Kaktusářská latina

Po zveřejnění databáze kaktusů na www.zahradycz.cz/kkweb  se stránka stala nejen užitečnou (soudě podle návštěvnosti) pro řadu kaktusářů, ale vyvolala mimo jiné i diskuse o latině. Tu se snažíme psát bez chyb, což ale může v případě některých zažitých tvarů způsobit i překvapení. Proto jsme stránku doplnili o pojednání o latině a zde uvádíme zkrácenou verzi.

Základy tomu, co dnes nazýváme botanickou nomenklaturou, položil botanik, lékař a zoolog Carl von Linné (23. 5. 1707 - 10. 1. 1778). Pro nás jsou nejzajímavější jeho díla Philosophia botanica z roku 1751 a Species plantarum vydaná v roce 1753, obsahující 5940 popisů rostlin, z toho 22 druhů kaktusů zařazených do rodu Cactus. Linné v těchto knihách představil vlastní a dodnes používaný binominální systém. Během svého působení pojmenoval asi 20.000 rostlin, živočichů a minerálů.

Od těch dob má každý kaktus vlastní jméno, sestávající ze dvou latinských slov, v určeném pořadí a v daném tvaru. Například se kaktus jmenuje Astrophytum myriostigma. Astrophytum je jméno rodu (nomen genericum) a myriostigma je druhový přívlastek (epitheton specificum). Od úrovně rodu výše se používají velká začáteční písmena, od druhu níže malá. Botanická nomenklatura se aktualizuje každých šest let na pravidelně konaných mezinárodních botanických kongresech, na kterých je vydáván International Code of Botanical Nomenclature (ICBN). Za první ICBN je považován pařížský kód z roku 1867 zpracovaný skupinou Alfonse de Candolle. Posledním toho jména je ICBN (Vienna Code) z roku 2005.

Na následujícím kongresu v Melbourne 2011 byl závěrečný dokument přejmenován z ICBN na IAPT. Princip je stejný, jen z Mezinárodního kódu botanické nomenklatury se stal Mezinárodní kód nomenklatury pro řasy, houby a rostliny (International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants). Tento kód je významný tím, že jím byla zavedena možnost nahradit latinskou diagnosu anglickou a taxon platně zveřejnit elektronicky na internetu. Předpokládá se, že na dalších kongresech bude tento směr dále rozpracován. Platné zveřejnění nového druhu už tedy nebude v knihách a časopisech, ale elektronické. Projde fází registrace, připomínkování a akceptace, a na závěr platným elektronickým zveřejněním na k tomu určených webových stránkách. Následovat má rozdělení stávajících jmen na platná a zavržená (nomina utique rejicienda).

Výslovnost latiny nečiní obvykle přílišné potíže. Většinou se čte tak, jak se píše. Stačí si zapamatovat několik tvarů, Cactus - kaktus, Cereus - cereus, caespitosa - céspitoza, coccineus - kokcineus, foetida - fétyda, Rebutia - rebucia, Phyllocactus - fylocactus, Yavia - javia. Tolerováno je chilensis i čilensis, horaceki i horáčeki, ale není chybou vyslovovat, jak je napsáno. Při styku s cizincem je to dokonce praktické. Nemusí vědět, že sedae je po Šedovi, a praktičnost latinské výslovnosti si uvědomíte, když vám cizinec místo jajoana řekne chachoana nebo čačoana. Nekažte latinu anglikanismy; džimnokalicium nebo džajentea místo gigantea není světové.

Častými druhovými jmény jsou přídavná jména v prvním pádu (nominativ adjektiva) odvozená od vlastností kaktusu. Tady je nezbytná kontrola podle latinského slovníku. Řada přídavných jmen se skloňuje pravidelně koncovkami -us, -a, -um (ale jsou výjimky). Bílý - albus, alba, album, takže Cereus albus, Echinopsis alba, Gymnocalycium album. Černý - niger, nigra, nigrum. Existují i dvojvýchodná adjektiva: úzký - brevis, brevis, breve, a jednovýchodná: nízký - humilis, humilis, humilis.

Dalšími jsou jména odvozená od geografických názvů. Tady je situace snažší o to, že neexistují závazná pravidla. Dokonce i koncovky jsou jen doporučené. Používají se -ensis, -(a)nus, -inus a další, včetně tvarů ženského a středního rodu. Geografické jméno je povoleno zkrátit. Gramaticky správně je např. tilcarense i tilcaraense. Autor si může vybrat.

ICBN, dnes IAPT v článku 60 uvádí, které chyby se mají opravovat. Jsou to chyby typografické a z ortografických (pravopisných) zejména diakritická znaménka, která latina nemá, nesprávné použití složeného tvaru, chyby v prefixech a koncovkách.

Ještě je třeba zmínit jména osob s dobře zavedeným latinizovaným tvarem. Patří sem třeba Martin, Wislizenus a Linnaeus. Tam je správný tvar martini, wislizeni, linnaei.

Nejvíce chyb se vyskytuje v koncovkách jmen odvozených od jmen osob. V těchto případech jsou dvě možnosti. Jméno může být v již zmíněném tvaru přídavného jména v prvním pádu (nominativ adjektiva), př.: N. ritterianus. Druhou možností je tvar podstatného jména ve druhém pádu (genitiv substantiva), př.: A. ritteri. Vzhledem k možným kombinacím nám z toho vzniknou složitější tabulky. Jméno se použije celé, nijak se nezkracuje ani nemění. Diakritická znaménka se latinizují: Horáček na Horacek, Köres na Koehres. Protože máme na mysli jména druhová a nižší (specifická a infraspecifická), budou začínat malými písmeny.

1) Nominativ adjektiva.

Jména končící samohláskou jinou než "a".
Princip: jméno - prodloužení kmenu "an" - koncovky v souladu botanickým rodem - nomen genericum (-us, -a, -um).

Častou chybou je prodlužování kmenu samohláskou "i", což je přípustné jen u jmen končících souhláskou. Příklad: Lobivia jajoana, chybně 'Lobivia jajoiana'.

Jména končící samohláskou "a".
Kmen se prodlužuje jen o "n", aby "a" nebylo zdvojeno.

Příklad: Parodia slabana, chybně Parodia 'slabaina'. Gymnocyalycium prochazkanum, chybně 'prochazkianum'. Kmen se prodlužuje o „i“ jen po souhláskách.

Jména končící souhláskou a to včetně "r" a "er".
Kmen se prodlužuje "i an".

V tomto případě se setkáváme s chybně vypuštěným "i" : Mammillaria marnieriana, Lobivia winteriana, Blossfeldia liliputiana, chybně 'marnierana', 'winterana', 'liliputana'.


2) Genitiv substantiva.

Použije-li se tento typ botanického jména, koncovky se odvozují od jména osoby nebo osob, na jejichž počest jméno vzniklo. V latině však platí, že jména končící samohláskou "a" se skloňují v ženském rodu. Př.: Lenka, Jarmila, Patricia, ale i Halda, Swoboda, Šorma a Slaba. Jedná-li se o více osob, k pohlaví se přihlíží.

Základními koncovkami jsou:

Jména končící samohláskou nebo "er".
Princip: jméno – koncovky.

Častými chybami jsou např.: Acanthocalycium 'ferari', Chamaecereus 'silvestri', dochází k nim z domněnky, že po "r" může následovat vždy jen jedno "i".

Jména končící samohláskou "a".

Tady jsou některé konstrukce spíše teoreické, zejména je-li jméno po více osobách. Vzniká zde stejný tvar pro manželé stejného příjmení př.: Heinz Swoboda a Jolanta Swoboda. Jak je známo, bylo to vyřešeno použitím křestního jména a byla tak popsána Sulcorebutia jolantae. I tady lze vyrobit chybu př. Escobaria sisperae popsána jako 'sisperai'.

Jména končící souhláskou.
Princip: jméno – prodloužení kmenu "i" - koncovky (kromě jmen končících "er", ale včetně končících jen na "r").

Rovněž zde by byly některé konstrukce jen teotetické, zejména u křestních jmen. Těžko někdo pojmenuje kaktus po dvou Otmarech, z nichž jeden bude žena. Ale u taylorii, blairii, petrii, otmarii, halfarii musí být na konci "ii". Nekončí "er", ale "or“, "ir", "tr", "ar".

Další podrobnosti jsou na uvedených stránkách, kde budeme řešit i vaše připomínky a dotazy. Ještě vás vyzýváme ke spolupráci, spoluautorem stránek se může stát každý, stačí posílat chybějící jména, fotografie ze sbírek i lokalit, informace o lokalitách a vše, co byste na stránkách uvítali.