Smutný příběh Echinofossulocactus sulphureus,
fosuláče se sírovým květem

plus exkluzivní nabídka, na konci článku

Jistojistě existuje mnoho důvodů, proč je orientace v rodu Echinofossulocactus obtížná. To ale určitě neplatí pro E. sulphureus. Jeho rozpoznání po rozkvětu nikomu obtíže dělat nemusí. Je to již 171 roků, kdy byla poprvé nezvyklá sírová barva květu mezi rostlinami dovezenými z přírody pozorována. Zaujala tehdy, v roce 1845, Dr. Alberta Dietricha, redaktora zahradnického časopisu Allgemeine Gartenzeitschrift, natolik, že ve 22. čísle 13. ročníku zmíněného časopisu popsal nový druh, tehdy ještě jako Echinocactus sulphureus. Konstatoval při tom na vysvětlenou, že se jedná o zástupce obtížně rozlišitelného oddělení echinokaktusů (označované „Costis membranaceo-compressis“) a že „bez květu není možné rozlišit mezi E. arrigens, E. crispatus a E. tetraxiphus“. Jednalo se o originální rostliny, které původně obdržel Karl Ehrenberg přímo z Mexika.

Jméno druhu se ujalo okamžitě, hned v následujícím roce jej Theodor Rűmpler v knize „Carl Friedrich Försters Handbuch der Cacteenkunde“ opět uvádí jako Echinocactus sulphureus. Do dalšího osudu těchto rostlin promlouvají Salm-Dyck, Schumann, Britton & Rose i Backeberg. V dané době zjevně chybí znalost lokality a odlišnost barvy květu není brána jako dostatečný diagnostický znak. Jmenovaní autoři totiž shodně zpochybňují platnost tohoto jména a přiřazují druh buďto k Echinofossulocactus gladiatus, E. lamellosus nebo k E. anfractuosus.

Až o hodně později, v roce 1977, se zásluhou Hernanda Sanchez-Mejorady, Felipe Otera a nakonec i Jorge Meyrána objevují tři lokality druhu a Echinocactus sulphureus je posledně jmenovaným konečně přiřazen mezi příslušníky rodu Echinofossulocactus (blížší informace viz. Cact. Suc. Mex. XXII, 1977, 36-40). V roce 1989 nachází Helmut Nagl v blízkosti La Vega další populaci (N 89.282). Je to ale bohužel v údolí, v místech, která byla v roce 1995 zaplavena Zimapanskou přehradou zásobující hlavní město Mexika pitnou vodou.

Echinofossulocactus sulphureus N 89.282, La Vega, Que, sbírková rostlina.

Zjednodušené schéma charakteristického otrnění.

Echinofossulocactus sulphureus N 89.282, La Vega, Que, mateřské rostliny

Porovnání E. sulphureus a tří stejně starých populací E. lamellosus z různých míst

E. lamellosus CH 410, Hualula, Hi, během květu jsou oba druhy snadno rozlišitelné

Letos bylo možné sprášení 7 sbírkových rostlin E. sulphureus N 89.282.

E. sulphureus z lokality La Vega byl donedávna považován za nezvěstný. V roce 1990 jsem od Helmuta Nagla dostal pár semenáčků z této populace s upozorněním, o jakou se jedná vzácnost. Dnes už to jsou, jak je vidět na připojených fotografiích, květuschopní jedinci. Před pár lety objevil přímo nad Zimapanskou přehradou pokračování populace z údolí pečlivý a neúnavný Jirka Horal.

Zdálo se, že E. sulphureus napuštění přehrady přežil. Zprvu bylo úžasné pozorovat vitální kvetoucí exempláře domněle zmizelé kytky. Lokalita je navíc výjimečná tím, že zde dosud roste Mammillaria scheinvariana, údajně jediný kaktus, který byl objeven z loďky, protože díky ní byly zpřístupněny kolmé stěny nad přehradou. Po napuštění přehrady byla M. scheinvariana rovněž dlouho považována za zmizelou. V roce 2012 se mi ale podařilo pár rostlin nalézt a prokázat, že zůstala v přírodě zachována.

7. ledna 2016 jsem se dostal na lokalitu potřetí. Zdá se, že ani mamilárka, ani sulphureus nemají zdaleka vyhráno. Na lokalitě se totiž masívně rozšířila agresívní invazní africká tráva Melinis repens, v jejímž stínu vše hyne.

Zimapanská přehrada, Querétaro

Pohled z lokality E. sulphureus a M. scheinvariana na strmé stěny nad přehradou, v jejichž zaplavených částech se v minulosti jmenované rostliny vyskytovaly

Skála byla dříve osídlená sporou vegetací, letos v lednu byla zarostlá kompaktním porostem invazní africké trávy Melinis repens.

Dříve hojné trsy E. sulphureus jsou nyní jen na nejextrémnějších stanovištích a i na nich dochází díky přítomnosti invazní trávy ke změnám půdních podmínek a k následnému snížení odolnosti kaktusů vůči houbovým infekcím.

7

Obrázek aristokratické Mammillaria scheinvariana ponořené do vranečků jsem musel hledat v archivu fotek z roku 2012, letos už jsem ji nenašel.

Takto to vypadalo v roce 2010. Uprostřed je kamarád Vojta.

Od té doby sevřely cizokrajné trávy úzký proužek cesty z obou stran.

Mezi snímky je 6 roků. Mammillaria hofmanniana rostoucí na stromě se téměř nezměnila.

Stejný časový odstup 6 roků. M. compresa ještě žije, M. hofmanniana vpravo už ne. Zato nad ní přibyla africká tráva.

Homogenní porost invazní africké trávy nepropustí sluneční paprsky k zemi.

Zásoba semen této trávy (M. repens) předurčuje další osud lokality.

Koexistence kaktusů a trav je nemyslitelná. Na snímku uprostřed je mumie trsu E. sulphureus.

Nerovný boj.

Smutné srovnání stejného místa dokresluje pohromu. Mezi snímky je pouhopouhých šest roků.