Gymnocactus viereckii byl nazván na počest sběratele kaktusů Hanse Wilhelma Vierecka. Jedná se o drobnou jednotlivě rostoucí nebo při bázi odnožující rostlinu, jejíž stonek dorůstá šířky do 70 mm. Z vlnou pokrytých areol vyrůstá asi 20 okrajových paprskovitě rozložených trnů o délce až 10 mm. Středové trny jsou 4, délky až 20 mm. Horní část středových trnů je hnědá, špička černá. Květy jsou jemně růžově fialové. Typovou lokalitou G. viereckii je údolí Jaumave ve státě Tamaulipas. Fotografovaná rostlina představuje jednu z četných sbíraných přírodních forem, a to sběr A. Laua s označením L 1159. Od typové rostliny se tato forma liší otrněním a menšími květy.

Gymnocactus viereckii L 1159, Sierra Sal., Tamaulipas

 Turbinicarpus gielsdorfianus patří k rostlinám, které se dříve řadily k rodu Gymnocactus. Modro, šedo až žlutozelený stonek těchto miniaturek je kulovitý až krátce válcovitý, šířky 40 – 55 mm, délky 50 – 70 mm. Temeno chrání bělavá vlna. Vlna se objevuje rovněž na nejmladších areolách, později mizí. Otrnění tvoří 6 – 8 okrajových trnů o délce až 20 mm. Květy jsou dlouhé a široké cca 15 – 20 mm, vnější okvětní lístky jsou žlutavě krémové, s červenohnědým středním proužkem, vnitřní okvětní lístky jsou bílé až slonovinovitě nažloutlé. Autor popisu prof. Werdermann uvedl výskyt v okolí Jaumave, Tamaulipas, Mexiko, později údaj opravil na okolí Cerritos, San Luis Potosí, Mexiko. Podle současných znalostí se naleziště nachází poblíž Las Tablas v mexickém státě San Luis Potosí. Z tohoto naleziště rovněž pochází rostlina na snímku. Autor popisu Dr. Erich Werdermann druh pojmenoval na počest vrchního inspektora botanické zahrady v Berlíně-Dahlemu Karla Gielsdorfa.

Turbinicarpus gielsdorfianus f. gigant, Las Tablas, SLP

Z rodu Mammillaria si dnes ukážeme dvě rostliny. První je Mammillaria spec. MZ 785 ( u jmenovky mám uvedeno –  s otazníkem – druhové jméno guillaumaniana ). Stonek fotografované rostliny má v průměru 50 mm, 12 bílošedých trnů délky do 10 mm, středový trn jeden ( barva směrem ke špičce přechází v hnědou ), o něco málo delší než trny okrajové. Květy šířky přes 40 mm, okvětní lístky tenké, světle růžové barvy. Středem okvětních lístků prochází tmavší proužek. Rostlina pochází ze semen sbíraných v lokalitě La Fraguita, v mexickém státě Durango.

Mammillaria spec. MZ 785, La Fraguita, Durango

Mammillaria bocasana patří k velmi atraktivním rostlinám, které se – vzhledem ke svým nepřiliž velkým nároků, stačí dodržovat běžné zásady pěstování mexických kaktusů – hodí pro začínající kaktusáře. Aniž jsem toto věděl, byla právě Mammillaria bocasana jednou z prvních rostlinek, které jsem v začátcích mého kaktusaření do mé tehdy vznikající sbírky ( čítající 6 kaktusů ) získal. Stonek je kulovitý, zpočátku jednotlivý, později odnožující, zcela zahalen do bílých jemných vlasových trnů. Rostlina na snímku je pravokořenná, šířky kolem 70 mm ( v literatuře je uváděná šířka kolem 50 mm ). Z každé areoly vyrůstá jeden ( až 2 ) středový trn tmavě červené až červenohnědé barvy, ukončený háčkem. Světle růžové ( žluté ) květy s tmavším středovým proužkem se objevují v charakteristickém věnečku. Mammillaria bocasana roste na plochých kopcích ve státě San Luis Potosí, Mexiko. Pojmenování „bocasana“ je dáno podle naleziště druhu v Sierra de Bocas, stát San Luis Potosí.

Mammillaria bocasana

Escobaria hesteri byla pojmenována druhovým jménem na počest Johna Pinckneye Hestera, který tyto rostliny poprvé představil veřejnosti. Escobaria hesteri bývá v literatuře i katalozích vedena rovněž jako Coryphanta hesteri. Netroufám si rozebírat, které rodové jméno je správné a platné, ani to na tomto místě nepovažuji za důležité. Jedná se o miniaturní rostliny, stonek dorůstající šířky a výšky kolem 70 mm, kulovitého až vejčitého tvaru. Otrnění je tvořeno až 20 okrajovými trny, přičemž horní bývají delší – až 12 mm dlouhé. Středový trn jeden, silnější a směřující vzhůru. Květy jsou fialové, šířky kolem 30 mm. Uvedené rozměry vycházejí z popisu. Rostlinky na snímku jsou asi čtyřleté, jsou tedy menší, menší jsou květy, otrnění je kratší. Escobaria hesteri roste v USA, ve státě Texas, Brewster Co., dle údajů v katalogu by se mělo jednat o rostliny snášející mrazy do –7^°C.

Escobaria hesteri SB 430, Brewster Co., Texas

Coryphantha sulcolana patří k velmi efektním zástupcům rodu. Koryfanty patří ke kaktusům, u kterých si musíme na květy počkat, neboť kvetou až ve věku kolem 10 let. Uvedená skutečnost však nic neubírá na atraktivitě těchto rostlin. Rostlina na snímku je asi jedenáctiletá, má v průměru 50 mm. C. sulcolanata roste v mládí jednotlivě, poměrně brzy však začíná ( zejména u báze ) tvořit odnože. Z areol vyrůstá 9 žlutohnědých až světle hnědých okrajových trnů, délky až 20 mm, z nich spodní jsou delší a robustnější. Středové trny chybí. Květy jsou široké cca 60 mm, okvětní lístky žluté, přičemž středem vnějších prochází růžový proužek. Temeno rostliny, jakož i areoly a paždí bradavek, chrání hustá bělavá vlna.

Coryphantha sulcolanata

Coryphantha elephantidens pochází ze středního Mexika, kde roste ve společnosti travnatých rostlin. Jedná se o velmi elegantní rostliny, ploše kulovitého stonku, který roste jednotlivě, později může ( což u mých rostlin dělá ) odnožovat. Největší rostliny dorůstají šířky až 250 mm. Stonek je tvořen výraznými bradavkami nesoucími areolu z niž vyrůstá 5 – 9 okrajových obloukovitě prohnutých trnů délky kolem 20 mm. Vedle velkého množství bílé vaty v paždí bradavek jsou největší ozdobou rostliny růžové až růžovofialové květy. C. elephantidens je rostlinou poměrně variabilní ( délka a barva otrnění, velikost a barva květů ). Druhové jméno elephantidens znamená v překladu sloní zub.

Coryphantha elephantidens

Typovou lokalitou rostliny Coryphantha sulcata jsou písčité skály poblíž Industry, Austin Co., ve státě Texas. Jedná se o – v porovnání s předcházející C. elephantidens – drobnější rostlinku dorůstající průměru těla kolem 80 mm. Rostliny však hustě odnožují, přičemž mohou ve stáří tvořit shluky těl o průměru více než 1 m. C. sulcata vykazuje značnou proměnlivost v počtu okrajových trnů ( 8 – 15, i více ) i v barvě květů, jež mohou být zelenožluté, temně zlatožluté až oranžové ). Jícen květů bývá nejčastěji žlutý, vzácně červený až červenohnědý. Vzhledem k podmínkám na nalezišti dají rostliny přednost stíněnému stanovišti. Asi pětiletá rostlina na snímku pochází z texaského Val Verde Co. Druhové jméno sulcata bylo zvoleno podle rýhy a bradavkách rostlin ( sulcatus znamená brázditý, žlábkovaný, rýhovaný ).

Coryphantha sulcata SB 486, Val Verde Co., Texas

Obregonia denegrii je jediným zástupcem rodu. Objevitelem kaktusu byl v roce 1923 český cestovatel a kaktusář A.V. Frič. Stonek tvoří do spirály uspořádané bradavky, tyto jsou ukončeny vlnatou areolou, z niž vyrůstají 5 – 15 mm dlouhé trny ( 3 – 4 ). Na temeni rostliny se objevuje hustá vata, z niž vyrůstají bílé květy, které mohou mít žlutavý nádech. Jedná se o rostlinu řazenou mezi velmi ohrožené druhy, domovina tohoto zajímavého kaktusu je známa, ale velmi důrazně střežena ( typová lokalita San Vincente, Tamaulipas ). Obregonia denegrii patří mezi obtížněji pěstované kaktusy, ve sbírce by měla být umístěna na stíněné stanoviště, samozřejmostí je opatrná zálivka.

Obregonia denegrii

Parodia penicillata se vyznačuje široce kulovitým stonkem, šířky kolem 100 mm. Z areol vyrůstá i více než 40 štětinovitých bílo žlutých trnů. Na mladých areolách jsou trny štětečkovité, z čehož pochází druhové pojmenování kaktusu. Květy se objevují na temeni rostliny, průměru cca 30 mm, červené barvy. Domovinou kaktusu je Argentina, jižní části provincie Salta. Parodia penicillata je rostlina dosti variabilní, z popsaných variet se v literatuře uvádějí například v. nivosa nebo v. fulviceps. Od nominální variety se odlišují jak zbarvením otrnění, tak velikostí stonku.

Parodia penicillata

Gymnocalycium baldianum se již v minulém čísle Internetových novin objevilo. Tentokrát se můžeme podívat na rostlinku Gymnocalycium baldianum f. JPR 95. Kaktus pochází z argentinské lokality Catamarca. Zajímavostí je barva květu, která je o poznání světlejší než dříve představený LB 1243. To by mě moc nepřekvapilo, variabilita rostlin z různých nalezišť je obecně dost častá, druhá rostlina ze stejného naleziště však kvete tmavě červeně, podobně jako LB 1243. Nejedná se tedy zřejmě o nějakou ustálenou odchylku, spíše se na jednom nalezišti vyskytují rostliny s proměnlivou barvou květu.

Gymnocalycium baldianum JPR 95, Catamarca, Argentina

Další představený zástupce rodu je Gymnocalycium spec. P 191. Rostlina sbíraná v Cordobě manžely Piltzovými má plochý stonek, jehož výška je v porovnání s šířkou přibližně poloviční. Mnou fotografovaná ( mladá ) rostlina z mé sbírky je široká cca 40 mm. Z areoly vyrůstá 7 okrajových trnů žlutavé barvy, délky kolem 10 mm. Květy mají délku a šířku kolem 60 mm, jsou světle růžové, střed okvětních lístků je tmavší. Ve sbírce mám tyto rostliny označeny jako spec. P 191. V katalogu paní Piltzové je u tohoto studijního čísla uvedeno aff. capillaense, naproti tomu katalog pana Bracka s polním číslem P 191 spojuje druhové jméno sutterianum. A pak se v tom máme vyznat.

Gymnocalycium spec. P 191, Alpa Corral, Cordoba

Z oblasti u Cacapava v Rio Grande do Sul v Brazílii pochází Gymnocalycium horstii. Stonky jsou široké kolem 100 mm, výška asi 70 mm. Počet žeber je proměnlivý ( 4 – 6 ). V mé sbírce mám rostliny pětižeberné a šestižeberné. Rovněž v barvě okvětních lístků se vyskytuje variabilita. Mě tato gymnocalycia kvetou růžově, vyskytují se však rostliny kvetoucí čistě bíle. Na každém z žeber jsou 3 (4) areoly, z nichž vyrůstá nejčastěji 5 okrajových trnů mírně odstávajících od těla. Trny jsou žluté až bílo žluté, délky kolem 30 mm. Gymnocalycium horstii je rostlina poměrně snadno odnožující, což vyvažuje určité obtíže při množení generativní cestou. Přes – v literatuře uváděný – požadavek na přistíněné stanoviště, rostliny (po přivyknutí si ) prosperuji velmi dobře i na plném slunci. Toto gymnokalycium bylo pojmenováno na počest významného sběratele kaktusů Leopolda Horsta.

Gymnocalycium horstii HU 79

Eriocactus ( Notocactus ) warasii patří k poměrně snadno pěstovatelným kaktusům, ve sbírkách je zcela uniformní, nevykazuje žádné výraznější odchylky. Eriocactus warasii je rozšířen v Brazílii, ve státě Rio Grande do Sul. Více jak 50 mm široké květy zlatožluté barvy vyrůstají z vegetačního vrcholu, až půl metru vysokého stonku, šířky až 150 mm. Ozdobou rostliny jsou 10–14 mm dlouhé žlutohnědé trny, jichž z areol vyrůstá až 20. U starších rostlin se na areolách i mezi žebry –  kterých je 15 –  6, i více – objevuje bílá vlna.

Eriocactus warasii

Na závěr ještě dvě poznámky:
V minulém čísle internetových novin se v mém článku objevila u popisky Mammillaria wrightii nesprávná fotografie. Rostlinu na snímku jsem sice získal pod uvedeným jménem, jedná se však o některou z rostlin z okruhu kolem M. microcarpa. Na omyl mě upozornil pan Milan Kůrka z Plzně. Za upozornění mu ještě jednou děkuji a všem ostatním se za mylnou fotografii omlouvám.

Druhou poznámku uvádím spíše pro pořádek, a týká se zdrojů, z kterých čerpám pro svůj „seriál“ informace. Vedle vlastních pozorování v mé sbírce mi jsou pomocníky zejména dosud vyšlé ročníky Atlasu kaktusů ( nakladatelství Pavel Pavlíček ) a dále kniha Libor Kunte – Encyklopedie kaktusů ( Rebo produktion, 2002 ).

A to je pro tento měsíc v mé rubrice definitivně vše. Hezké září a za měsíc opět na stránkách internetových novin Chrudimského kaktusáře nashledanou.