Cena pro zakladatele I. N. Cact

Rád bych připomenul všem příznivcům těchto internetových novin, že jejich kulaté jubileum bylo už letos, protože první číslo vyšlo v lednu 2001. Patnácté narozeniny se tak nějak neslavily, ale další, ne zrovna krátký text chce i touto cestou upozornit, že jejich zakladatel Pavel Pavlíček převzal v sobotu 24. září 2016 významné ocenění.

Když se slaví jubileum, bývá zvykem zavzpomínat si, jaké to tenkrát bylo. Ušetřete si práci s hledáním v archívu - úvodník prvního čísla I. N. C. je stručný. Věřte mi, že stojí za to připomenout si text v přesné jeho kopii:


Pár slov na úvod
Úvodní slovo je do prvního čísla novin nutné napsat už proto, že se to sluší. V úvodním slovu musí zpravidla ten, kdo noviny vymyslel, zdůvodnit, proč je vydávání podobného periodika nezbytné. Je nutné také zdůraznit, o co vše by čtenář přišel a jak mnoho by intelektuálně strádal, kdyby právě tyhle noviny na novinovém nebi chyběly.

To vše si sice uvědomuji, ale zároveň, chci-li být poctivý sám k sobě, musím přiznat, že kdyby právě naše internetové noviny nebyly, tak by se toho až tak mnoho nestalo. Další ranou je to, že kdyby tyhle noviny nebyly, prostě by někdy a někde vznikly jiné. A to, že čtenáře příliš neokouzlí, eventuálně intelektuálně nepozdvihnou – to je asi znak všech internetových novin.

Internetové noviny mají totiž své specifikum. Jsou mnohem volnější a jaksi hovorovější, než úctyhodné žurnály tištěné. Je to asi proto, že také internetoví čtenáři jsou zejména lidé nestaří a konvencemi nesvázaní, jako třeba já (ročník 1946).

Co je ale nejdůležitější? Se svými společníky se chceme vynasnažit, aby tyhle noviny nepatřily nikomu, ale všem. Tyhle noviny patří fakt každému, kdo je chce číst nebo psát. Budeme se všichni radovat, pokud kdokoliv do nich cokoliv napíše, byť by to byl i  en popis dojmů z vykvetení Echinopsis carminantha. A když k tomu bude i obrázek – o to lépe.

Naše Vaše noviny jsou nekomerční, ale nebudou se ničemu vyhýbat, byť by to i zavánělo skrytou nebo odkrytou reklamou. Pišme o své návštěvě v komerční sbírce i u malého kaktusáře někde na balkonku. Všude je něco zajímavého. Fotografujte kaktusy i kaktusáře. Napište o své cestě za kaktusy do Rakovníka, do Rakouska nebo třeba do Texasu.

Bavme se při psaní i při čtení – umíme to všichni – to Vám mimo přání skvělého Nového roku, století i milénia přeje Pavel Pavlíček.
 

3. listopadu 2016 ukazovalo počítadlo návštěvnosti číslo 642 722. To je velmi výmluvný fakt, že je to médium sledované, a 16. rok provozu dokazuje, že přání a předsevzetí z prvního úvodníku se daří úspěšně naplnit. Hlavní zásluhy má Pavel, ale je též nutné poznamenat, že stejně velké zásluhy na příjemném designu a na aktuálnosti webu má i Zdeněk Podešva (ano ten, co už od roku 1998 má na starosti i web SČSPKS). V poslední době je provoz I.N.C (10 měsíčníků a jedno prázdninové dvojčíslo) hodně namáhavý tím, že Pavel musí uhánět a prosit o příspěvky řadu těch, co psát umí, zejména do již hodně oblíbených rubrik.

Pavel Pavlíček - Zlatý Alberto pro rok 2016

Pavel Pavlíček se stal v pořadí již 17. oceněným „Albertem.“ Cenu převzal 24. září 2016 v 14:45 hodin v sále Městského kina v Chrudimi. Pár týdnů předtím, přesněji 11. srpna t. r. oslavil 70. narozeniny. To jsou dva pádné důvody, aby čtenáři I.N.C. (hlavně ti, kteří nečtou časopis Kaktusy) se tak trochu seznámili s podílem Pavla Pavlíčka na rozvoji kaktusářství v ČR a SR.

Pavel Pavlíček s cenou Zlatý Alberto (24. 9. 2016). Foto Jan Gratias

Obr. 1 - Pavel Pavlíček s cenou Zlatý Alberto (24. 9. 2016).
Foto Jan Gratias

Pavel přesídlil z rodného Varnsdorfu do Chrudimi v roce 1952. V tomto městě s bohatou historií získal nejen základní vzdělání, ale i výuční list pro obor konstrukční zámečník v místním podniku Transporta, kde až do roku 1985 pracoval. V roce 1968 byl (i s manželkou Lídou) odsouzen tehdejším režimem za pobuřování na 10 měsíců podmíněně, což byl také důvod k vyloučení ze Střední průmyslové školy, kterou v té době studoval při zaměstnání. Volba výběru učebního oboru byla u Pavlíčků zajímavá tím, že maminka si přála, aby se Pavel vyučil zahradníkem. Ani mladší bratr Roman se přímo na zahradníka nepřihlásil, ale klikatý běh života nadělil oběma, že v podstatě jako zahradníci různě dlouhou dobu pracovali. Neméně podstatná fakta z jeho životopisu jsou také více jak 50 let obdivuhodného vztahu s manželkou Lídou, 3 děti (Karel, Pavlínka a Šárka) a 7 vnoučat.

Lída a Pavel na vyhlídce – hrad Rabí, 23. 8. 2009 Foto Karel Pavlíček

Obr. 2 - Lída a Pavel na vyhlídce – hrad Rabí, 23. 8. 2009 Foto Karel Pavlíček

Pavla samozřejmě těší, že se v  eho případě naplnilo známé přísloví o jablku, které nepadá daleko od stromu. Při dlouhém rozhovoru v červenci t. r. mi řekl: „Karla, kterému letos na jaře bylo už 50 let, jsem v případě kaktusaření opravdu do ničeho nenutil, vše tak nějak přišlo samo od sebe. Dnes má vlastní sbírku kaktusů, postavil si pěkný skleník, do Mexika jezdí jako průvodce de facto pravidelně. Ve spolku převzal funkci předsedy. Jen mám obavy, že na další rostliny, které by případně zdědil, nemá dostatek vlastního prostoru, ale to teď tady nebudeme řešit…“

Pavel a Lída v botanické zahradě na ostrově Fuerteventura, únor 2016. Foto Libor Kunte

Obr. 3 - Pavel a Lída v botanické zahradě na ostrově Fuerteventura, únor 2016.
Foto Libor Kunte


Pavel a jeho kaktusy

„Počátek mého kaktusaření se datuje někam do roku 1970, kdy jsem jako řádný, čtyřiadvacetiletý otec rodiny postavil skleník na salát a okurky, s představou, že tak pro rodinu zajistím část obživy. Dole pod parapety jsem dokonce pěstoval i žampiony. Tak jsme měli nasměrovaný jídelníček - podle toho, co se zrovna sklízelo - smažený květák nebo smažené žampiony.
Do skleníku se mi jednou vloudila také maličká Opuntia microdasys, ani nevím odkud, pamatuji si jen to, že jsem ji dozajista neukradl. Švagr měl taky tuhle mikrodasysku, ale trochu víc tmavou. To se už ve mně probudil sběratel a brzy jsem těch opuncií měl celou škálu - od světle žluté do tmavohnědé - a každá byla „malinko“ jiná. V nedalekých Moravanech žil jistý pan doktor Drbal, který na pouti prodával mimo jiné i notokaktusy, a to už jsem byl ztracen. To byly mé první přírůstky do začínající sbírky, které měly jméno a ochotně kvetly. V roce 1971 pak byl založen klub kaktusářů v Chrudimi. Při prvních schůzkách mi někdo poradil, že nejsnadněji klíčí frajleje, takže jsem se začal specializovat.
Tahle specializace netrvala dlouho, procházel jsem asi stejným procesem, jako každý z nás. Pěstoval jsem všechno a postupně jsem zjišťoval, co se mi tu daří více a co méně. Časem se má sbírka stávala specializovaná na Mexiko a USA, z toho zejména echinocereusy a tzv. mexické rarity, tedy turbinikarpusy, ariokarpusy, apod. Moje žena Lída se současně začala zaobírat "salátem" - tedy jinými sukulenty. Ty samozřejmě sbírku kaktusů vždy oživí.“ (Úryvek ze vzpomínek Pavla na jeho vlastním webu.)

Pavel Pavlíček jako pilná včelička v červenci 2016. Foto Jan Gratias

Obr. 4 - Pavel Pavlíček jako pilná včelička v červenci 2016. Foto Jan Gratias

Od roku 1982 je sbírka u Pavlíčků stále v rozpuku. Během více jak 30 let se plocha malé zahrady kolem rodinného domu v Gorkého ulici postupně měnila k nepoznání. První skleník, původně jen pro jedlou zeleninu, je ten, co jsou dnes umístěny echinocereusy. Garáž se změnila v prodejnu a výsevní místnost. Přibývala místa zakrytá sklem nebo polykarbonátem, takže dnes je takto chráněná plocha určená jen pro kaktusy a jiné sukulenty o rozloze asi 200 m2. Nejlépe se daří dorůstajícím semenáčům, které jsou umístěny v „pařeništích na kuřích nohách,“ kde pod trvalým větráním dostávají tu nejtvrdší školu. Přirozeným centrem celého areálu je prodejní skleník, který opakovaně navštívil snad každý účastník proslulého Zamykání sezóny v Chrudimi. V prodejní části jsou nyní pěstovány i ty nejobtížnější druhy, jako aztekia, ariokarpusy, echinomastusy a jiné.
Pavel má rád všechny sukulenty, a z nich jak známo především kaktusy. Když navštívíte jeho sbírku pokud možno v letních měsících, za pár minut zjistíte, že je to pastva pro oči a nejlepší reklama naší společné záliby. Srdeční záležitostí jsou pro Pavla tři rody původem z Mexika a jihozápadu USA: Astrophytum, Ariocarpus a Echinocereus.

Pavel a firma Chrudimský kaktusář

V roce 1980 byla založena pod hlavičkou klubu kaktusářů v Chrudimi maloobchodní zásilková prodejna Chrudimský kaktusář, která svou činnost rozvíjí i nyní, a rozhodně dosud netrpí nouzí o zákazníky. Na své začátky vzpomíná Pavel takto:

„Někdy koncem sedmdesátých let jsem zjistil, že v kaktusech je šance „dostat se do balíku,“ a to když jsem na pardubické výstavě za své přebytky utržil skoro pětistovku. Tehdy jsme v klubu vydávali vlastní cyklostylovanou nabídku semen i rostlin z přebytků svých členů. Už tehdy jsem zjistil, že tudy cesta nevede, neboť v klubu byla různá úroveň nabídky a s tím souvisela i nepříliš vysoká kvalita nabízeného sortimentu. Situaci jsme řešili tak, že v celé republice jsme vytipovali seriózní specialisty na tu či onu oblast kaktusaření a domluvili se na vydávání společného katalogu.

V Chrudimi jsme při Svazu zahrádkářů založili "účelové zařízení" - prodejnu Chrudimský kaktusář a v roce 1982 jsme vytiskli první velký nabídkový katalog, kterým jsme převálcovali všechny nabídky, jež do té doby v Československu existovaly. Tehdy jsme se samozřejmě dostali do nemilosti řady kaktusářských veličin, ale s tím jsme se lehce smířili, zejména proto, že na druhé straně jsme u kaktusářů zaznamenali veliký zájem a neutuchající podporu. Jak se naší rodině začalo dařit, to můžeme dokumentovat na příkladu stavu naší lednice před tím, než jsme začali kaktusařit a po první zdařilé prodejní akci. Něco jako profesi kaktusář dělám od roku 1986, takže i to se letos jeví jako kulaté výročí.

Nahlédnutí do prodejního skleníku v červenci 2016. Foto Jan Gratias

Obr. 5 - Nahlédnutí do prodejního skleníku v červenci 2016. Foto Jan Gratias

Tak, jak se rozvíjel náš obchod, tak se rozšiřovaly i prostory pro pěstování kaktusů určené. Na velmi malé ploše při rodinném domku tak vznikla malá rodinná farma, kde nalezli zaměstnání členové rodiny, zejména manželka Lída a dcery Šárka a Pavlína. V sezóně, která začíná 1. května a končí v polovině října, je otevřený prodejní skleník, kde jsou v prodeji jak malé semenáče, tak i dospělé sbírkové rostliny, stejně jako i sukulenty, od drobných litopsů až po vzácné kaudexní sukulenty a euforbie. Pro návštěvníky je otevřeno každou sobotu, kdo však přišel ve všední den, byl (a bude) srdečně vítán.“

Asi nejvýraznějším symbolem, a dnes už také ceněným artiklem sběratelů jsou nabídkové katalogy této prodejny. Při rozhovoru k přípravě tohoto medailonku mě Pavel vyvedl z omylu, že katalog vydává už jen v elektronické podobě. Stále totiž existuje početná skupina zákazníků, která sice s e-mailem kamarádí, ale na tištěný katalog čeká. Je to prý možná mj. velká pomoc pro přátele „záchodové kultury,“ kdy na WC místo čtení novin může být příjemné i hledání a zaškrtávání zajímavých položek v katalogu.

Pavel a vznik Atlasu kaktusů

V Chrudimi vznikly v 80. letech i další aktivity. Byla tu vydána řada knižních titulů, z nich nejznámější je Sborník prací o výsevech kaktusů a jiných sukulentů, Botanický slovník pro kaktusáře, a v roce 1986 byl odstartován nejvýznamnější projekt - začíná vycházet Atlas kaktusů. Tento soubor volných křídových listů, každý s barevným obrázkem jednoho druhu, získal velkou oblibu a po letech se z něj stalo monumentální kolektivní dílo, na němž se doposud podílí řada odborníků. V režii firmy Chrudimský kaktusář vyšlo 28 ročníků, od roku 2013 postupně převzala tuto činnost SČSPKS a osobní zodpovědnost za přípravu má v posledních 3 letech př. Luboš Berka, člen výboru Společnosti.
„Vydávání Atlasu v 80. letech min. stol. - to je kapitola sama pro sebe. O to jsme doslova bojovali několik let předtím. Byli jsme doslova sveřepí, opravdu jsme nepovolovali v úsilí získat povolení. Až nám nakonec Svaz zahrádkářů (kde ve výboru zasedal i př. Voldán - tehdy předseda KPKS Praha) dovolil, ať tedy Atlas kaktusů vydáváme, ale jen pro potřebu vlastních členů.
To bylo v době, kdy jsme měli zhruba 60 členů. Dali jsme přes nabídkový katalog na vědomí ostatním v ČSR, že zakládáme sekci přátel kaktusářské literatury a kdo si objedná Atlas, tak se zároveň stane členem spolku. Tím jsme naplnili jejich zásadní podmínku a poměrně brzy jsme dosáhli čísla bez mála 2 500 členů. Tak jsme vydávali dva a půl tisíce Atlasů.

Na přípravě jednotlivých položek Atlasu kaktusů měl až do nedávna velmi významný podíl Jirka Zázvorka z Botanického ústavu ČSAV v Průhonicích. U prvního ročníku ještě neasistoval, ale po jeho vydání sepsal asi 3 stránky odborných připomínek týkajících se používání správných pojmů z morfologie rostlin, citace literatury a správného psaní botanických jmen apod. Od 2. ročníku už nám kontroloval texty každé položky. A to byla opravdu mravenčí práce – jen těch dopisů a telefonátů, co jsme se Zázvorkou a s Dr. Růžičkou měli. Tehdy u nás internet ještě nebyl, o to víc to bylo náročné na čas a trpělivost.

A nelze v žádném případě zapomenout na podíl Honzy Říhy, autora mnoha položek Atlasu, který byl se Zázvorkou v úzkém kontaktu a byl to on, co spolupráci s ním tak nějak i zprostředkoval. S Honzou Říhou jsme dávali dohromady také konečnou verzi Botanického slovníku pro pěstitele kaktusů (Autor: Jindřich Pěnčík a kol., vyšlo jako účelová publikace v edici Chrudimský kaktusář v roce 1984) a v něm odbornou revizi textu provedl také Jiří Zázvorka. Dodnes je to publikace de facto nadčasová – kdo chce vědět, proč se určitý druh kaktusu jmenuje tak či onak, podívá se do tohoto Botanického slovníku a určitě tam najde uspokojivou odpověď.

Za dva roky poté vydal Chrudimský kaktusář knihu Objevitelé světa kaktusů (autor Bohumil Mazel) – v tomto případě jsme převzali hotový text a s J. Říhou jsme připravili jen lektorské posudky, aby to prošlo i ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze. No a dodnes velmi populární je i sborník prací na téma Výsevy semen kaktusů a jiných sukulentů. K němu se mi jako živá vybavuje vzpomínka na stať, která se týkala účinků telepatie na růst a vývoj rostlin. Obsah publikací musel tenkrát projít schvalovacím procesem na OV KSČ, a „náš cenzor,“ jistý soudruh Žampach naléhal, abychom kapitolu vypustili, že je to duchaření. Ale my jsme o ni stáli jako o zpestření celého obsahu sborníku. Tak jsme se s. Žampacha zeptali, zda tímto požadavkem zpochybňuje práci sovětských soudruhů. A to zabralo, takže cenzor se vyděsil a řekl, že už to dál nebude řešit. Nebo jsme měli problémy, jak v textu uvádět pan Kozelský z Kolína. Pojem „soudruh Kozelský“ nám ve spojitosti s významným továrníkem z první republiky silně vadil, a tak jsme to obešli úžasnou fintou. Kapitolu jsme jakoby vypustili tím, že jsme ji neočíslovali, a tak nebyla uvedena v seznamu (obsahu). To jsou věci, kterým generace narozená pro r. 1989 už nechce věřit, že to tak bylo.“ (Vzpomínky Pavla zaznamenané v červenci t. r.)

Pavel a tradice Zamykání sezóny v Chrudimi

Zamykání (kaktusářské) sezóny bylo letos už po šestadvacáté. A opakovala se situace známá už nejméně 10 let nazpátek, že je to národní pouť pěstitelů K+S s mezinárodní účastí. Pojem národní pouť jsem si nevymyslel, ten jsem slyšel na burze v minulosti už několikrát. Účast více jak tisícovky nadšenců je něco úžasného, co nám kaktusáři z různých koutů Evropy upřímně závidí. Znám řadu našich pěstitelů (a nejen těch, co jsou organizovaní v některém spolku), kteří opakují: „Kdybych poslední sobotu v září nebyl v Chrudimi, znamená to, že ležím na áru nebo v márnici.“
Je nemálo těch, kteří během roku nevystrčí paty ze svého skleníku, nepodívají se ke kamarádovi do sbírky nebo na výstavu v blízkém okolí, ale do Chrudimi zajedou. A moje patriotismem nacucaná dušička se každoročně zatetelí, když na burze vidím známé tváře z Holandska, Německa, z Rumunska nebo Maďarska, jak si odnáší krabice s nákupem. Na první ročníky a na tradiční potíže pořadatelů vzpomíná Pavel takto:

„Když jsme setkání kaktusářů spojené s burzou rostlin uspořádali v roce 1991 poprvé, tak se ve Věstníku KPKS Praha objevila kritika, že to byla nějaká podivná akce, kde prodávajících bylo víc než návštěvníků, že ve stejném termínu byly i jiné podobné akce, a že bychom propříště měli termíny nějak předem koordinovat.
My jsme to ve spolku viděli trochu jinak a za rok jsme tuhle akci uspořádali znovu. Už od druhého ročníku nastal problém, že místo pro uspořádání burzy bylo malé, a tak pro příště se hledal větší prostor. Nakonec se podařilo najmout sál jídelny v místním podniku Transporta, ale ten už je zase několik let až zoufale malý. Ale nic většího v Chrudimi nemáme.
V posledních letech jsme opakovaně kritizovaní, jaká je na burze tlačenice, jak je tam děsně vydýchaný vzduch a celkový chaos už od časného rána. Ano, zatím nás nikdo nepokáral, že tak nějak trpíme skutečnost, že se prodává všude v okolí a stejné množství lidí, jako je někdy kolem 9. hodiny uvnitř v sále jídelny, se zároveň vyskytuje v suterénu haly a na přilehlém prostranství venku. Zatím se žádný průšvih nekonal a přiznáváme, že nezaplacený poplatek od prodejců navíc, mimo předem beznadějně vyprodaná místa v sále, nám ani nevadí. Je to prostě konkurence, s níž se musíme smířit.“
Zamykání sezóny není jen sobotní burza. Mezi zavedené doprovodné akce patří odpolední malé sympozium v kině, kde se na úvod předává ocenění Zlaty Alberto, nebo také večerní Country bál ve stylové restauraci Modrá hvězda. Kdo nechce při Zamykání sezóny nic vynechat, odjíždí z Chrudimi až v neděli dopoledne, občerstvený „spravovací“ česnečkou z bufetu vedle prodejního skleníku u Pavlíčků.

Cesty do původní domoviny kaktusů a jiných sukulentů

Pavel začal cestovat po nalezištích K+S už v roce 1990. Za uplynulých 25 let lze říci, že nevynechal žádnou významnou oblast, kam se za K+S jezdí.

Karel a Pavel Pavlíčkovi na lokalitě v Mexiku, duben 2007 (Foto Václav Jakubec)

Obr. 6 - Karel a Pavel Pavlíčkovi na lokalitě v Mexiku, duben 2007.
Foto Václav Jakubec

Karel a Pavel Pavlíčkovi při chvilce odpočinku v Mexiku, duben 2007 (Foto Václav Jakubec)

Obr. 7 - Karel a Pavel Pavlíčkovi při chvilce odpočinku v Mexiku, duben 2007.
Foto Václav Jakubec

Soupis těch nejhezčích dojmů a výběr zvláště důležitých fotek by zabral velmi tlustou knihu. Například jen Liborem Kuntem byl pětkrát v Mexiku a jednou v Namibii.

Pohlednice z putování po Namibii v roce 2003 (foto Libor Kunte)

Obr. 8 - Pohlednice z putování po Namibii v roce 2003 (foto Libor Kunte)

Když jsem se Pavla zeptal, která výprava mu dala nejvíc zabrat, odpověděl: „Zabrat ani snad ne, na všechny cesty mám fajn vzpomínky. Ale pokud můžu vybrat tu nejhezčí, pak je to Baja California 2008, velká parta bezvadných lidí, spolu s krásnými zážitky v skvělý přírodě.

Baja California 2. 3. 2008. Početná výprava ve složení: př. Miroslav Černý, Luděk Šubrt, manželé Lukešovi, Pavel Randa, Pavel Čejka; dole sedící př. Jaroslav Bittman, Pavel Pavlíček, Vláďa Šamalík a Libor Kunte, chybí autor fotografie Vašek Jakubec.

Obr. 9 - Baja California 2. 3. 2008. Početná výprava ve složení: př. Miroslav Černý,
Luděk Šubrt, manželé Lukešovi, Pavel Randa, Pavel Čejka; dole sedící
př. Jaroslav Bittman, Pavel Pavlíček, Vláďa Šamalík a Libor Kunte,
chybí autor fotografie Vašek Jakubec.

No a nejhezčí byla samozřejmě i ta první, v roce 1990, cesta po Mexiku se Stevenem Brackem.“ K tomu tedy už jen malá poznámka: Pavel je též autorem popisů rostlin. V seznamu IPNI najdete Thelocactus rinconensis subsp. palomaensis Pavlíček & Zatloukal in Kaktusy (Brno), 40(1): 11 (2004).

Na lokalitě u Guadalcazar – Villar, Mexiko, květen 2010. (Foto z rodinného archívu manželů Pavlíčkových)

Obr. 10 - Na lokalitě u Guadalcazar – Villar, Mexiko, květen 2010.
(Foto z rodinného archívu manželů Pavlíčkových)

Pavel má na svém kontě řadu nápadů, které se časem přetavily v tradiční akce nebo činnosti, co se více či méně týkají všech našich přátel společné záliby. Na závěr uvedu ještě další dva, které nelze vynechat, anebo jen tak vtěsnat do krátkého souvětí.

Akce Inka - sponzorství indiánské školačky v Peru.

Odborná asistentka katedry románských jazyků (obor španělština a latinskoamerické reálie) na VŠE v Praze PhDr. Olga Vilímková se poté, co strávila deset měsíců jako dobrovolná učitelka v peruánské obci Pucamarca, rozhodla, že místním s výukou jejich nadaných dětí bude pomáhat i z Prahy. A tak v roce 2002 založila Nadaci Inka. Přes ni si zájemce může vybrat z nadaných a pracovitých školáků svého „kmotřence“ a každoročně posílat příspěvek, díky němuž se dítě dostatečně vzdělá, čímž dostane šanci na lepší život.

V prosinci 2002 dal Pavel Pavlíček do internetových novin následující text:
Jistě si mnohý z čtenářů všiml v našem katalogu možnosti zakoupit si libovolný počet bodů (co bod to koruna) s tím, že za získanou částku umožníme některému talentovanému dítěti v rozvojové zemi studovat. Nyní jsme zjistili, že tato možnost je i pro malé Peruánce – potomky Inků v Peru. To nás ovšem zajímá řádově více, neboť Peru, to je vlastně oblast našeho zájmu. Řada našich kaktusářů už v této zemi byla, mnozí tam jistě i pojedou, takže se rýsuje i jakáž takáž možnost občasného přímého kontaktu.
A tak jsme se rozhodli, že vaše peníze budou směřovat právě do projektu paní profesorky Olgy Vilímkové. Jak se pomalu akce rozebíhá, odhaduji, že budeme moci “adoptovat” asi i více než jedno dítě. Lidé si často objednávají body i za několik desetikorun, jeden přítel z Prahy poskytl dokonce i pětistovku. A přitom na “adopci” jednoho školáka by stačilo, aby každý na každé objednávce si objednávající objednal jen 2 body, za které budou k ceně objednávky připočítány 2 Kč! Stále platí, že naše firma se akce finančně účastní také, a to celou desetinou z vybrané částky. Ale je tu i možnost, že se akce účastníte sólo.


Část zprávy o Akci Inka z roku 2009:
Jak jsme Vás už dříve informovali, potomek peruánských Inků, dívenka Miriam už ukončila střední školu a s malým dárkem z českých granátů jsme se s ní rozloučili. Zároveň jsme rozhodli o „adopci“ dalších dvou dětí, a to pro dívenku Noemi Hancco Mancco (var. Symbol 22209) a pro chlapce Darwin Tuča Chimo (var. Symbol 114907), který ztratil svou dosavadní „kmotru“ a jehož vzdělávací program jsme tímto převzali. Protože je možné, abyste na děti nepřispívali jen prostřednictvím našeho konta, se znalostí variabilních symbolů lze přispívat i přímo, na tento účet 51-0104700247/0100.

A do třetice část průběžné zprávy př. Pavlíčka z roku 2011:
Na celé pomoci vysoce hodnotím i to, že oproti jiným (např. církevním) nadacím nejde o vývoz křesťanství, ale naopak – o podporu indiánské identity. Ve všech nadačních aktivitách jsou respektovány místní tradice, včetně původního přírodního náboženství. Na naše dva peruánské studenty – potomky Inků jsme v roce 2011 vybrali celkem 13 487 Kč. Podle slibu naše prodejna přidává 10 % z vybrané částky, t. j. 1348 Kč. Celkem je tedy vybráno 14 835 Kč. Nadaci posíláme 14 000 Kč a 835 Kč převádíme do roku 2012. Ještě jednou ze srdce děkujeme všem, kteří tuto bohulibou akci podporují.

Pavel a cena Zlatý Alberto

Tuto část rozhovoru v červenci t. r. jsem začal otázkou: „A teď chci mít jasno – Zlatý Alberto byl tvůj nápad, nebo se to jen tak říká?“
„Když tak naléháš, tak přiznávám, že ano, byl to můj nápad. Ale nevzniknul hned, jako blesk z čistého nebe, ale po mnoha dnech a týdnech uvažování, jak tomu dát tu správnou fazónu. Hodně jsem přemýšlel, jak by cena mohla vypadat, a když už se plaketa objevila v nákresu, pohovořil jsem tenkrát o tom s Ivanem Běťákem, jestli nápad podpoří, za pražský spolek nebo i v rámci výboru SČSPKS. Společnost pak výrobu plaket zčásti hradila, i když už si nepamatuji, v jakém poměru. Tenkrát ta jedna plaketa vyšla asi na 2 500 Kč. Bylo vyrobeno celkem 20 plaket, a co se týče zlata, tak na nich čtvereček ryzího kovu opravdu je. Plíškové zlato tenkrát dodal brácha Roman, název Alberto připomíná A. V. Friče. Autorem keramiky je místní (chrudimský) uznávaný výtvarník Richard Herbst. Zásoba plaket vystačí do roku 2019, a možná už letos by stálo za zamyšlení, jestli se v této tradici bude pokračovat, nebo zda 20. Zlatý Alberto bude zároveň posledním, kdo tuto cenu dostal.“

Nelze přehlédnout skutečnost, že za uplynulých 17 let byl Pavel Pavlíček na schůzkách výboru Společnosti navrhován vícekrát, ale vždy návrh odmítnul. Naposledy to bylo v roce 2011, kdy s návrhem souhlasil, ale jen pod podmínkou, že cenu přijme, až když bude mít za sebou oslavu 70. narozenin. O návrhu rozhoduje výbor v usnesení rok předem, takže když už se Pavlovi sedmdesátka přiblížila „na dohled,“ výbor v roce 2015 neřešil jiného kandidáta. Ještě před volbami nového výboru Společnosti na Valné hromadě v Piešťanech bylo rozhodnuto v této tradici pokračovat i po roce 2019 a hledá se možnost výroby další série plaket, pokud možno stejných, jako jsou ty z roku 2000.

Suvenýr pro gratulanty jako vzpomínka na Rudolfa Gryma, který se plánované společné oslavy 70. narozenin bohužel nedožil. (Foto JGr)

Obr. 11 - Suvenýr pro gratulanty jako vzpomínka
na Rudolfa Gryma, který se plánované společné
oslavy 70. narozenin bohužel nedožil. (Foto JGr)

Ani trošičku nepochybuji o tom, že všichni čtenáři těchto internetových novin mají upřímnou radost, v jaké pohodě se guru českých kaktusářů dočkal svého čísla 70, a spolu se mnou mu při této příležitosti přejí hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

P. Pavlíček a H. Gratias při „hovorech H“ v červenci 2016. (Foto Lída Pavlíčková)

Obr. 12 - P. Pavlíček a H. Gratias při „hovorech H“ v červenci 2016.
(Foto Lída Pavlíčková)

Připravil
Mgr. Jan Gratias
Roudnice nad Labem
e-mail: gratias@iol.cz

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630