Ve vesnici jsem se s panem Hlaváčkem dotelefonoval, a domek u lesa jsem pak snadno našel již podle toho, že přede dveřmi stojí volně dva hodně vysoké kaktusy. Prošli jsme domem a pak už jsem jen zíral. Dalo by se to asi nazvat splněným snem každého kaktusáře. Totiž přímo u domu je přistavěn skleník a to ne ledajaký. Přes chodbu (využívanou ke kaktusářským rejdům jako je roubování) se vstoupí do dolního patra skleníků. Jsou to dvě místnosti, z toho první tak vysoká, že jsou zde do velké výšky narostlé cereusy, druhá pak plná kaktusů i sukulentů. To však není všechno, po točitých schodech jsme vystoupali do dalšího horního patra skleníku. Všechny tyto skleníky jsou napojeny na ústřední topení, takže zde může pan Hlaváček kaktusy zimovat. A všude kolem bezvadné sbírkové rostliny.
Myslel jsem si, že to je všechno, protože plocha je to veliká. Ovšem pak jsem vyšli na zahradu. Tak jak se nachází rodinný domek v malebném prostředí u lesa, je zahrada uzavřená pod domem přímo kouzelná. Samozřejmě, že jsou zde volně k vidění opuncie, u skalky s jezírkem kvetoucí echinocereus, ale je zde ještě další “původní skleník”, otevírací fóliovník a dvě pařeniště. Prostě nádhera. Do toho slunečné ráno a zpívající ptáci….. O rakovnické výstavě 2003 jsem v internetových novinách již psal a o tom, jak krásné kytky tam byly. Vystavoval tam také pan Hlaváček. A on má kytky krásné všechny. Postával jsem tu i onde, fotil, něco se ptal a byl jsem upřímně nadšen. Pak jsme sedli a pan Hlaváček se vrátil ke svým začátkům, tj. k roku 1967. Tehdy začínal jako okýnkář, pak měl první předokenní skleník, následoval druhý a potom přišlo OPBH. My starší víme, co muselo následovat. Nikdo si sice nestěžoval, ale panu Hlaváčkovi prostě skleníky zakázali. Protože rodiče měli dům v Třeboci, začal tedy zde, od pařeniště, přes zahradní skleník a foliovník až po rozsáhlou přestavbu, kterou mu provedla firma. Při stavbě museli počítat s nosností, on totiž opravdu obsah skleníku něco váží. Přitom je patrna šikovnost nejen v tom, jak je vše vymyšleno (a skutečně smekám), ale např. u fóliovníku jsou použity na konstrukci elektrikářské vodicí laťky, na které se folie díky určité finese snadno natáhne, ale většinou jsou kaktusy venku, takže se folie vůbec nezatahuje. Však je to na kaktusech také vidět. Když jsem obdivoval velké a nádherně vytrněné grusony a Opuntii tunicatu, pan Hlaváček se skromností sobě vlastní poznamenal, že jsou i větší a lepší.
Pan Hlaváček pěstuje všechno. Sbírka je opravdu různorodá a svěží. Po počátečním zapálení pro notokaktusy, dnes má pan Hlaváček zvláště v oblibě mammillárie a ferocactusy. Oba jsme četli článek, který před časem vyšel v Kaktusech o škodlivosti zinku při zalévání podmokem a oba věříme, že na tom něco může být, a i když to pan Hlaváček nepřeceňuje, přesto má zinkové vany zevnitř natřené. Substrát míchá z kompostovky, písku, hrabanky, s mírou přidává i slepičinec, nyní zkouší pro vylehčení i agroperlit. Hnojení nevylučuje, ale s rozumem. Je tak důsledný, že si nechal udělat docela finančně náročný rozbor půdy z květináčů a když mluví o tom, jaký má vliv přílišné množství draslíku, věřte, že ví co a proč říká. Přesazuje zhruba za tři až čtyři roky, což však není žádný paušál, záleží na kytce a konkrétních podmínkách. Za vhodnou považuje jakoukoliv zeminu dost propustnou, ale hlavně zdravou. Zaznamenal jsem během hovoru snad třikrát, že substrát je to poslední pro úspěšné pěstování, závisí na všech podmínkách a substrát je jen jedním z předpokladů.
Velkou zálibu má pan Hlaváček v roubování. Za nejlepší podložku považuje Trichocererus pasacana, ale ty se nedají množit vegetativně, takže je vysévá. Má ovšem i zkušenost, že z 1000 semen nevyklíčilo ani jedno. Ovšem roubuje např. i na Ferocactus glaucescens, na grusony, opuncie nebo hybridy mammillárie. Za svou slabinu považuje to, že při roubování musí roub přichytit gumičkou, obdivuje ty, kteří to dokážou bez tohoto přichycení. Ovšem, co jsem viděl, to se ujalo. Prý závisí zejména na podmínkách, kam se naroubovaný kaktus umístí, doporučuje vysokou vlhkost a kolem 25 stupňů C. Pan Hlaváček také hojně vysévá. Viděl jsem semenáčky prakticky všude. Od “starého” skleníku v zahradě, kde má velmi vtipně vyřešenu část samostatně zasklenou a zespodu vyhřívanou kabelem, po dvě velká pařeniště. Moje manželka poznamenala, když viděla jak semenáčky jsou v pařeništích na otevřeném vzduchu: “No pak nemají být tak krásně zdravé!”. Ještě jednu unikátní věc jsem u pana Hlaváčka zaznamenal. Samorosty a v nich kaktusy. Nebyl bych to já, abych alespoň jedno faux pas nezpůsobil. Poznamenal jsem, že jsme takové viděli na výstavě v Praze a na to samozřejmě replika, že ty tam vystavoval pan Hlaváček.
Pan Hlaváček navštívil též naši vysněnou Mekku, tj. Mexiko, má známého, pokud to nepletu tak v USA a tak pobýval v Mexiku dvakrát a to vždy několik týdnů. Chtělo by se přetlumočit vyprávění z těchto cest, ale snad tři články byly od pana Hlaváčka i v časopise Kaktusy, a jednak to ani nelze, nelze zachytit tu poetiku a kouzlo okamžiku… Pan Hlaváček je členem dvou kaktusářských spolků. V Praze a v Rakovníku. A ani na jeden nedá dopustit. V Praze je kmenovým členem a v Rakovníku vstoupil asi před pěti lety v souvislosti s přestěhováním do Třeboce. Patří mezi ty vzácné členy, kteří jak já tipuji, dělají práci ve spolku s evidentní radostí. Jemu nevadí, že se zúčastní příprav výstav a pak na výstavách i jako pořadatel, on to podle mého názoru dělá rád. Např. když mi popisoval, jak v Rakovníku musí do na tři dny uvolněných místností gymnázia nastoupit všichni členové spolku, většinou i s manželkami, aby se vše stihlo, cítil jsem z jeho vyprávění zanícení.
Pan Hlaváček je podle mého názoru výborně orientován v kaktusářském hnutí, zná hodně kaktusářů i jejich sbírek. A neslyšel jsem z jeho úst negativní hodnocení. To patří asi k jeho povaze. O jeho fundovanosti odborné také nepochybuji – usuzuji kromě jiného z indicií, málo jmenovek, ale přesně ví, co kde je a co je co. Ještě jedna věc mě zaujala u tohoto velmi milého a srdečného kaktusáře. Skromnost a pokora. Přiznal, že není ve všem úspěšný (míněno v pěstování kytek – ale já jsem nic nepostřehl) a rád si nechá poradit, nezáleží na tom, zda je někdo mladší či starší a jmenoval mi od koho se lze například poučit, ale jména zde uvádět nebudu.
Tenhle kaktusářský ráj, kde se věnuje pan Hlaváček kaktusům od rána do večera, je doplněn tím, že pan Hlaváček má báječnou manželku, která nás přijala stejně laskavě jako on, a která je svému manželovi pomocnicí i ohledně kaktusů. Např. pomáhá při přesazování, na zimu stěhují kaktusy ze zahrady do skleníku k domu, ale podpora a porozumění zde vyzařovala z každého slova a gesta. Fotku barevných “psů”, jak řekla paní Hlaváčková o bezvadně naaranžovaných a vyfocených vlastních hybridních echinopsisech, nám podala se zjevnou a oprávněnou hrdostí. Pan Hlaváček je již v důchodu, ale plně při síle (alespoň se mi tak jevil a na zdravotní stav jsem se samozřejmě nevyptával), takže se věnuje v zásadě pořád kaktusům. Ale co je důležité, návštěvy přijme rád. I když je téměř pořád doma, přece jen je vhodné předem zatelefonovat na t.č. 605 540 342 a domluvit se na čase.
Stravování v Třeboci sice není, ale mohu doporučit Rakovník, který je vzdálen asi 10 minut cesty autem. Tam stojí za shlédnutí náměstí a muzeum. V Lužné u Rakovníka je známé (nevím jestli to názvoslovně píši přesně) železniční muzeum. Z Třeboce není ani daleko do Loun, kde je pěkná nová pěší zóna a Městské muzeum. Sbírka pana Hlaváčka má asi 120 m2 a stojí opravdu za shlédnutí. V součtu s krásným prostředím, kde je sbírka umístěna a s kaktusářskou i lidskou moudrostí pana Hlaváčka je návštěva v Třeboci velkým zážitkem. Kontakt: |
