Echinofossulocactus nebo Stenocactus?

Podívejme se na dilema v názvu chronologicky. Před rokem 1841 byly rostliny náležející dnes do rodu Echinofossulocactus řazeny do rodu Echinocactus. Snad nejlépe si s nimi v roce 1837 poradil lékař Ludovico Pfeiffer ve své podrobné diagnostice dosud známých kaktusovitých (Enumeratio diagnostica cactearum hucusque cognitarum). V rámci rodu Echinocactus vyčlenil pod §1 skupinu žebernatých (§1 Costati) a rámci této skupiny čtvrtou podskupinu označenou čtyřmi hvězdičkami, která by měla mít proti ostatním stlačenější a zvlněná žebra (****costis compressissimis, crispatis). S citem pro morfologické znaky do ní zařadil následující druhy: Echinocactus crispatus, E. dichroacanthus, E. anfractuosus, E. obvallatus a E. phyllacanthus. Otázkou je, jak by si L. Pfeiffer poradil se zařazením E. coptonogonus vzhledem ke zvolenému označení skupiny „costis compressissimis, crispatis“. E. coptonogonus však do tohoto výčtu nemohl být zahrnut, neboť byl popsán C. Lemairem o rok později. Krátce poté, v roce 1841, uveřejňuje anglický zahradník George Lawrence v Loudonově zahradnickém magazínu Katalog kaktusů ze sbírky svého zaměstnavatele, reverenda Theodora Williamse z Hendon Vicarage, z Middlesexu.

V něm můžeme najít rodové jméno Echinofossulocactus (obr. 1). Pozdější nejasnosti vyvolávané čas od času stran platnosti rodového jména vyplývají z původního příliš širokého pojetí rodu. G. Lawrence totiž rozdělil rod do tří sekcí, z nichž pouze ta první sekce, označená „Gladiatores“ odpovídá rodu Echinofossulocactus v dnešním pojetí. Rostliny z druhé sekce odpovídají v dnešním pojetí rodu Ferocactus. Zbývající třetí sekce zahrnuje druhy s velmi rozdílnými charakteristickými znaky a její zástupci jsou v současnosti řazeni do pěti rodů, do rodů Echinocactus, Ferocactus, Thelocactus, Astrophytum a Strombocactus (Heath, 1989).

Původ botanického jména Echinofossulocactus odvozuje George Lawrence od latinského „fossula“, což je malá rýha, štěrbina nad areolou, ze které vyrůstá květ a plod. A to je opět komplikace, protože tento znak mají společný rostliny z více rodů, takže jej nelze využít ke spolehlivé identifikaci rostlin odpovídajících rodu Echinofossulocactus v dnešním pojetí (obr. 2-6).

Obr. 2 – „Fossula“, štěrbina nad areolou, ze které vyrůstá areolová vlna, květy a plody, zde na příkladu Echinofossulocactus multicostatus.

Karl Moritz Schumann, jedna z největších kaktusářských autorit konce 19. století, neznal, nebo možná nechtěl znát G. Lawrencem popsaný rod Echinofossulocactus. Pro tento okruh rostlin v rodě Echinocactus ustanovil podrod Stenocactus (Schumann, 1898). Botanické jméno Stenocactus odvodil z řeckého adjektiva „stenos“ (úzký), což je odkaz na tenká, úzká a početná žebra.

Obr. 3 – „Fossula“ na příkladu Echinofossulocactus sulphureus (La Vega, Que)

Obr. 4 – „Fossula“ na příkladu Echinofossulocactus spinosus (blízko Zimapan, Hi)

Obr. 5 – „Fossula“ na příkladu hybridního E. x phyllacanthus (2015, blízko SLP)

Obr. 6 – „Fossula“ na příkladu Echinofossulocactus dichroacanthus (nebo, chcete-li pentacanthus, leden 2016)

V roce 1922 vytvořili američtí botanici Nathaniel Lord Britton and Joseph Nelson Rose z první Lawrencovy sekce „Gladiatores“ samostatný rod, který se zřetelem na prioritu popisu pojmenovali jako Echinofossulocactus. Jako typovou rostlinu vybrali první popisovanou rostlinu, E. coptonogonus, který není pro většinu příslušníků rodu typický. Tehdy platný botanický kód (American Code of Botanical Nomenclature), jehož byl N. L. Britton vůdčím proponentem, to však umožňoval.

Ač bylo Schumannovo jméno Stenocactus od začátku neplatné, rozšířilo se díky snadnému vyslovování a přiléhavému označení. První použití jména Stenocactus na rodové úrovni je obvykle připisováno A. Bergerovi (Berger, 1929). Ve své práci však striktně nerozlišoval úroveň druhu a poddruhu. A tak prvními autory, kteří pro označení rodu použili jednoznačně jméno Stenocactus, byli C. Backeberg a F. M. Knuth (Backeberg et Knuth, 1935). Byli následováni v roce 1937 Helií Bravo, J. Borgem (1937) a v příručce pro amatérské sběratele „Cactaceae“ společně W. T. Marshallem a T. M. Bockem (1941). Narůstající respekt k Mezinárodnímu kódu pro botanickou nomenklaturu (the International Code of Botanical Nomenclature) vedl ale ke změnám pohledu na správnost používání jména Stenocactus. K rodovému označení Echinofossulocactus sensu N. Britton a J. Rose se v roce 1961 vrací C. Backeberg (Backeberg, 1961), v roce následujícím je uvádí F. Buxbaum (in Krainz (ed.), Die Kakteen, Lfg. 21 (1962)), v roce 1969 se ke jménu Echinofossulocactus vrací také Helia Bravo (in Cact. Suc. Mex. 14: 11-21 etc.), v roce 1972 potom J. Meyran, (Cact. Suc. Mex. 17: 35-46 etc.) a v roce 1979 i N. Taylor v taxonomické práci silně redukující počet druhů („A Commentary on the genus Echinofossulocactus Lawr.“; Taylor, 1979).

V roce 1980 se David Richard Hunt pokusil ve čtvrtém čísle časopisu The Cactus and Succulent Journal of Great Britain, který editoval společně s Nigelem Taylorem, oživit rodový název Stenocactus a to poněkud tendenčním článkem: „Decentní opětovný pohřeb pro Echinofossulocactus“ (Decent re-burial for Echinofossulocactus, Lawr.; Hunt, 1980/). Podstatou jeho článku je stanovení nového lektotypu ze souboru rostlin, které G. Lawrence zařadil do rodu Echinofossulocactus. Podle D. Hunta odpovídá stručné charakteristice rodu, totiž přítomnosti „fossuly“, nejlépe E. helophorus (Lem.) Lawr., čímž nahradil lektotyp E. coptonogonus (Lem.) Lawr. zvolený N. Brittonem & J. Rosem. E. helophorus je po stránce taxonomické synonymem Echinocactus platyacanthus Link & Otto v širším pojetí a současně také lektotypovým druhem pro rod Echinocactus Link & Otto. Rodové jméno Echinofossulocactus Lawr. tak redukoval na synonymum pro rodové jméno Echinocactus.

Autor pokračuje popisem historického vývoje taxonomického pojetí jednotlivými autory a v závěru článku, na základě nově ustanoveného lektotypu a zneplatnění jména Echinofossulocactus Lawr., uvažuje o vhodném náhradním jménu pro rod. Uvádí, že nejstarším vhodným označením odpovídajícím rodové úrovni rodu Echinofossulocactus v pojetí N. Brittona & J. Roseho je Brittonrosea Spegazzini (1923). Tento název se ale neujal a tak D. Hunt doporučuje podat návrh na legitimizaci jména Stenocactus, pokud by tato skupina měla setrvat na rodové úrovni. Pro dokreslení je možná užitečné citovat anglického botanika D. Hunta, jak v tomto odborném článku komentuje aktivity amerických kolegů: „Britton & Rose důkladně exhumovali Echinofossulocactus, ….“, nebo: „Znovuobjevení a rekonstrukce rozpadlého dinosaura americkými pisateli nebylo následováno jeho okamžitým zotavením.“

Ve stejném časopise a ve stejném čísle, dokonce hned v následujícím článku nadepsaném „Ferocactus a Stenocactus sjednoceny“ („Ferocactus and Stenocactus united“) kvituje jeho autor Nigel Taylor s povděkem, že D. Hunt zneplatnil rodové jméno Echinofossulocactus Lawr., čímž „odemčel“ tuto skupinu rostlin pro další systematické úpravy, a umožnil tak N. Taylorovi zařazení Stenocactus na úroveň podrodu rodu Ferocactus (Taylor, 1980). Na první pohled působí články D, Hunta a N. Taylora jako špatný vtip, jako soustředěná snaha vypořádat se zvlněnými žebry jednou pro vždy. Pozornějším čtením ale zjistíme, že N. Taylor jenom pokračuje ve své dřívější snaze systematicky uspořádat rod Ferocactus v širším pojetí (Taylor, 1979a) a že vychází z pojetí rodu Echinocactus podle K. Schumanna (1898), které upravuje a tím se vymezuje vůči pojetí rodu Echinocactus podle N. Brittona & J. Roseho (1922) a K. Backeberga (1961). Pro zastánce rodového pojetí echinofosulokaktusů poukazuje na neplatnost jména Stenocactus pro označení rodu a na platné, ale málo známé rodové jméno Brittonrosea Spegazzini (1923). Sjednocení echinofosulokaktusů s ferokaktusy obhajuje nápadnou podobností E. coptonogonus s ferokaktusy (Taylor, 1980). Jak hluboký zájem měl N. Taylor o rod Echinofossulocactus můžeme odtušit z rychlých změn autorova názoru na další členění echinofosulokaktusů na jednotlivé druhy.

V roce 1979 (Taylor, 1979b) redukuje nemilosrdně (dle vlastního vyjádření autora) počet druhů na šest (coptonogonus, crispatus, multicostatus, phyllacanthus, sulphureus, vaupelianus). V roce následujícím (Taylor, 1980) přiznává existenci pouze čtyř druhů tím, že řadí multicostatus a sulphureus do všeobjímajícího druhu crispatus. Poznámka autora, že je snadnější vypořádat se se systematickou pozicí stenokaktusů, než s otázkou, kolik druhů vlastně tato skupina obsahuje, může být pro čtenáře také ilustrativní.

Následující rok přiznává David Hunt (Hunt, 1981) své omyly formulované v závěru předchozího článku (Hunt, 1980). Totiž to, že nejstarším vhodným označením pro Echinofossulocactus sensu Britton & Rose je Brittonrosea Speg. (1923) a že tudíž doporučuje podat návrh na legitimizaci jména Stenocactus, pokud by tato skupina měla setrvat na úrovni rodu. Jmenované omyly zdůvodňuje přehlédnutím pravidla Mezinárodního kódu pro botanickou nomenklaturu (ICBN čl. 63.1; 1978), které si vyložil tak, že název Brittonrosea Speg. (1923) byl již při uveřejnění neplatný a měl být odmítnut, protože byl při publikování nomenklaturně nadbytečný. Zneplatnění jména Brittonrosea Speg. (1923) vede D. Hunta k závěru, že jméno Stenocactus K. Schum. je oprávněným jménem jak pro úroveň podrodu, tak pro úroveň rodu a že tím pomíjí nutnost podávat jakýkoliv návrh na legitimizaci. V poslední větě připomíná D. Hunt Taylorův nově navržený lektotyp pro skupinu Stenocactus a to Echinocactus crispatus DC. Nehledejte ale Huntem odkazovaný lektotyp na straně 107 doporučované práce (Taylor, 1980), ušetřete si čas, Hunt se spletl v čísle stránky, správně je strana 108.

Pokud se laskavý čtenář v uvedených revizích a omylech neorientuje, je mi to líto. Jsem na tom ale stejně a přitom to handrkování botaniků kolem platného jména rodu ještě není u konce. Jako laik si jen kladu otázku, zda lze retroaktivně zneplatnit lektotyp. Zda lze určit, že charakteristice rodu odpovídá jiný druh, tento pozvednout na úroveň nového lektotypu a tím „zaparkovat“ původní rodové jméno na smetiště botanického názvosloví. Další otázkou je, zda je možno na rok 1923 zpětně uplatňovat jinou dobovou verzi Mezinárodního kódu pro botanickou nomenklaturu platnou v roce 1978.

Huntovo doporučení stran nepodávání žádného návrhu na legitimizaci jména Stenocactus K. Schum. respektováno nebylo. V roce 1982 podává W. L. Tjaden oficiální návrh na upřednostnění jména Stenocactus K. Schum. před jménem Echinofossulocactus Britton & Rose jakož i před jinými rodovými jmény (Tjaden, 1982). Motivace k podání návrhu je v doprovodném textu vysvětlena praktickým upřednostňováním jména Stenocactus uživateli rodového jména.

Reakce na Tjadenův návrh (Tjaden, 1982) na sebe nenechala dlouho čekat. Rok nato jej N. Tylor (1983) komentuje takto: „Stenocactus (Schumann) Berger (1929), vycházející z Echinocactus subg, Stenocactus (1898) je jediným platným rodovým jménem pro Echinofossulocactus sensu Britton & Rose (1922). Konkurenční rodová jména Brittonrosea Speg (1923) a Efossus Orcutt (1926) byla neplatná již v okamžiku uveřejnění a jako taková i zůstávají. Platný popis Echinofossulocactus by měl být připisován Lawrencovi (1841). Po relektotypifikaci provedené Huntem, který odmítl dřívější lektotypifikaci Brittona a Roseho jako mechanickou a tím podle botanických pravidel svévolnou, už jméno Echinofossulocactus nekonkuruje jménu Stenocactus. Není potřebná ani legitimizace Stenocactus a z taxonomických důvodů ani zachování tohoto jména na rodové úrovni.“

Další reakce přišla obratem od W. Tjadena (1984). Přihlašuje se k dřívějšímu podání vlastního návrhu na legitimizaci Stenocactus K. Schum. (Tjaden, 1982) a vyvrací Taylorův a Huntův výklad (Taylor, 1983; Hunt, 1981). W. Tjaden správně vysvětluje čl. 63 Mezinárodního kódu (ICBN čl. 63.1; 1978), ve kterém je uvedeno, že pro automatické uplatnění slov „nomenklaturně nadbytečný“ (viz. Hunt, 1981), vyžaduje Mezinárodní kód existenci předchozího platného jména. Pokud je jméno Echinofossulocactus považováno za neplatné, potom musí být přijato jméno Brittonrosea jako další platné jméno. Zjevně rozladěný Tjaden kriticky podotýká, že: „Nomenklatura se nesnaží diktovat taxonomické názory.“

V tomto světle vyznívá i po 33 letech vizionářsky brilantně historický přehled vývoje rodového jména od pana Jana Pechánka (Pechánek, 1984, obr. 7). Škoda že máme sklony přehlížet domácí autory. Jeho přehled vývoje rodového jména si dovolím připomenout citací:

„Se zřetelem na nemožně dlouhý název rodu (Echinofossulocactus), bylo v jeho další historii učiněno několik pokusů o jeho přejmenování.

K. Schumann v Gesamtbeschreibung der Kakteen, 359, (1898), použil pro VIII. podrod rodu Echinocactus název Stenocactus. Spegazinii (A. Soc. Cient. Argent., 96, 89, (1923) použil názvu Brittontrosea a konečně Berger (Kakteen, 244, (1929) použil Schumannova názvu pro podrod k označení rodu.

Zatím co název Brittonrosea zcela propadl, lze se s názvem Stenocactus setkat ještě u Borga, ve starších pracech H. Bravo a v běžné mluvě kaktusářů.

Ve svém ne zcela přesném výkladu se D. R. Hunt (Decent reburial for Echinofossulocactus Lawr., C. and S. J. of Great Britain, 42, (4), 105 - 107, (1980) pokusil de facto právně obhájit platnost názvu Stenocactus. Jeho pokus však nebyl ve světě uznán. Stejně tak nebylo přijato Taylorovo sloučení („Ferocactus and Stenocactus united“, C. and S. J. of Great Britain, 42 (4), 108, (1980) do jednoho názvu s rodem Ferocactus (Ferocactus subgenus Stenocactus (K. Sch.) N. P. Taylor comb. nov.) a celý svět nadále používá starého označení Echinofossulocactus Lawr.“

Obr. 7 – Jan Pechánek na reprodukci fotografie Václava Dětřicha (zdroj: Pechánek, 1984)

V roce 1987 dochází konečně ke hlasování nejvyšší světové autority pro řešení sporných otázek v oblasti botanického názvosloví, Výboru pro Spermatophyta (semenné rostliny) „Committee for Spermatophyta“ zda zachovat D. Huntem oživený rodový název Stenocactus, či ponechat název Echinofossulocactus. Hlasování dopadlo následovně: sedm hlasů pro platnost jména Stenocactus, jeden pro platnost Brittonrosea a tři pro Echinofossulocactus (Brummit, 1987). Vzhledem k nutnosti dosažení shody alespoň osmi hlasů nemohl dát Výbor jednoznačné doporučení. Závěrečný podmiňovací způsob ve stanovisku komise, že, cituji: „Jméno Stenocactus by mělo být použito pro rod, který je v současné době znám pod tímto jménem.“ (Brummit, 1987), odráží situaci při hlasování. Autorita D. Hunta a snadná výslovnost názvu Stenocactus ale přispěla k šíření tohoto rodového názvu. Následně také Mezinárodní organizace pro výzkum sukulentů (IOS) a Mezinárodní skupina pro systematiku Cactaceae (ICSG) akceptovaly jméno Stenocactus.

Připomeňme si postavení a roli obou zmiňovaných institucí ICSG a IOS, které sice mohou dávat podněty ke změnám, ale nemohou být rozhodujícími autoritami určujícími platnost botanického názvosloví, nemohou nahradit International Code of Botanical Nomenclature (ICBN).

1) IOS - Mezinárodní organizace pro studium sukulentních rostlin (International Organization for Succulent Plant Study) byla založena v roce 1950 v Zürichu s cílem podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti studia sukulentů. Později, v souvislosti s doloženým ohrožením sukulentů v jejich domovinách, se cíl organizace rozšiřuje o jejich ochranu. Z vlastních internetových stránek IOS je možno získat následující informace: „Po převzetí rady IOS v roce 2006 se nový tajemník D. Hunt pokoušel oživit IOS. Po nějakou dobu se členství opět mírně zvýšilo. Huntova snaha o získání, zachování, rozšiřování a zajištění jeho výlučné kontroly nad IOS a jeho finančními zdroji, odmítnutí odhalit finanční dokumenty dokonce i členům Výkonné rady IOS a potlačování svobodných voleb do Výkonné rady 2014 -2016, vedlo nakonec k požadavku znepokojené skupiny členů, aby okamžitě vyloučili D. Hunta z IOS pro jeho pokračující činy proti zájmu IOS, proti Statutu IOS a Kodexu chování IOS. S podporou prezidenta IOS zůstal D. Hunt v pozici tajemníka, což vedlo k velké ztrátě členů (především z kontinentální Evropy). Dříve uznávaná IOS nadále existuje v elitářské izolaci na pokraji bezvýznamnosti.“ (http://www.iosweb.org/iosweb/index.php)

2) ICSG - Mezinárodní skupina pro systematiku Cactaceae (International Cactaceae Systematics Group) se po svém založení v roce 1984 jmenovala jinak -Pracovní skupina pro Cactaceae (IOS Cactaceae Working Party). Byla založena s cílem sjednotit do té doby roztříštěné úsilí odborníků činných v oblasti klasifikace kaktusů (nejen členů IOS) a podporovat jejich aktivity na základě nového výzkumu a nových poznatků. V roce 2000 byla v Zürichu všemi přítomnými přejmenována na ICSG (přítomni: Dr. E.F. Anderson, Dr. J.-M. Chalet (Asst. Sec. IOS), Dr. U. Eggli, W.A. Fitz Maurice, Dr. K. Gilmer, A. Hofer, Dr. D.R Hunt, Dr. B.E. Leuenberger, Dr. M. Meregalli, O. Metzing, Dr. R Nyffeler, A. Mosco, Dr W. Stuppy, N.P. Taylor and Dr RS. Wallace). Tato organizace je otevřená a pod vedením D. Hunta vydává vlastní bulletin „Cactaceae Systematics Initiatives“. Činnost mezinárodního panelu poradců a odborníků s určující rolí D.R. Hunta vede ke zveřejnění úctyhodného díla: „The New Cactus Lexicon“ (Hunt, 2006; Obr. 8).

Obr. 8 – Titulní strana publikace „The New Cactus Lexicon“ (Hunt, 2006, zdroj: http://kaktuszok.uw.hu/)

V roce 1989 se P. Heath v časopisu Taxon táže, zda nejsou závazná pravidla Botanického kódu zralá na radikální reformu, když nemohou dát jednoznačné doporučení na tak jasnou otázku stran platnosti rodového jména Echinofossulocactus (Heath, 1989). Kritizuje chybu Výboru, že nelegitimizoval nebo naopak neodmítl některé z konkurenčních jmen, čímž by zajistil, aby nejistota panující ohledně platného jména skupiny nepokračovala. Cituje dále rozčarování amerických kolegů CH. Glasse a R. Fostera (1981) nad tím, k čemu byl „využit“ Mezinárodní kód a že by doslova: „neměl být redukován na legalizační hru, která může být manipulována a kontrolována někým, kdo je dostatečně chytrý na manévrování skrze mezery Kódu“.

Ve svém článku precizně rozebírá jednotlivé prohřešky, jichž se D. Hunt dopustil ve svých svévolných a tendenčních argumentech a vysvětluje důvody pro jejich odmítnutí. V práci P. Heatha můžeme dále najít výňatek z první preambule Mezinárodního kódu pro botanickou nomenklaturu a to, že cílem Kódu je poskytnutí stabilní metody pro pojmenování taxonomických skupin… Také ale konstatování na adresu D. Hunta, že selhal ve využití Mezinárodního kódu a že jej skutečně úmyslně a otevřeně zneužil. Celou práci uzavírá Heath jednou jedinou větou: „Echinofossulocactus zůstává platným jménem; Brittonrosea, Efosus a Stenocactus zůstávají nadále synonymy (Heath, 1989). A touto větou by se také, podle mého názoru, měla uzavřít celá nešťastná snaha o legitimizaci jména Stenocactus.

Obr. 9 – Titulní strana 1. dílu Taxonomy of the Cactaceae (zdroj: http://cactus-aventures.com)

Do našeho pojednání náleží ještě připomenutí molekulárně biologické práce Ch. Butterwortha (2003), která na základě sekvenování odpovídajících částí nukleových kyselin vyvrací příbuznost rodu Echinofossulocactus a rodu Ferocactus a tím nepřímo odpovídá na snahu N. Talora (1979b, 1980, 1983) zařadit rod Echinofossulocactus do rodu Ferocactus. Na základě molekulárně biologických dat byla také sestavena a v roce 2015 vydána taxonomická práce dlouholetého člena IOS Joëla Lodého „Taxonomy of the Cactaceae“ (pbr. 9). Informace o publikaci lze najít na internetových stránkách IOS (Mezinárodní organizace pro studium sukulentních rostlin) pod odkazem
http://cactus-aventures.com/Taxonomy_of_the_Cactaceae_ENG.html 

Rod Echinofossulocactus je popisován od strany 211 (pbr. 10). Na straně 213 je zdůvodnění pro prioritu tohoto názvu zakončené konstatováním: „Echinofossulocactus is a genus considered correct in this book.“ („V této knize je rod Echinofossulocactus považován za správný.“).

Obr. 10 – Titulní strana kapitoly 54. Echinofossulocactus (zdroj: Lodé, 2015)

Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché obhajovat platnost předlouhého rodového jména Echinofossulocactus. Před časem, v roce 2012, jsme společně s Grzegorzem Matuszewským a Vojtou Myšákem napsali článek o znovuobjevení Mammillaria scheinvariana a poslali jej do redakce anglického internetového časopisu „Cactus Explorer“. Článek byl přijat a byly v něm udělány redakční úpravy, mezi jinými byla všechna jména Echinofossulocactus nahrazena jménem Stenocactus. V průvodním laskavém dopise od G. Charlese bylo vysvětlení, že redakce nechce šířit dále zmatky kolem rodového jména, že správným jménem je Stenocactus a v příloze mi poslal kopii článku D. Hunta z roku 1980 „Decent reburial for Echinofossulocactus Lawr.“. V odpovědi jsem článek upravil tak, že jsem v něm vynechal všechny informace o echinofosulokaktusech a poslal zpátky do redakce s tím, že se snažím o totéž, ale že jsem přesvědčen o platnosti jména Echinofossulocactus a v příloze jsem G. Charlesovi poslal kopii klíčového článku od P. Heatha „The question of Echinofossulocactus (Cactaceae)“ (1989). Dodal jsem, že než vyvolávat nějaké další neshody, tak je lepší vše o příslušnících tohoto rodu vynechat, že to stejně není pro obsah sdělení zásadní. Nakonec to dopadlo tak, že velkorysý G. Charles přijal původní verzi článku s rodovým jménem Echinofossulocactus (Záhora et al., 2012). Letos publikovaný článek o poznatcích z pozorování Echinofossulocatus sulphureus v přírodě byl ve stejném časopise publikován do dvou měsíců od zaslání do redakce bez jediné námitky vůči rodovému jménu (Záhora et al., 2017).

Co říci závěrem?
Problémy s 19 písmeny v označení rodu Echinofossulocactus začínají hned po jeho pojmenování. Původní snaha zahradníka George Lawrence utřídit rostliny ve sbírce svého zaměstnavatele Rev. Theodora Williamse v Hendon Vicarage do podoby katalogu, který byl vydán v Loudonově zahradnickém časopise v roce 1841 (Lawrence, 1841), má pozoruhodnou sílu prověřovat botanická pravidla i po 176 letech. A ani špičkování anglického botanika D. Hunta (Hunt, 1980) vůči americkým botanikům N. Brittonovi a J. Rosemu, kteří údajně exhumovali a zachránili rozloženého dinosaura jménem Echinofossulocactus (Britton et Rose, 1922) nepřineslo uspokojivé řešení.

Vzhledem ke komplikovanému vývoji názvu představuje dnes rod Echinofossulocactus pro profesionální botaniky těžko rozlousknutelný oříšek pod hranicí užitečnosti pro vlastní kariéru. A ani poslední doporučení v Lodého monografii „Taxonomy of the Cactaceae“ z roku 2015 týkající se správnosti druhového jména Echinofossulocactus nebude pravděpodobně to poslední. Nechme tak botanikům jejich bublinu, kterou si sami dofukují.

Jako sběratelé máme proti profesionálním botanikům výhodu každodenního kontaktu s vybraným okruhem rostlin. Máme tak blíž k přírodě, k proměnlivosti jejích obdivuhodných tváří, třebaže pro vzájemné dorozumění určité škatulky potřebujeme. Tedy jako sběratel chovající úctu jak k rodu Echinofossulocactus tak i k odkazům již nežijících přátel, pánů Jana Pechánka a Helmuta Nagla, kteří nabádali k faktickému respektování botanických pravidel, mohu závěrem jen vznést pokornou výzvu: „Jména rostlin by měla být užitečná i těm, kteří se jimi zabývají…“


Použitá literatura:
Backeberg, K., Knuth, F.M. 1935. Kaktus ABC, 353, Copenhagen.
Backeberg, K. 1961. Die Cactaceae 5. sv., 914. s Jena.
Berger, A. 1929. Kakteen. 244 s. Stuttgart.
Britton, N.L., Rose, J.N. 1922. The Cactaceae. Vol. 3. Carnegie Institution, s. 109.
Brummit, R.K. 1987. Report of the Committee for Spermatophyta 33. Taxon Vol. 36: 734-739.
Butterworth, Ch.A. 2003. Phylogenetic studies of Tribe Cacteae (Cactaceae) with special emphasis on the genus Mammillaria. Retrospective Theses and Dissertations. Paper 565.
Glass, Ch., Foster, R. 1981. What's New. Cact. Succ. J. (U.S.) 53(2): 61.Heath, P.V. 1989. The question of Echinofossulocactus (Cactaceae). Taxon Vol. 38: 281-288.
Hunt, D.R. 1980. Decent re-burial for Echinofossulocactus, Lawr. Cact. Succ. J. Gt. Brit. Vol. 42: 105-107.
Hunt, D.R. 1981. Stenocactus: no conservation proposal necessary. Cact. Succ. J. Gt. Brit. Vol. 43: 12.
Hunt, D.R. (ed.) 2006. The New Cactus Lexicon. publisher: dh Books, 899 s.
Lawrence, G. 1841. A catalogue of the cacti in the collection of the Rev. Theodore Williams, et Hendon Vicarage, Middlesex, Gardener´s Magazine (ed. Loudon) 17: 313-321.
Lodé, J. 2015. Taxonomy of the Cactaceae. (Vol.1). 1st edition, Editions Cactus-Adventures, 669 s.
Orcutt, C. 1926. Kaktography, 5.
Pechánek, J. 1984. Rod Echinofossulocactus Lawrence. KK Astrophytum, Brno, 98 s.
Schumann, K.M. 1898. Gesamtbeschreibung der Kakteen, 1st. ed. Verlag von J. Neumann, Neudamm. s. 292.
Spegazzini, C. L. 1923. Breves notas cactologicas. An. Soc. Cient. Argent. 96: 69.
Taylor, N. 1979a. Notes on Ferocactus B. & R. Cact. Succ. J. Gt. Brit. 41 (4): 88-94.
Taylor, N. 1979b. A Commentary on the genus Echinofossulocactus Lawr., Cact. Succ. J. Gt. Brit. 41 (2): 35-42.
Taylor, N.P. 1980. Ferocactus and Stenocactus United. Cact. Succ. J. Gt. Brit. Vol. 42: 108.
Taylor, N.P. 1983. Comments on proposal 673 to conserve 5408 Stenocactus (Schumann) Berger (1929) over various generic names (Cactaceae). Taxon, Vol. 32 (4), 641-643.
Tjaden, W. L. 1982. (673) Proposal to Conserve 5408 Stenocactus (K. Schum.) Berger (1929) over Echinofossulocactus Britton & Rose (1922) and Other Generic Names (Cactaceae). Taxon, Vol. 31(3), 570-573.
Tjaden, W. L. 1984. Comments on proposal 673 to conserve 5408 Stenocactus (Cactaceae). Taxon, Vol. 33(3), 507-531.
Záhora, J., Matuszewski, G., Myšák, V. 2012. Mammillaria scheinvariana rediscovered? Cactus Explorer 5: 45-48.
Záhora, J., Najéra Q.P., Flores J.L.F., Colín, A.P., Říha, J. 2017. Field observations and threatening environmental factors of Echinofossulocactus sulphureus (Dietr.) Meyrán. Cactus Explorer 18: 61-74.