Zálivka

Napsal mi Jan Říha, v polovině března (2014), jen tak, mimochodem. Snad se na mně nebude zlobit, je to soukromá mejlová korespondence v malé skupině lidí, dotýkala se zálivky…

V literatuře najdeme spoustu doporučení o tom, jak s první zálivkou. Aby byla horká, 50 °C. Že to poznáme, když ve vodě jen tak tak udržíme ruku. Že to kytky přímo nakopne k růstu, po půlročním půstu. Já taky jsem tuto metodu používal, řekl bych, že s úspěchem. Ale kdo jsme putovali po kaktusovém zámoří, víme, že naše kytky snášejí (musejí) i daleko spartánské poměry. Když jsme v Mexiku usínali večer třeba v dešti, blízko lokality Aztekium hintonii. Ráno na stanu ledová slupka. Kolem stanů (i pod nimi) ploché Stenocactus, s prdelkou ve vodě a s ledem na trnech. Vzpomínám (už si to pomalu můžu dovolit – pamětník) jak mi kamarád Míra Osladil před 25 lety psal, že Escobaria vivipara v navažské poušti, v únorových plískanicích, se napijí tak, že od areoly k areole je kus, zatímco na začátku léta epidermis vůbec přes trny neprosvítá, tak husté je otrnění. My máme svoje kytičky moc rádi, držíme je jak v bavlnce a raději bez nějakého experimentování. Tohle všechno mi vytanulo na mysli, když jsem četl email od Jana:

Je to tak pánové,
Jak říkaj starý zahradníci. Zalejvat se má když je zima a venku prší, fouká vítr. Kytky berou nižší atmosférickej tlak příznivě, rychlejc nasáknou. Je to někdy až neuvěřitelný, mám na zahradě nasázený bledule, za dva dny se vytáhly listy o 10 cm. Fakt je, že jim teče celej den voda a hnojivo pod kořínky.

Jinak stojí srážkovej uhrn za pendrek, tedy dreck. Pamatuju, jak staří kaktusáři jako Fleischer, Raitmaier, Schütz a Venclů sundávali vždycky okna z pařníků a nechali kytky po zimě opršet. Zima nezima, i trochu sněhu mohlo bejt. Zajímavé je, že to byli Němci, co přinesli sem kaktusovou kulturu.

Pamatuju, jak jsme jako dychtiví nadrženci jezdili do Liberce už v dubnu. Venclů tam měl třeba Gymnocalicium venturi. Pánové to byla vzácnost, kvetoucí semenáč za 10 Kč, každýmu prodal jen jeden, ale s pupenem!

S tou zálivkou je to starost. A vždycky jsem si při zalívání říkal – děláš dobře hochu? A dnes už vím – voda jen zřídka ublíží. Dospělý kytky vydržejí hodně. Svízel je se semenáčky, tam bych potřeboval ještě asi 10 let praxe, abych si byl ve větším procentu jistej, že zalívám ve vhodné době a ve vhodném množství. Ale ruku na srdce. Kdyby vyklíčila všechna semena, která jsme dostali mezi lidi, a kdyby se všechny semenáče dožily 10 let, pak by v tom našem slzavým oudolí pro kaktusy neměli kam šlápnout. A kdyby nebyly ty smutky za padlé semenáčky, tak by nás to kaktusaření snad ani tolik nebavilo.