Escobaria abdita – hledání po Fričovsku

Escobaria abdita, Obregonia denegrii, Turbinicarpus graminispinus a Lophophora alberto-vojtechii považuji za největší objevy našich kaktusářů v Mexiku. Snad se nikdo neurazí, že jsem na něj zapomněl.

S abditou, jak jí většina pěstitelů důvěrně nazývá, jsem se poprvé setkal loni v Laguna de Mayrán. Zdejší populace bývá označována jako „tenuispina“. Rostliny jsou řidší a mají šídlovité okrajové trny, někdy i centrální trn. Z mého pohledu nejsou tak pěkné jako typové rostliny z Laguna La Leche, které mají trníky tlustější. Jenže La Leche je mimo cesty mých hlavních zájmů, takže jsem nepředpokládal, že se někdy na typovou abditu podívám. Ale člověk míní, život mění. Když pořádám výpravu, každý z členů má právo na svoje dva dny, kdy si určí, kam chce jet a všichni ostatní se mu podřídí. Letos chtěl můj moskevský kamarád Žeňa navštívit Laguna El Guaje, kde měl informace od svého mexického přítele o výskytu Escobaria abdita. Jako druhou prioritu si dal horizontíky v severní Coahuile. Tak jsem naplánoval cestu od Ocampo na La Leche a odtud na sever do El Guaje.

Escobaria abdita je typický obyvatel bezodtokých pánví, kde roste geofytickým způsobem života. Podobně rostou např. A. kotschoubeyanus nebo Lophophora alberto-vojtechii. Vždycky, když jsem tyto rostliny pozoroval v suchých lagunách, přemýšlel jsem, jak to tam asi vypadá, když zaprší, když v laguně stojí voda. A jak dlouho tam stojí? A co kytky, co dělají, když jsou pod vodou? Některé odpovědi mi dal letošní nezvykle mokrý a studený podzim.

Když jsme sjeli z hor na La Leche, s obavami jsme sledovali, jestli nebude pod vodou. Ale cesta skrz lagunu byla vyvýšená, na štěrkovém loži, takže jsme byli klidní. Přijeli jsme za soumraku a než jsme našli vhodné místo ke kempování, padla tma. Jen co jsme otevřeli auto, praštil nás do nosů nasládlý intenzivní zápach, ba přímo smrad. Na ten jsme si po chvíli zvykli, co se však nedalo zvládnout, byly tisíce komárů, kteří nás okamžitě našli a nemilosrdně napadli. Takže nebyl žádný ohýnek a bez večeře jsme zalezli do stanů a čekali na ráno. To bylo pošmourné, šedivé nízké mraky nechtěly pustit sluníčko, tak jsem se musel rozehřát tequillou na lačno. Po chvíli se mi nálada rozjasnila. Mezitím už kamarád František hlásil, že abditu našel. Spěchali jsme za ním a pozorovali jsme malinké zasušené rostliny, které sotva vystrkovaly vrcholky hlaviček ze suchého bláta. Po semenech ani památky.

Žeňa se Sergejem měli ještě jednu GPSku asi o půl kilometru dále, tak jsme se tam taky koukli. A přestože to bylo opravdu jen pár set metrů dále, situace byla naprosto odlišná. Podle navigace to bylo o jeden výškový metr níže. Tato část laguny byla mokrá, voda sotva ustoupila, na okrajích byly ještě louže. A taky jsem hned poznal, odkud se linul ten protivný zápach. A abdita? Rostliny byly napité, vysunuté nad terén a plné zralých plodů. Jako bonus jsme našli velikou homalocefalu.

Potěšeni nálezem jsme se vydali na sever do El Guaje. Jenže po pár kilometrech jsme dojeli k místu, kde cesta mizela v blátě pod vodou a abychom neutopili auto, museli jsme se vrátit do Ocampo. Objížďkou jsme ztratili celý den, než jsme dojeli před El Guaje. Přespali jsme ještě před lagunou, abychom se vyhnuli komárům, nebe sice bylo plné hvězd, ale na obzoru byly mraky, které za soumraku zlověstně osvětlovaly desítky blesků. Bude pršet? Naštěstí v noci nepršelo. Pokračovali jsme do El Guaje, udělali jsme několik výskoků, v laguně bylo o poznání více vody než na La Leche. Suché bláto jsme nikde neviděli. Ale to nás netrápilo, ve vlhkém blátě byla větší šance najít napité rostliny. Projeli jsme přes Ejido Juan de la Cruz Borrego a blížili jsme se k bodu našeho zájmu. Jenže ouha, všude byla voda. A hodně.

Když jsme dojeli až na 150 metrů k GPS, kterou měl Žeňa od Mexičanů, zastavili jsme a smutně jsme koukali na něco, co spíše připomínalo rýžové pole. Ale když už jsme vážili takovou cestu, řekl jsem si, že to zkusím po Fričovsku. Vzpomněl jsem si, že Frič hledal Gymnocalycium mihanovichii taky pod vodou. Kalhoty a ponožky šly dolů a brodil jsem se do půl lýtek směrem k GPSce. Voda byla ledová a plná listonohů. Bláto nebylo moc hluboké, ale bylo mazlavé a velmi kluzké.

Postupoval jsem pomalu. Když jsem došel až na místo, ponořil jsem ruce a začal jsem prohmatávat bláto. Povrch byl zcela hladký, nenahmatal jsem žádné praskliny, které znám z lagun, když jsou vyschlé. Byla by opravdu velká náhoda, kdybych nějakou abditu našel. Vrátil jsem se k autu. Prsty na nohou jsem měl zimou pokroucené, bláto nešlo smýt. Pokračovali jsme dále do míst, kde už voda ustoupila, všude ležely tisíce mrtvých listonohů, kteří splnili svůj cíl, nakladli vajíčka, která budou čekat třeba i mnoho let, než je zase voda probudí k životu.

Tak jsem během čtyřiadvaceti hodin viděl všechny fáze vodního cyklu Escobaria abdita. A jaké odpovědi jsem získal? Vody může být nad kytkami opravdu hodně, klidně půl metru. Voda nemusí být žádné kafíčko, může být pěkně ledová. Je kalná. A co asi dělají rostliny, když jsou pod vodou? Když jsem rukama pátral pod vodou po hladkém blátě, napadlo mě, že rostliny jsou nejen zaplavené, ale taky zalité vrstvou bláta. V tu chvíli, protože jsou prakticky ve tmě, vodu nepřijímají. Zůstávají pod blátem. Bláto je velmi jemné a není až tak hluboké, jak ho známe třeba z našich rybníků. Bořil jsem se jen nějaké tři-čtyři centimetry, pak to bylo pevné. Je tedy možné, že rostliny jsou pod blátem v relativním suchu. Prodloužená báze abdity dosahuje osmi a více centimetrů. Podle mého názoru začnou rostliny přijímat vodu až v okamžiku, když opadne voda a k bradavkám se dostane vzduch. V měkkém substrátu se rostliny napijí, a když bláto dále vysychá, zatahují se do puklin. Rostliny tvoří jakási „jádra“ v blátě; tím že narušují jeho homogenitu, vytvářejí právě pukliny jdoucí přes jejich tělo – a vzduch proudící puklinami zajistí rychlejší vyschnutí substrátu v nejbližším okolí rostliny. Prostě - geniální.