|
Před více jak třemi měsíci mě moje práce zavedla do
USA, konkrétně do města Salt Lake City, ve státě Utah. Už v Čechách
jsem si představoval, jak budu víkendy trávit v přírodě a možná tam
potkám i nějaké ty pichlavé kytičky. Sice to díky ročnímu období a
velké spoustě jiných starostí trvalo déle, než jsem čekal, ale přeci
jenom už mohu říci, že jsem viděl kaktusy v americké přírodě.
 |
|
Obr. 1 – Typická krajina
severovýchodu Nevady, kde jsme hledali kaktusy.
|
Již po svém příjezdu do Ameriky jsem hledal někoho
s podobným zájmem a brzy se mi to podařilo. Našel jsem studenta
místní univerzity, který se zabývá botanikou obecně, ale jeho velkou
zálibou jsou i kaktusy. U nich studuje počet chromozomů a snaží se
je tímto způsobem třídit. Dlouhou dobu jsme řešili vhodný termín na
jednodenní výlet směrem na západ od Salt Lake City, do hor v Elko
County, ve státě Nevada.
Vyjeli jsme z města časně ráno po dálnici číslo 80. Ve státě Nevada
jsme odbočili na prašnou cestu směrem k horám, kde jsme strávili
celý den, ať už krátkými obchůzkami kolem auta nebo i delšími výlety
na svahy příkrých kopců. Ze zástupců kaktusovitých jsme
předpokládali výskyt Escobaria vivipara, Echinocereus engelmannii,
Pediocactus simpsonnii, Sclerocactus pubispinus a řadu zástupců rodu
Opuntia.
 |
|
Obr. 2 – Trochu netypická Opuntia erinacea ve
velmi dobré kondici.
|
Hned první zastávka na nevysoký kopec vedle cesty byla velmi
úspěšná. Jako první jsme viděli Opuntia erinacea. Variabilitou
těchto rostlin jsem byl velmi překvapen, od hustě otrněných až po
naprosto odlišné rostliny, s jen několika málo trny v areole.
 |
|
Obr. 3 – A takto by snad místní opuncie měly
vypadat.
|
Po dalších pár krocích jsme narazili na několik eskobarií. Dle
místních znalců by se v těchto místech neměly vyskytovat, takže jsme
měli patřičnou radost. Dokonce se v těchto rostlinách vyskytovaly
loňské plody plné semen.
 |
|
 |
|
Obr. 4 – Naše první eskobarie
a pohled do krajiny.
|
|
Obr. 5 – Místní borovice,
které rostou
jehlice na větvích jednotlivě |
Další zastávka byl delší výšlap až na úpatí hor, zde však rostly jen
borovice a jalovce. I výskyt opuncií byl dost řídký.
Po této náročné cestě jsme opět více popojížděli autem a zastavovali
jen u viditelně nadějných míst s předpokládaným růstem rostlin
našeho zájmu.
 |
|
Obr. 6 – Detail na rostlinu Escobaria vivipara
v obvyklé velikosti
(průměr kolem 7 cm) na dané lokalitě.
|
Až později se naše zastávky staly úspěšnými. Našli jsme především
echinocereusy, jejichž množství brzy překonalo počet ostatních
kaktusů, které jsme za celý den viděli.
 |
|
Obr. 7 – Takovéto trsy Echinocereus engelmannii
byly nejvíce obvyklé.
|
Tato lokalita je jednou z nejsevernějších u tohoto druhu. Byly zde
trsy s mnoha hlavami i jednotlivé rostliny různých velikostí, včetně
mladých. Variabilita otrnění také brala dech.
 |
|
Obr. 8 – Mladší rostlina s tmavším otrněním.
|
Od téměř albinotických kusů, přes světle žluté, hnědé a zlatavé
odstíny, až po tmavě hnědé, fialové a skoro do černa.
 |
|
Obr. 9 – Trochu neučesaná žlutotrná rostlina s
kratšími trny.
|
Charakter otrnění se lišil neméně, s velmi výrazným středovým trnem,
velmi hustě otrněné kusy, s trny rovnými, ohnutými až po exemplář na
poslední fotografii, který vypadal jak blízký příbuzný Parodia
maxima.
 |
|
Obr. 10 – Tak tohle by doma chtěl mít asi každý.
|
Kdybych měl hodnotit svůj první výlet za kaktusy do přírody, tak
nemohu jinak, než kladně. Sice jsem viděl velké množství invazivních
trav a divokých koní, které viditelně ničí místní přírodu, ale taky
jsem studoval spoustu krásných rostlin a nasbíral nemalé zkušenosti,
jak se hledají kaktusy v Americe.
|
