Převzato z Antálkova zajímavého
internetového (spřáteleného) občasníku
NOVÁ AZTEKIA
|
Jak tak pikýruji semenáčky, trklo mě to!
Kaktusáři mají jednu obrovskou výhodu oproti ostatním
zelinářům a buřtipánům. Kdekdo se těší na důchod, až se bude
moci věnovat svým milovaným kytičkám a koníčkům a nebude
muset chodit do práce a bude užívat jen klid a „sociální
jistoty“. A tak léta odvádíme „daně, zdravotní a sociální“
s vizí, že ten důchodek bude podle našich vysněných
představ… Vnucují nám druhý pilíř s tím, že stávající dva
nás na nohou neudrží. Takže trojnožka. Jenže i ta se umí
pěkně svalit, že jo? Ale kaktusáři (a kaudexáři, sukulentáři
a další protivná chamraď, která si dovoluje nežít konzumním
životem televize a slev v hypermarketech), má čtvrtou nožku,
čtvrtý pilíř svého důchodu. Ptáte se, co to je? Jsou to
vizionářské kytky. Možná vás napadne, že jsem se z těch
ariáků dočista pomátl. Ale věřím, že tomu tak není. Jen mě
napadlo, že musíme mít naději, která nás žene kupředu a že
si tu naději nemůžeme usurpovat jen pro sebe, ale s pokorou
a radostí ji předávat dalším.
|
Ferocactus diguetii
subsp. carmenensis, foto na lokalitě Luděk Šubert |
Takže k „vizionářským kytkám“. Co si pod
nimi představuji? Jsou to mezigenerační rostliny. Jako ono
„aneb“ v titulku pojednání.
Žiji už téměř deset let na jižní Moravě, nedaleko od
oblasti, kde roste téměř posvátný strom, jež se u nás zove
oskoruše. Botanicky jeřáb oskeruše,
Sorbus domestica. Je to strom, z jehož zhniličelých
plodů se pálí nejlepší pálenka na světě. Prý ho do našich
končin přivezli Římané, kteří věřili, že Říše římská je
věčná a nějakých dvě stě, tři sta let není žádná doba, než
strom vyroste a přinese nejtvrdší dřevo, které bylo v té
době v Evropě k dispozici. A tak nám tu zbylo pár skvostných
exemplářů, které občas přinesou úrodu, ze které je zázračný
životabudič, oskorušovica.
Kdo si to neumí představit, stačí se zamyslet nad obyčejným
ořešákem královským. Sotva kdo, kdo si zasadí ořech do země,
se dočká plné úrody. A ještě s nejistým výsledkem, co
nakonec bude padat ze stromu. Čekání na první úrodu je
v horizontu deseti, patnácti let, pak dalších pět, než se
ořechy ukážou ve své plné síle, abychom zhodnotili jejich
kvalitu a výtěžnost. A těch dvacet, dvacet pět let, to je už
jedna generace. Proto mezigenerační rostliny.
|
Ferocactus diguetii subsp. carmenensis, foto
archiv PP |
Ale zpátky k mezigeneračním rostlinám mezi
kaktusy. Asi to nebudou turbiňáky nebo rebucie, to je jasné.
Mě toto přemýšlení napadlo při pikýrování karnégií. Před
časem jsem si jich pár vysel, jen tak, ze zvědavosti.
Protože jsem je viděl v pana Hanáka v Hulíně. Nebyli to
žádní obři, velikostí se rovnali pomeranči. Nevelkému. Ale
letité rostliny. V literatuře jsem se dočetl, že
v optimálních podmínkách slunné Kalifornie s doplňkovou
zálivkou kvetly poprvé ve věku čtyřiceti let. A tolik mi
před časem bylo, a podle mého rodokmenu minimálně zbývá!
Takže hurá do toho. To je můj čtvrtý důchodový pilíř. Udělám
je na vlastních kořenech v hlubokém květináči, na peiráku to
asi nepůjde, ať si natáhnou kořeny, nějakých pět, deset let,
a pak je hodím do volné půdy. Teploučko, jihomoravské
sluníčko, nějaké to hnojeníčko; ještě mít potomstvo. Ne, že
bych ho neměl, čtyři dcery, které máme, není málo, ale
kaktusářství není dědičné.
|
Ferocactus robustus, foto na lokalitě s Petrem Antálkem |
Koneckonců PP by mohl vyprávět, jak dlouho
trvalo, než se jeho láska stala v další generaci nejen
prací. A když tak přemýšlím nad x-tou štamprličkou
slivovice, je škoda, že Pavel v mých letech nevysel karnégii.
Dnes Karel staví nový skleník a mohl mít patnáct, dvacet let
náskok, a na důchodek se těšit (marně…?…) na první květy. A
o to právě jde. Mít svůj čtvrtý pilíř, pilíř karnegie, pilíř
rostliny, která překračuje generace. Těšit se na to, co
zatím nikdo nedokázal, nikdo nezažil. Ale to neznamená, že
to není možné.
A abyste nebyli malomyslní, kdo z vás viděl kvést
Ferocactus robustus mimo Mexiko? Tak třeba já,
každoročně ve své sbírce. A máme tady výzvu, jako třeba
Ferocactus carmenensis. A tak vyzývám všechny
čtyřicátníky, pojďme do toho, než se těch pár rostlinek
v našich sbírkách vytratí a upadnou v zapomnění. Myslím si,
že pokud ho naroubujeme na pořádný F. glaucescens,
mohli bychom se i v našich podmínkách dočkat během dvaceti
let květů a potomstva. A to stojí za to. Stejně jako celé
kaktusářství. A kdo se mnou nesouhlasí, dobře mu tak. Stejně
se s ním rád potkám u štamprličky oskorušovice nebo
ořechovky, aby se mu rozsvítilo. Tak…
|
Ferocactus robustus, foto v kultuře Petr Antálek |
|