|
Dne 19. prosince se dožívá osmdesáti pěti let
výtečný vyškovský kaktusář Miloslav Zubr. Bohužel se tohoto výročí
dožívá bez své sbírky, protože zdraví mu nedovolilo, aby se o ni
dále staral, opečovával ji a chlubil se jí před ostatními trnomily.
Svého času měl skvělou sbírku koryfant, byl u zrodu
Spolku pěstitelů koryfant a vydával na kolenou časopis zvaný
Zpravodaj PK. To bylo někdy kolem roku 1988. Pak se dopracoval
k nádherné sbírce fraileí. Jeho minizahrádka mezi činžáky se
skleníkem a třemi pařeništi byla plná mnoha nádherných překvapení.
K tomu ale ještě patřila odloučená zahrada, které říkal Kolchoz. Tam
měl užitkovou zahradu, králíky a i tam měly místo kaktusy.
Když se do nedalekých Topolan nastěhoval Quido Kuchařík, obdivoval
Miloše, jak má zamalovaný skleník. Skla nebyla zalíčena, ale
zamalována tapetovým válečkem. Tenkrát mně řekl:“ Musím si ten
váleček půjčit, ale asi i s Mirkovýma rukama.“
Miloš, Mirek. Říkali mu tak i tak. Sám přiznal, že mu tak říkala
i žena. Když se jim narodil syn a dostal jméno po tátovi, volala na
každého jinak.
Na první setkání kaktusářů v Pobeskydí jsem jej vezl i s koncertní
pilou. Bylo to na Palkovických hůrkách a dodnes mě to zůstává
v paměti jako ten nejlepší ročník. Zubr si večer chtěl zahrát
s místní kapelou, ti se na něj dívali s despektem. Pak ze soucitu
asi slíbili a nestačili se divit. Mirek to rozjel ve velkém stylu.
O přestávce zkoušeli jednotliví muzikanti zahrát na jeho pilu, ale
ani si nevrzli. Stoupl v ceně. Noc byla dlouhá, dokonce tam oženili
Jardu Šnicra.
Hned druhý ročník, na stejném místě. Žena Mirkovi přibalila vnučku,
aby dávala pozor na dědu.
Ten vyhrával u táboráku na pilu s harmonikářem. Pak jsme dlouho
seděli v baru a vnučka nám chodila pro pivo. Když jsme se vraceli
druhý den domů, vnučka prohodí: „Dědo, to kdyby věděla babička.“
Vždycky jsem u něj obdivoval veselou mysl a skvělou náladu.
Optimismus z něj jen sršel. Na podzim byl delší dobu v nemocnici a
jen jej pustili, už mně volal, že potřebuje víno.
Dvakrát týdně mu zdravotní sestra dochází ošetřovat nohy, při
poslední návštěvě mu řekla, že příště přijdou dvě a on na ni: „Ale
sestři, co já budu s dvěma holkama dělat?“
Tak Mirku – Miloši, zdraví, zdraví, kousek štěstí,
ať se ještě
sejdeme u kaktusů, byť v cizím skleníku.
A pozor na holky!
|
