Toulky Bolívií (35)

Po staré silnici z Cochabamba do Epizany

Políčka v horách

Ano, bylo by příhodnější začít povídání o Toulkách Bolívií, pávě líčením této cesty. Většina výprav do na východ Bolívie začíná v Cochabambě a pokračuje po staré cestě Cochabamba- Santa Cruz. V Cochabambě obvykle nabereme síly po transatlantickém letu  v Hostal Jardín, téměř v centru města. Nakoupíme své první zásoby na cestu, natankujeme plné nádrže, a když máme štěstí, koupíme i plnou plynovou láhev a naplníme kanystry s vodou, okusíme pečené maso u občerstvovárny na výjezdu na dálnici bolívijského typu.

Cordilliera oriental

Nesmím zapomenout, že se obvykle setkáme i s paní Jarkou de Balon, naší starou známou. Paní Jarka je Češka, která se provdala do Bolívie a udělala tady slušnou kariéru jako profesorka na vysoké škole. Od ní se dozvídáme, co nového v Bolívií, jaká je tady situace a co můžeme očekávat za problémy. Třeba, proč není plyn do bomb, zda bude co natankovat, a kde campesiňos blokují silnice. Na konci cesty je to opačně, my přinášíme informace, jak je mimo měst, v horách a na venkově. Pokud se vyskytnou problémy, často nás Jarka tahá z bryndy a zachraňuje životy, když někdo sní domácí sýr nebo zkažené nadívané dršťky, případně, když stávkuje personál letiště a jediný možný odletový přípoj je zrušen.

Hory a pole podél cesty

Cesta zpočátku přetíná cochabambskou kotlinu, abychom asi po dvou hodinách dorazili do serpentin v horách východně od kotliny, dole pod cestou jsou dobře vidět domky campesiňos a jejich četná políčka osetá a osázená zemědělskými plodinami a zeleninou.

Políčka podél řeky

Tady pro mne začíná skutečná Bolívie. Nikdy se těch pohledů nedovedu nabažit a fotoaparát je v neustálé pohotovosti.

Hospodářství pod horami

Po pravé ruce leží rozlehlé Lago Eden, nebo-li Lago Angostura. Je charakteristické vodou barvy bílé kávy a četnými hotely, cabaňas ubytovnami pro rekreanty. Je to k neuvěření, ale všude tam se domorodci rekreují a koupou.

Lago Eden
U Lago Eden rostou první kulovité kaktusy, echinopsisy a Acantholobivia acanthophlegma var. roseiflora. Bohužel, nikdy jsme je nezastihli v květu, jediný, kdo je zde nafotil, stejně jako červené obrepandy, byl Josef Odehnal na své prvé průkopnické cestě.

Sulcorebutia steinbachii var. horrida

Jakmile projedeme Punatu, začínají hory. Zkoumavé pohledy patří i okolním svahům, protože se objevují první kaktusy. Většinou to jsou kleistokaktusy a koryokaktusy, samozřejmě opuncie a první baňaté Echinopsis cochabambina a rudě kvetoucí obrepandy.

Sulcorebutia steinbachii - žlutokvětá

Asi po 20 km začíná oblast výskytu Sulcorebutia steinbachii. Na některých místech je slušná populace rostlin, které kvetou v odstínech červené, fialové ale i žluté barvy. To by byla paráda, kdybychom je mohli aklimatizovat u nás. Musíme si stačit jen s pohledy a foťáky.

Obydlí campesiňos u Jarka Mayu

Vlevo dole pod cestou je osada Jarka Mayu, nedaleko ní roste první populace Sulcorebutia krugeri v. hofmannii, některé rostliny kvetou typickými červenožlutými květy, jiné jsou růžovofialové. Tohle poznání mě značně nabouralo představy, co je Sulcorebutia hoffmaniana a začínám chápat Němce, kteří tento stav považují za normu.

Sulcorebutia kruegeri v. hofmannii na stanovišti – typická (1)

Později a na jiných místech poznávám další fialové hoffmaniany. Ale zajímá mě populace typických hoffmanián, kterou zná Josef.

Sulcorebutia kruegeri v. hofmannii na stanovišti – typická (2)

Zastavujeme a šplháme se do svahu. Nepříliš hezká dvouhodinová procházka na hřeben je odměněna ohromně velkou populací právě kvetoucích hofmanián.

Sulcorebutia kruegeri v. hofmannii – fialový květ

Vesměs se jedná o velké a solitérní rostliny s květy až 6 cm v průměru. Hrubé, ale přilehlé otrnění mě připomíná formu, kterou nalezl Karel Kníže. Dal jí provizorní jméno S. vanbaellii. Sbíráme zralé plody, semena dostávají své číslo SE 199, a když za pár let semenáče dorůstají, mohu je porovnat s nálezem KK. Ano, zdá se, že je sbíral na stejném místě, jako my.

Sulcorebutia kruegeri v. hofmannii – červený květ

Toralapa Alta a zkáza stanoviště Sulcorebutia steinbachii v. horrida
Malá osada, vlastně pár baráčků v divočině. Kdyby nikde jinde po cestě nic nekvetlo, tak tady se potěšíme květy vždy, Na kamenitém políčku pod cestou a hlavně na hraně silnice pod eukalyptovým hájkem rostou Sulcorebutia steinbachii var. horrida.

Toralapa Alta

Na políčku pod cestou je třeba psát v čase minulém, protože snaživý zemědělec od naproti celé políčko rozoral (rozuměj rozryl hákem ve snaze zde pěstovat brambory).

Rozorané stanoviště horrid

Vyorané horriry, velké jako slušné bulvy cukrovky, se bezmocně povalovaly mezi balvany a okraji políčka. Z temen mohutných říp čněly svazky hrubých ostnů a tu a tam se tlačil květ.

Vyorané rostliny Sulcorebutia steinbachii var. horrida (1)

Vyorané rostliny Sulcorebutia steinbachii var. horrida (2)

Vyorané rostliny Sulcorebutia steinbachii var. horrida (3)

Tak takhle může skončit nádherné stanoviště kaktusů - hlad lidí a potřeba nasytit rodinu je silnější, než jakékoliv mezinárodní úmluvy. Naštěstí, druh se stačil rozšířit i severně cesty na svah pod lesíkem.

Kvetoucí horridy nás vítají

Libor poprvé v Bolívii

Poprvé jsem se setkal s těmito drsnými kytkami hned na své první cestě. Náhodná zastávka, tuším, že zdravotní, nás zavedla na rovinku posetou velkými bílými kameny. Mezi nimi rostly tyto rostliny s velmi hrubými ostny a se zbytky zasýchajících fialových a žlutočervených květů. Tenkrát jsem nevěděl, co jsme potkali, ale po pár desítkách metrů jsem zaregistroval na sloupu jakousi ceduli se jménem Kayarani. To byl klíč k identifikaci. Polymorphy jsem znal z našich sbírek, ale tyto byly výrazně větší a pichlavější. Skutečně jsme váhali, zda se jedná o tiraquensisky, nebo o steinbachii. Představují přechod, či spíše spojovací článek mezi oběma druhy (SE 130).

Sulcorebutia polymorpha u Kayarani (1)

Druhé jen pár desítek metrů vzdálené stanoviště objevil o pár roků Láďa Horáček a Pavel Heřtus ho pojmenoval U bejka, protože se tam popásal mohutný kus skotu.

Sulcorebutia polymorpha u Kayarani (2)

Stanoviště Sulcorebutia polymorpha u Kayarani stihl bohužel rovněž osud horror. V roce 2004 jsme zastavili U bejka, kde kluci nalezli jen několik rostlin, a já zatím mazal na to mé stanoviště. To, co jsem spatřil, mě doslova vyrazilo dech. Z dolíku, kde ještě před 2 lety rostly mohutné obrážející trsy polymorph, byly pečlivě odstraněny všechny velké kameny, ale také všechny kaktusy. Místo toho zde bylo asi 5 řádků brambor, které vzrůstem odpovídaly jalové a kamenité půdě, vhodné tak pro kaktusy. Kam se poděly vykopané kakty, se mě nepodařilo zjistit. Jen v okolí pidipolíčka se podařilo nalézt několik žijících a prosperujících kytiček. Takže se zdá, že stanoviště přežilo řádění campesiňos s motykami a krumpáči.

Sulcorebutia polymorpha u Kayarani (3)

Dále na východ se na každém vhodném místě vyskytují tiraquensisky, formy blízké typu i její platně popsané variety.

Stanoviště Sulcorebutia tiraquensis v. longiseta

Lopez mendoza a Sulcorebutia tiraquensis v. longiseta
Stanoviště této nádherné a výrazné variety je na skále na ostrově, kolem kterého protéká malá říčka. Skála je celá porostlá drsnými škrábavými broméliemi a částečně i mechem a kapradinami.

Sulcoreburia tiraquensis v. longiseta (1)

V tomto porostu vykukují jednotlivé hlavy, nebo malé trsy Sulcorebutia tiraquensis v. longiseta s výraznými, poměrně dlouhými, vesměs slámově žlutými ostny. V mechu a pod broméliemi se vyskytují celá hnízda semenáčů a mladých rostlin.

Sulcoreburia tiraquensis v. longiseta (2)

Zdá se, že všudypřítomné kozy populaci zatím nestihly zničit. A ani lidé, protože tady by brambory skutečně nerostly, chybí zde vrstva půdy.

Sulcoreburia tiraquensis v. longiseta (3)

Sulcoreburia tiraquensis v. longiseta (4)

Sulcorebutia bicolorispina (tiraquensis v. aglaia)
Když tyto rostliny před řadou let objevil Karel Kníže, jednalo se o skutečnou senzaci. Do barevných ostnů zahalená tiraquensiska s červenými až fialovými květy byla nalezena na skále nedaleko cesty asi 16 km západně Epizana. Nalezla si rychle cestu do evropských sbírek a byla specialisty vyhledávána a ceněna. Provizorní jméno „bicolorispina“ nebylo legalizováno a byla popsána jako var. aglaia. Když jsem ještě neznal přesnou lokalizaci stanoviště, vyhlíželi jsme každou skalku nad silnicí, kde by tato parádnice mohla růst, ale stále nic.

Sulcorebutia tiraquensis v. aglaia v přírodě (1)

Skutečné stanoviště je sice nedaleko cesty, na kterou se musí z té hlavní sjet. Skalní stěna, na které rostou, je dost obtížně přístupná, plná hlubokých a nebezpečných průrev, kam snadno sklouzne nejen noha, ale celý člověk. Jak se říká, výstup je o hubu. Když však tato úskalí překonáte, čeká vás nádherný zážitek. Stovky rostlin pokrývají rozervanou skálu i jednotlivé balvany. Rostliny jsou ještě variabilnější, než ty v našich sbírkách. Na jednom z balvanů jsem napočítal 60 rostlin a nebyly tam snad dvě stejné. Ve vyšších partiích typového stanoviště je to podobné.

Sulcoreburia tiraquensis v. aglaia v přírodě (2)

Přestože zřejmě existují i jiná stanoviště s bikolorispinami např. Sulcorebutia camachoi, nikde jinde jsme je na svých toulkách nepotkali. S jednou jedinou výjimkou viděl jsem 2 nebo 3 rostliny na dále popsaném místě.

Monte Puncu – Horská brána
Jen pár kilometrů před městečkem Epizana je vidět v pohoří na severu široká průrva, kterou se na jih derou prudké větry a hlavně cáry oblačnosti, doprovázené mlžnými srážkami. Horská brána která ovlivňuje i růst kaktusů na kamenitých plochách jen pár set metrů od cesty.

Sulcorebutia tiraguensis – typ u Monte Puncu (1)

Roste zde stále ještě velká populace Sulcorebutia tiraquensis a to hned ve dvou barevných provedeních ostnů. Rostou zde rostliny s hnědými tmavšími ostny, které představují typové tiraquensisky a kvetou červeně až červenofialově (SE 128A).

Sulcorebutia tiraguensis – typ u Monte Puncu (2)

Druhým typem jsou rostliny s jantarově žlutými ostny a květy oranžovými až cihlovými. Ty máme se jmenovkou var. electracantha (SE 128/B).

Sulcorebutia tiraquensis var. electracantha od Monte Puncu
 

Podobná populace tmavých a žlutých tiraquensisek je asi 30 km východně od Epizany a je považována za typovou . Podle mého názoru jsou však kytky u Špitány mnohem hezčí. Na tom kamenitém políčku rostou eukalypty a mohutné zemní bromélie. Když se podíváte na koruny eukalyptů, vidíte jak jsou neustálými větry, deroucími se sem z Amazonie Horskou bránou, deformovány do typických praporcových korun, jako vystřižených z učebnice botaniky.

Kluci od Monte Puncu

Nedaleko stanoviště je několik domků campesiňos, ze kterých se vyřítila skupina dětí. Děvčata jsou stydlivější a rychle mizí za dveřmi, zato kluci se předvádí. Za chvilku se objevuje i otec drobotě a nastává chvilka pro rozhovor o bramborech. Jestli si to pamatuji dobře, sázejí a sklízejí 3x ročně, porost sužují plísně a hlízy háďátka. Používají chemii, bez valného efektu. Radám o střídání plodin moc nerozumí, celá staletí tady pěstují brambory a nechápou, proč mají tyhle problémy.

Epizána je taková větší vesnice, kde je třeba natankovat auta i žaludky, doplnit zásoby a rozhodnout se kam dál. Epizana je totiž i důležitá křížovatka cest dál na východ na Siberii, Comarapa a Santa Cruz, na jih pak do Totora, Omereque, Aiquile a Sucre, nebo Misque.

Hotel Tunari

V Epizaně je několik hotelů zvučných jmen. Představím Vám jen Hotel TUNARI, o kterém mnozí ze čtenářů slyšeli při přednáškách Pepy Odehnala z jeho prvé solo cesty. Tam spal v jakési příšerné kobce. Je tady i několik dalších příšerností, jako je hotel HILTON Epizana a několik lepších občerstvoven, kam rádi zapadáme po vyčerpávajícím dnu.

Pojízdné pulty s chlebem (1)

Přímo v křižovatce se prodávají různé lahůdky, jako je ovoce, zelenina ale hlavně kvanta čerstvě upečeného chleba. Tím nikdy nepohrdneme, ten se bude ráno hodit. Zajímavý je prodej z mobilních pultů (rozuměj z koleček, do kterých se práší, nebo do nich prší).

Pojízdné pulty s chlebem (2)

Někteří prodejci jsou osvícení a zboží přikrývají polyetylénovou plachtou. Celkový hygienický dojem doplňují všudypřítomní pouliční psi. Po první servírované večeři v divočině vyrážíme hledat vhodné místo pro zakempování.
 

zpět

Text a foto © Václav Šeda
E-mail: vaclav(at)lekarnaVM(dot)cz
 
 

TOULKY BOLÍVIÍ


Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20.
21. | 22. | 23. | 24. | 25. | 26.
27. | 28. | 29. 30. 31. 32. 33. 34.

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630