Naděje umírá poslední, aneb jak jsme skoro
nenalezli legendu Thelocactus lausseri

Na poslední cestě po Mexiku v březnu minulého roku jsme společně s kamarády z expedice nemohli vynechat Sierra de las Ovejas v Coahuile, místo výskytu vskutku skvostné rostlinky Thelocactus lausseri. Zřejmě jediná příjezdová cesta od asfaltky k úpatí pohoří byla zatarasená masívní kovovou bránou se zámkem.

Obr. 1 – Sierra de las Ovejas, Coahuila

Co se dalo dělat, naplnili jsme batohy petkami s vodou a společně s Vláďou, Honzou a Vaškem jsme vyrazili v pětatřiceti stupňovém vedru na asi osmi kilometrovou túru k úpatí vzdáleného pohoří. Bohužel Karel musel odjet hledat servis s podezřením na poškozenou vanu.

Obr. 2 – Glandulicactus uncinatus

Výlet nám zpestřovali krásné kaktusy rostoucí kolem prašky, zejména Coryphantha poselgeriana, Echinocereus pectinatus a Glandulicactus uncinatus. Na úpatí hory pak ještě Epithelantha micromeris, Coryphantha sp., Escobaria strobiliformis, Echinocereus stramineus a Ariocarpus fissuratus.

Obr. 3 – Výhled z „orlího hnízda“

Utrmácení jsme dorazili ke kýžené hoře, která měla několik bočních masívních hřebenů, které se táhly od úpatí až k vrcholu. Nevěděli jsme však, který z těchto hřebenů pichlavý klenot obývá. Bez odpočinku jsme začali stoupat do opravdu strmých svahů vybraných hřebenů. V některých momentech jsem měl pocit, že se mi třesou kolena. Po nějaké době marného hledání to Honza s Vaškem zabalili a vydali se na cestu zpět.

Obr. 4 – Thelocactus lausseri s plody

S Vláďou jsme to nechtěli vzdát, šplhal jsem ještě výš do asi poloviny šikmého hřebenu hory, jejíž mohutnost je vidět na obrázku č. 1, na levé straně. Vláďa šel opačně a hledal na úpatí hřebenů. Když jsem se úplně zničený dodrápal na jednu skalní plošinku, ztratil jsem víru a rozhodl se, že po krátkém odpočinku to zabalím také. Opřel jsem se pohodlně o skálu s tím, že si z úžasného výhledu udělám alespoň pár záběrů krásné mexické krajiny.

Obr. 5 – Thelocactus lausseri

Po několika záběrech z „orlího hnízda“ a po přípravě k sestupu jsem jen tak mimoděk hodil zrak doprava a nemohl uvěřit vlastním očím, byly tam! Jeden metr ode mne, a úplně potichu. Tři bratři v triku s plnými plody a vedle v puklině několik semenáčků. Rozhlížel jsem se, jestli je někdo nablízku, ale jen Vláďa byl na úpatí hory z mého pohledu jako mravenec. Zavolal jsem na něj, že je mám. Musel mě slyšet, protože neuběhly snad ani dvě minuty a Vláďa se objevil za hranou hřebenu na mé úrovni. Myslím, že by mu v tu chvíli ve šplhání záviděl náš i ve světě nejlepší alpinista Adam Ondra.

Obr. 6 – Thelocactus lausseri

Po vyfocení jsme prohlédli místo cca 10 metrů kolem a nalezli několik skvostně vytrněných rostlin, které byly většinou ve skupinkách po dvou či třech hlavách.

Obr. 7 – Semenáček Thelocactus lausseri

V místě nálezu byly po pečlivějším pohledu nalezeny i semenáčky. To ukazovalo na zdravou reprodukční populaci.

Obr. 8 – Thelocactus lausseri, největší pozorovaný jedinec

Toto byl největší pozorovaný jedinec, který měl asi 5 až 6 centimetrů v průměru, zatímco ostatní jen 3 až 4 centimetry.

Obr. 9 – Thelocactus lausseri

Je záhadou, že se tento krásný druh vyskytuje jen od poloviny masívu výš. Přitom se dá očekávat, že vítr, voda a někteří živočichové musí zajistit přenos semen do nižších partií pohoří, minimálně až na úpatí.

Obr. 10 – Ariocarpus fissuratus

Při sestupu jsme na úpatí narazili na úžasně tvarované jedince Ariocarpus fissuratus. Krásnější jsem v Mexiku neviděl. To ještě umocnilo ten parádní zážitek z úspěšného nálezu Thelocactus lausseri. A tak strastiplná cesta zpět k autu, v té době už bez vody, nebyla tak dlouhá.