V roce 1980 jsem prožil nejzajímavější cestu po jihozápadu USA,
ze všech pěti cest, které jsem po USA absolvoval. Přiletěl jsem již 19. dubna do
Farmingtonu, v noci byla velká zima a několik dní strašně pršelo. Květy se
nemohly otevřít, a tak jsem začátkem května odejel do jižní Arizony, do
národního parku Organ Pipe. Po návratu zpět do severní Arizony se 9. května
počasí umoudřilo, předchozí deště ale rostlinám zřetelně prospěly. Všechny druhy
rostlin začaly naplno kvést a tak jsem viděl vše v nejkrásnějších barvách, jako
už nikdy potom.
13. května jsem se jel podívat na lokalitu Pediocactus
fickeiseniae f. maius, poblíž Cameron, poté jsem najel na silnici 64,
na jih k jižní části Grand Canyon. Kousek dál na jih je odbočka na Supai, a
k farmě Anita. Tam na křižovatce, u farmy našel pan Gerhard Frank a Jurgen
Menzel dvě rostliny, které byly vyplaveny deštěm nad povrch terénu. Byly to
Pediocactus peeblesianus, jak jsme je znali od Holbrooku, totožné s popisem
od Backeberga. Tato informace mi nedala spát, a tak jsem se rozhodl prozkoumat
celou oblast, až k indianské vesnici Supai, na hraně Grand Caynon.
 |
|
Pediocactus peeblesianus JB 02 jižně od Grand Canyonu.
|
K mému překvapení jsem během krátké doby našel sedm nových lokalit během jednoho
dne, protože rostliny byly v plném květu, květy svítily na dálku a nebylo nutné
je hledat. Když by se to spočítalo, tak rostliny jsou tam rozšířeny na ploše
několika set čtverečních km, všude tam, kde roste sporadická gramma-tráva rodu
Bouteloua.
Přivezl jsem do Německa několik rostlin a zásobil své přátele v Čechách
i v Německu tehdy nedostupnými semeny. Můj názor je, že tato forma je typický
Pediocactus peeblesianus, s kratšími čtyřmi trny postavenými do kříže. Tento
znak sice převažoval, ale nebylo tomu vždy, mnoho rostlin mělo až 7 trnů
v areole a ten střední je delší. Dá se tedy říci, že variabilita trnů u těchto
rostlin je docela široká. Ovšem zajímavé je, že květy jsou částečně zbarvené do
hněda, nebo lépe řečeno - s medovým nádechem. Jelikož naleziště je asi 1600 m n.
m., je to studenější oblast a rostliny jsou u nás daleko odolnější, než všechny
ostatní tak zvané „navažky“, z nižších poloh.
V roce 1999 se ale Fritz Hochstätter rozhodl, že ty pouštní pediokaktusy popíše
jako samostatný rod Navajoa (podle Croizata z roku 1943). Můj nález,
který jsem označil sběrovým číslem JB 02, Hochstätter označil jako typus pro
svůj popis nové formy – menzelii. To se samozřejmě nelíbilo systematickým
botanikům, a Jonas Luethi nové jméno zpochybnil a rostliny zařadil zpět do rodu
Pediocactus, pod druhovým jménem peeblesianus (Croizat) L. Benson.
Tak chodí život, důležité ale je, že už 38 let se rostliny z okolí jižní části
Gran Canyon ve sbírkách množí a pěstuji pod mým sběrovým číslem JB 02 a dnes pod
sběrovými čísly i jiných sběratelů. Jsou jistě lépe přizpůsobené k pěstování
u nás, než rostliny z nižších poloh. Ovšem nevhodné je roubování na teplomilné
podložky, které značně zkracují životnost těchto rostlin. Sám jsem je pěstoval
ve studeném skleníku na vlastních kořenech už okolo 30 let. Teprve až jsem začal
dělat pokusy s pěstováním přímo pod balkonem, kam napršelo častěji než bylo
vhodné, takže nepřežily dlouho.
Všem přeji hodně úspěchů s těmito krásnými rostlinami pod sběrovým číslem JB 02;
nebo označené jako forma menzelii, event. s označením naleziště Hiltop, Váš
Josef Bušek.
