Některé sukulenty rostou soliterně celý svůj
život. Třeba desítky let, aniž by vyprodukovaly jedinou odnož jako
náznak snahy o potomstvo, které by pak udrželo jejich druh na tomto
světě. A pak jednoho dne vykvetou a jejich květenství je tak
obrovské, že jim vezme všechnu zbylou sílu a rostliny poté postupně
odumírají. Teprve v té chvíli jejich místo začínají obvykle zabírat
první boční odnože (ale někdy i bezprostředně před tím) a zároveň v
plodech vyzrávají třeba i desetitisíce semen, z nichž později za
příhodných podmínek propukne obrovská přírodní loterie, jejíž
vítězové v podobě malých semenáčků dál ponesou plamen naděje na
zachování rostlinného druhu. Zůstane jich nakonec jen malý zlomek,
protože většinu semínek zezobou ptáci ještě než vůbec stihnou
vyklíčit, množství semenáčků zase padne za oběť pasoucímu se dobytku
nebo požárům, jiné vyplaví přívalové deště a proudy vody je pak
odnesou kilometry daleko, kde znovu zakoření jen ti nejšťastnější
jedinci. To vše beze zbytku platí třeba pro rostliny rodu Agave,
nebo některé druhy rodu Aeonium. Takovým rostlinám se říká
monokarpické.A pak jsou tu jiné sukulentíky, které neponechávají nic
náhodě od samého začátku svého bytí. Sázejí po svém obvodu jednu
odnož za druhou, až nikde nezůstane jediné místečko pro žádnou
další. Odnože jsou už od mala přesnými zmenšeninami svých matek,
jichž se na první pohled pořád ještě snaží držet zuby nehty. V
podzemí však už mezitím dávno budují vlastní kořenový systém,
protože podvědomí jim velí, že musejí začít spoléhat samy na sebe. U
nás ve sbírkách jim naštěstí nehrozí ani zlomek z nebezpečí, jaká na
ně číhají v přírodě.
Tím největším je vlastně sám pěstitel. A je to
právě on, kdo nakonec rozhoduje o jejich dalším osudu. Může ponechat
všechny ty sukulentní dětičky u svých matek, dokud to jde. Ne však
zbytečně dlouho, protože pak už není místo pro všechny. Ty slabší se
nejprve deformují, pak zpomalují růst, a nakonec často i hynou.
Pěstitel je taky může průběžně a s citem protrhávat, a dělat tak
místo těm zbylým, zatímco ty otrhané rovnou sází do vlastních nádob.
Může je taky otrhat úplně všechny do jedné, nebo naopak všechno
nechat osudu a přírodním zákonům, které částečně platí i za našimi
okny.
Přeborníky v tvorbě potomstva jsou
některé druhy rodu Haworthia. Protože jsou to navíc i
sukulenty mimořádně odolné a na množství slunečních
paprsků nejsou ani zdaleka tak náročné jako většina
ostatních sukulentů, zrovna je nejčastěji doporučuji
sukulentářským začátečníkům, kteří zpravidla ještě
nedisponují skleníkem nebo zimní zahradou. Havorcie je
nezklamou. Moc toho nepotřebují, leccos jsou svému
pěstiteli ochotny prominout. A když se přece jenom něco
pokazí, dětí mívají jako smetí! Na úvodním obrázku jsou
živé i mrtvé rostliny Aeonium urbicum, stojící hned
vedle sebe v pohoří Teno na ostrově Tenerife, jako důkaz
pomíjivosti sukulentního života i existence vlastnosti,
zvané monokarpie. Na druhém snímku je Haworthia
reticulata ssp. hurlingii jako příklad rostlinného
druhu, který se o potomstvo dovede postarat vskutku
vzorně. Stejně je tomu u další příbuzné z rodu Haworthia
na poslední fotografii, u níž zase beze zbytku platí, že
má „dětí jako smetí“!
|