Když v rukou dirigenta pomáhají symfonikům zvládat
Novosvětskou, jsou bezesporu elegantní. Sluší i stařečkům, co jimi
bojovně mávají na tu mladou holotu svištící na trialu chodníkem,
sluší Krakonošovi, kouzelníkovi, čarodějnici, pastevci, Poirotovi,
bez hůlky by nebyl pan Tau, patří fazolce i rajčeti, ale když se
o hůl opře kaktus, je to pohroma! Obzvláště elegán polyancistrus!
Tedy Sclerocactus polyancistrus! Ten co je naondulovaný
s ostny jak po natáčkách, k čemu háky vlastně slouží? Chystal si
v té suché zemi přilepšenou masožroutstvím? Na stovky háků a háčků
chytat ještěrky?
Kolikrát chytil mě! Jednu ruku, a když nebyla při
druhé pinzeta, chytil i zachránkyni, co šla té první na pomoc! Pak
už jsem jen vzteky zaťal zuby, rval prsty, buď kůže zlomí hák, nebo
hák protrhne kůži. Kolik potupných jmen dostal, kolik návštěv
pochytal! A k tomu se začal hrbit jak čaroděj. Navrch je bojovník,
to ano, ale uvnitř má svalovinu jak blátíčko, jak je slunce níž,
hned se nahrbí jak ti mladí třasořitkové s nepevnými zády od válení.
A přece rovná záda a šíje žen je pravá elegance! To je víc než hbité
prsty s chytrým mobilem, to je víc než nalepené šrafované nehty, víc
než bůhvíjaké tetování.
Tak co s hrbáčem? Věčně jej otáčet jak
na hrnčířském kruhu? Vždyť on se hrbí i v zimě kdy je
zandaný a nepřístupný. Přece mu nedám hůlku s barevnou
mašličkou, jak bych to zdůvodnil? Že jsem něco zanedbal,
že je to věchýtek, protože jsem jej neposlal na pořádnou
vojnu a raději platil profíkům? Jednou přišel čas, kdy
jsem musel rozhodnout. Hůlku nebo půjdou pryč!
Nakonec jsem dal každému ne jednu ale
tři a pěkně z ušlechtilého kovu, utajené jak si
zaslouží. Z nerezových svařovacích elektrod jsem
odbouchal strusku, vybrousil špice a pěkně pod ostny,
těsně na epidermis jsem je ze tří stran zapíchl do
kořenového balu. A bez mašličky!
