakční rady tou dobou pobývající mimo ČR), že by „rád navštívil jednání rady“, avšak neuvedl důvod své žádosti. Jednání rady bylo naplánováno na 25. 3. do krátké polední pauzy pražského sympozia. Z časových důvodů byl proto J. Šnicer požádán, aby písemně formuloval své (neznámé) připomínky a připravil je na příští redakční radu na červen 2006. Výsledkem „odmítnutí“ byl obratem doručený otevřený dopis, který se redakce rozhodla uveřejnit v plném znění, přestože je účelově stvořený k potřebám autora cítícího osobní křivdu a nezasvěcenému čtenáři jsou poskytována jen vybraná „fakta“. Kéž by autor stejnou rychlostí plnil své sliby a domluvené termíny (např. u speciálu o Lophophora).

Sám autor musel pro neplnění povinností redakční radu před pár lety opustit. Následně s ním mnozí členové strávili dlouhé polemiky o kvalitě článků, tisku, atd. bez hmatatelného výsledku. Z textu dopisu i z předchozích zkušeností ze slovních výměn vyplývá, že jediný způsob, jak autora uspokojit, je bezvýhradně souhlasit s jeho závěry a domněnkami. Jakýkoli nesouhlas vyvolal jen další polemiku. Přesto dopis obsahuje postřehy, které po opuštění osobní roviny skrývají některé nedostatky časopisu – píše se o nich například v Úvodníku 2006/1. Redakční rada netvrdí, že není co zlepšovat, kritické konstruktivní podněty vítá a na každém svém zasedání hledá způsoby, jak časopis zkvalitnit. Například pan Miloš Záruba, častý a oprávněný kritik kvality snímků, od podzimu 2005 připravuje pro tisk veškeré fotografie.

Redakční rada je skupinou dobrovolníků připravujících časopis Kaktusy (financovaný SČSPKS z větší části z členských příspěvků) ve svém volném čase a její práce není honorována, narozdíl od autorů článků a speciálů, kteří jsou finančně odměněni. Na speciálu o rodu Lophophora, jehož je J. Šnicer spoluautor, strávili někteří členové rady desítky hodin práce bez nároku od honorář. Podle kriterií, vyplývajících z dopisu, by se u některých dalo dokonce mluvit o spoluautorství na tomto speciálu či na jiných příspěvcích. To však nikdy nebylo smyslem práce členů rady. Zavádějící jsou i informace o autorských právech. Redakce nikdy nikomu, kdo požádal, nebránila v přetisknutí článků či fotek uvedených v časopise Kaktusy, vyžaduje však jménem SČSPKS uvedení, že „materiál byl původně uveřejněn v časopise Kaktusy a je publikován s vědomím redakce“ – což je běžná praxe i elementární slušnost. Fotografie či diapozitivy jsou autorům vraceny a zůstávají jejich majetkem. Příjmy z prodejů Speciálů směřují do pokladny SČSPKS a jsou využity k dalšímu financování tisku časopisu.

J. Šnicer inicioval vznik Dotazníku v 2002, formuloval většinu jeho otázek, ale následně jej ani sám nevyplnil, ani se nepodílel na jeho vyhodnocení (viz Kaktusy 2003/3), a nemohl být tedy uveden jako autor Vyhodnocení Dotazníku. Nemůže se tedy jednat o zcizení autorství článku, ve kterém byl dotazník pouze vyhodnocen.

Narozdíl od J. Šnicera na sebe redakční rada bere zodpovědnost, že časopis Kaktusy vyjde 4x ročně, a pracuje s materiálem, který dostane od autorů. Záleží-li J. Šnicerovi na kvalitě časopisu, měl by začít své nápady realizovat. Kritika je vždy velmi snadná. Celá řada nadšenců mimo redakční radu již cíleně pro časopis anonymně „pracuje“ a patří jim naše poděkování. Pokud J. Šnicer cítí, že dokáže kvalitu článků zvýšit, doufáme, že začne radu zásobovat svými příspěvky a zvolí přístup vedoucí ke zlepšení časopisu a nikoli jen k planým debatám a nesplněným slibům.

Petr Pavelka,
vedoucí redakční rady