Toulky Bolívií (33)

Zmijovkou do nejníže položeného místa našich cest

Pod námi je udolí Rio Caine

Trvalo několik let, než jsme se vydali na zajímavá místa jižně Rio Caine. Do hor v okolí Acasio. Několikrát jsme byli na předělu hor, které tvoří severní břeh Rio Caine, řeky pramenící v departementu La Paz.

Lobivia acanthophlegma v okolí Ansaldo

Rio Caine tvoří rovněž přirozenou hranici mezi Departementem Cochabamba na severu a Potosí na jihu v oblasti N. P. Torotoro, posbírá menší přítoky, proteče departementem Chuquisaca, kde je známá již jako Rio Misque, aby posléze spojila své vody s vodami Rio Grande a za po pár tisícovkách kilometrů zkončila v Atlantském oceánu.

Stanoviště Sulcorebutia taratensis

Údolí Rio Caine je kaktusářům známé zejména jako domovina nádherných Lobivia caineana, specialisté vědí, že hory podél řeky v oblasti vesnice La Viňa hostí nádherné sulcorebucie z rodiny Sulcorebutia breviflora.

Sulcorebutia taratensis právě kvetou (1)

Cesta z Cochabamby vede kolem Lago Eden (La Angostura) na Taratu a Ansaldo a dál do hor, které jsou plné zajímavých kulovitých kaktusů.

Sulcorebutia taratensis právě kvetou (2)

Potkáváme nejen Lobivia acanthophlegma, ale řadu stanovišť, kde nalézáme Sulcorebutia taratensis.

Sulcorebutia taratensis právě kvetou (3)

Na odbočce do Torotoro se vydáváme západním směrem ozkoušet štěstí. Jedeme po planině s občasnými výchozy starých hornin a četnými otisky trilobitů.

Planina trilobitů

Na některých místech potkáváme další Sulcorebutia taratensis a četné otisky drobných trilobitů, místní hornina je podobně jako celá Centrální vysočina geologicky velmi stará. Na jednom nepatrném místě objevujeme i varietu minima, skutečnou miniaturu, nejen podle rozsahu stanoviště, ale i velikosti těla a ostatních orgánů (kořeny, trny i květy).

Sulcorebutia taratensis v. minima na stanovišti

Nalézáme jen několik trsů rostlin a je zřejmé, že se jedná o skutečně ohrožený druh. S čistým svědomím fotím jediný nalezený trs jako důkaz, že v přírodě existuje. Ještě že v kultuře je tomu jinak a původní Rauschův sběr WR 196 je stále dosti zastoupen a dobře se množí.

Hory a staré cesty kolem Rio Accacio

 Z nejvyšších míat kolem cesty se rozhlížíme do hlubokého údolí Rio Caine. Je zřejmé, že řeka sama je v deštivém období mohutný tok. Ovšem počátkem jara je v údolí jen nepatrná stužka kalné vody. Z jižní strany je tok obohacen dvěmi dalšími přítoky, dnes rovněž bez vody. Ve stěnách koryt je dobře patrná erosní činnost srážkových vod.

Soutok Rio Caine a Rio Accacio

Pomalu se spouštíme severní hadovkou dolů do údolí řeky nekonečné serpentiny nás zavedou o více než 1100 výškových metrů až k mostu přes téměř vyschlým Rio Misque. Celou cestu dolů sledujeme okolní svahy a vyhlížíme kaktusy.

Zmijovka vedoucí od řeky na sever

Jsou zde pouze četné trsy Tephranthocereus tephracanthus a některé z nich mají již značně vyvynutá poupata. Ostatní vegetace je dílem bylinná a travní, objevují se početné keříky i stromy akácií s mohutnými trsy tilandsií. Museli bychom jít pěšky, abychom ukojili nadšení některých kolegů z výstavních kusů těchto epifytických bromélií a také se dostatečně pokochali stále se měnícími výhledy na okolní hory. Je to skutečná pastva pro oči a fotoaparáty. V průběhu klesání několikrát předjíždíme náklaďáky a výletní autobusy s nápisy San Pedro.

Rio Caine, 2 248 m nad mořem

Když zastavíme, situace se otočí a rázem máme auta i oči plná prachu. A tak se snažíme udržovat rozumný odstup. Posledních několik zatáček a jsme před mostem. GPS ukazuje nadmořskou výšku 2248 m. Venku panuje pekelný žár. Nezdržujeme se prohlídkou terénu, před námi je jižní zmijovka stoupání o 1100 m.

Jižní zmijovka a stoupání o více než 1 km (1)

Již po pár zatáčkách vidíme, že tady nedávno silně pršelo a srážková voda nanesla na vozovky místy silné vrstvy kamení, písku a balvanů. Překonáváme přírodní překážky a v duchu si říkáme, že autobusy jsou vyřízené.

Jižní zmijovka a stoupání o více než 1 km (2)

Na jednom místě na nás místní cestář povykuje, že dál je cesta nesjízdná, snad zítra. Tolik času nemáme, naše čtyřkolky jsou tentokrát v dobrém stavu, zátaras překonáváme, což auta jedoucí z jihu nezvládají. Tak tohle ty autobusy nemohou přejet.

Jižní zmijovka a stoupání o více než 1 km (3)

Na chvíli zastavujeme a kocháme se. K našemu úžasu nás míjejí s velkým rachotem oba autobusy. A mizí v serpentinách nad námi. Všechna čest řidičům, ale hlavně výrobcům ze Švedska. Volvo se zde parádně předvádí, škoda že automobilka končí. Na jejich místa nastoupí stejně precizní Mercedes a jiní, zejména ti ze země vycházejícího slunce.

Nákladově osobní doprava

Vzpomenu na výrobky naší Karosy, vlastně ta už neexistuje, polknul ji Renault a ten zase Iveco. Tady by byl odbyt, jen nevím, zda by ty naše prdítka překonaly horské cesty v Bolívii, a hromady kamení, štěrku a bláta. připomínající spíš obtížný tankodrom. Je to skutečná zkouška kvality. Ale obchodní styky našich zemí jsou mrtvé a zcela závislé na politice. V této zemi obchodují partneři, kteří nemají ideologické předsudky, a jak se zdá, docela úspěšně.

Typové stanoviště Sulcorebutia purpurea var. gigantea

Vyšplhání do protilehlých hor netrvá ani tak dlouho, ale Nisany dostaly pěkně zabrat. My také. Je třeba si chvilku orazit a zchladnout. Velmi se hodí jedno vařené v plechu a pár hltů teplé vody.

Druhé stanoviště Sulcorebutia purpurea var. gigantea je před námi

Před námi je oblast hor, kterou jsme dosud nenavštívili. Víme jediné, někde u Acaccio a dál směrem k městečku San Pedro roste zajímavé populace sulcorebucií s velkými těly, mohutnými trny a fialovými květy.

Druhé stanoviště Sulcorebutia purpurea var. gigantea

Pro botanický svět je objevil již před řadou let pan Johan Pot a v kultuře jsou známé pod akronymi JK 216, své jméno prozatím nemají. A taky tady kdysi cestoval pan Hainz Swoboda a nalezl tady zajímavé kytky, připomínající Sulcorebutia torotorensis, ale se zlatými květy. Podobné nalezl i Johan de Vriese se svými přáteli. Oba jmenované nálezy byly spatřeny kdesi v trojúhelníku mezi Accacio, San Pedro a Torotoro.

Sulcorebutia purpurea v. gigantea na stanovišti v roce 2007 (1)

Jsme 3 196 m vysoko, to znamená, že od konce jižní hadovky jsme vyšplhali o další kilometr. Sledujeme bedlivě terén podél cesty a před obcí Accacio je vidíme. Zdá se že jedna část úkolu je splněna. Stovky, možná tisíce rozkvetlých rostlin. Kvetou jak o závod. Výrazné silné žluté otrnění, jasné svítivé purpurově fialové květy.

Sulcorebutia purpurea v. gigantea na stanovišti v roce 2007 (2)

My fotíme také jako o závod, hledáme ty nejkrásnější jedince a fotogenické záběry. Také hledáme zrníčka a máme štěstí. Zdá se že kytky kvetou již delší dobu a řada plodů má již zralá semena. To skvělé zjištění, bude potomstvo, za pár let semenáče pokvetou a přinesou další plody a další semena. Tato populace a ani další, které ještě uvidíme jižně Accacio, nebyl popsána, ani nebyl žádný popis avizován.

Sulcorebutia purpurea v. gigantea v roce 2011 (1)

Na místě se dohadujeme o zařazení kytek do systému. Je zřejmé, že se jedná o největší Sulcorebutia s jakou jsme se setkali. A provizorní jméno je na světě. Sulcorebutia gigantea. Žluté silné drápovité trny a především květy filově šeříkové až purpurové barvy napovídají o blízké příbuznosti k Sulcorebutia purpurea.

Sulcorebutia purpurea v. gigantea v roce 2011 (2)

Tak se stalo, po dalším ověření a porovnání znaků, že právě nalezený kaktus byl popsán jako Sulcorebutia purpurea var. gigantea. Myslím, že je to jméno dobré a výstižné. Kupodivu bylo akceptováno i holandskými a německými specialisty na rod Sulcorebutia.

Sulcorebutia purpurea v. gigantea v roce 2011 (3)

Dnes pomalu dospívají rostliny ze semen sbíraných v přírodě. Ačkoliv zůstává druh ve sbírkách prozatím vzácný, je jen otázkou doby, kdy se objeví řady semenáčů na burzách a dojde k rozšíření ke všem zájemcům. Vloni na podzim, jsme lokalitu opakovaně navštívili. Opět nás přivítala květy, bylo jich sice o něco méně než před 4 roky ale opět nezapomenutelný zážitek. Jen semínek bylo tentokrát pomálu.

Sulcorebutia purpurea v. gigantea v roce 2011 (4)

Na lokalitě se nic nezměnilo. Populace je stále silná a vitální. Mladé semenáče jsou však poměrně vzácné, ale staré rostliny dají jistě dostatek osiva pro reprodukci přirozeného úbytku a obnovu populace. Přestože na lokalitě byly známky přítomnosti skotu, ovcí a koz, neviděl jsem žádné spasené a okousané jedince. To je velmi vzácný a pozitivní jev a nejlepší důkaz, že populace je živá a zdravá.

Sulcorebutia purpurea v. gigantea v roce 2011 (5)

Odjíždíme do Accacio na náměstíčko, je tady vyvařovna a několik obchůdků. Proto zde zastavují autobusy i kamiony. Pasažéři z autobusů i z nákladních vozů se potulují po rynku a domácí se snaží prodat alespoň něco ze své nabídky.

Mirek a jeho model

Snažíme se trochu dokumentovat denní život a zdejší domorodce. Nejvděčnějšími objekty jsou děti, jako vždy a všude. Popelí se jich kolem nás několik a za drobnost, třeba bonbon, vydrží i pár vteřin v klidu.

Je čas odpočinku

Láďa se snaží z domorodců vymáčknout informaci o cestě do Torotoro. Jsme přesvědčeni, že existuje, jistě pan H. Swoboda nešel pěšky přes hory a doly několik desítek kilometrů po svých. Jedna z babek nás nakonec posílá do údolí pod vesnicí, tam že ta cesta je. Ale weintgartiím podobné sulky si musíme nechat na jindy.

Pohled na Accacio

Doplňujeme tekutiny a vyrážíme nad město, směr San Pedro. Ještě několik pohledů na domy v Accacio, kryté vlnitým hliníkovým plechem. Střechy svědčí o smysluplné pomoci ze zahraničí. Je to praktické opatření proti štěnicím, které šíří zhoubu venkova - prvoky, kteří způsobují Chagasovu nemoc. Určitě lepší nápad než výstavba betonových basketbalových hřišť v každé druhé vesnici. Velmi brzo se dostáváme do hor a nacházíme další ze stanovišť Sulcorebutia purpurea v. gigantea.

Okolí Accacio

Rostliny se zdají jemněji otrněné, ale porovnání uděláme až doma podle fota. Je prima, že se podařilo nalézt něco osiva. Stejně tak se daří o pár km jižněji prakticky na náhorní plošině. Na podzim 2011 se snažíme zkorumpovat místní horaly, aby nám pomohli s nálezem žlutokvětých. Ano vědí a zavedou nás tam. Přes jejich snahu a sliby je to marné. Žluté nebudou.

Další stanoviště Sulcorebutia purpurea var. gigantea

Asi desetiletý chlapec, který nás žene na kopec, je vyzbrojen motykou a než nejrychlejší Češi dorazí na místo, má nakopáno ¼ pytle kytek. Z toho soudíme, že zde lovce kaktusů dobře znají a za mírný poplatek plení populace kaktusů. Jen to potvrzuje podezření, že metla CITES je jen na některé. Chlapec je vystřídán jiným, starším, se kterým jedeme dál do hor. Ale ani tento vůdce neví nic přesného, takže jen na jednom pahorku nalézáme růžově kvetoucí populaci.

Šéf vaří hladové posádce

Končíme výpravu za žlutými výsadkem neúspěšného závodčího a jedeme zpět na sever.
Čeká nás asi 100 km cesty po nejdrsnějších hadovkách ve střední Bolíviíí. Nejdřív 1100 m dolů do údolí Rio Caine a pak stejně vysoké stoupání. Končíme na návsi v Ansaldo. Máme hlad jak herci, hospoda není na dohled. A tak denní výpravu završujeme rybičkovovou směsí připravenou samotným náčelníkem. Recept je jednoduchý: libovolný počet konserv sardinek se smísí s libovolným množstvím nakrájené cibule, trochu se to osolí, a když je pepř, tak i opepří. Jí se s místním chlebem, zapíjí pivem. Zdravý a jednoduchý pozdní oběd. Ti, co neradi rybičky, jedí jiné zásoby a chléb s pivem. Vzpoura na palubě je zažehnána.

zpět

Text © Václav Šeda
 Foto © Václav Šeda, Josef Odehnal,
Libor Kunte, Ladislav Horáček (LH)
E-mail: vaclav(at)lekarnaVM(dot)cz
 
 

TOULKY BOLÍVIÍ


Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20.
21. | 22. | 23. | 24. | 25. | 26.
27. | 28. | 29. 30. 31. 32.     

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630