|
Vlastně ani toto není typický popelničák. Nenašel
jsem ho ani v kýblu, ani na kompostu a nejenže se nekonal „tojevůl“,
dokonce mi byl téměř vnucen. Ale je pravda, že nebýt mi ho líto,
skončil by v kontejneru asi dost brzy a tak ho do tohoto povídání
také zařadím.
Byly doby, kdy jsem ve sbírce měl jen a pouze lobívie. Kaktus, který
se tímto rodovým názvem označit nedal, u mě neměl místo. Až později,
zejména s rozšířenými možnostmi umístění sbírky, jsem zjišťoval to,
co většina přísných specialistů na jednotlivé rody. Takováto sbírka
bývá velice fádní. Snad určitou výjimku tvoří echinocereusy nebo
mamilárie, které jsou tvarově, barevně i výškově rozmanité, ale
viděli jste někdy několik čtverečních metrů lobívií bez květů? Já
jo, a i když jsou to krásné kytky, prostě to chtělo nějak oživit.
Postupně jsem k nim začal přidávat ony zmíněné dva rody, začal
shánět to, co už pomalu nikdo nepěstoval a kvůli výškovému
rozčlenění sbírky jsem doplňoval různé cereusy.
Sháněl jsem i Trichocereus candicans. Jednak se o něm
v Pěstování kaktusů pánů Schütze a Fleischera v kapitole o roubování
píše, že je tak krásný a vzácný, že na něho asi majitel roubovat
nebude a jednak jsem jinde (nevím už, kde) četl, že kvete už jako
zhruba desetiletý v půlmetrové výšce, do které jsem si ho troufal
vypěstovat. Náhoda mi přála, záhy jsem vyséval 25 semen
s mnohoznačným dodatkem IS. Vyklíčila ta semena dvě. Jenže můj
způsob pěstování a růst kaktusů, to nejde dohromady. Oba semenáče
jsou sice dnes po nějakých 17 letech krásné, vytrněné rostliny,
každá úplně jiná a přesto podobné, ale do půl metru jim ještě zbývá
hodně. Přesto jsem se květů dočkal, jen ale u jiné rostliny.
 |
|
Trichocereus candicans (1) |
Někdy na přelomu tisíciletí mi volal nemotorizovaný
kolega, jestli si s ním nechci zajet pro pár kaktusů k jednomu
starému kaktusáři někde u Dvora králové. Že prý před zimou rozpouští
sbírku přímo nevídaným způsobem. Květináč za 10 Kč bez ohledu na to,
co v něm je. Proč ne? Naložil jsem bedýnky, pak i kolegu a jeli
jsme. Sbírka už byla sice přebraná, ale natolik velká, že byla
rostlin pořád spousta. Většina volala po kudle, skleník byl nějaký
tmavý, vlhký, kaktusy často dlouhé, vytažené, některé si lehaly, ač
to nemají v popisu práce, ale to nevadilo. S kudlou pracovat umím, a
tak se bedýnky utěšeně plnily. Celou tu dobu jsem tam chodil kolem
velkého květináče s něčím, co vzdáleně připomínalo Trichocereus
candicans. Jenže jaký! Asi 40 cm vysoká „okurka“, mírně do
zatáčky, spodek tenký s krátkými trníčky, vršek stejný, jen
uprostřed bylo asi 10 cm rozšířeno do pořádné bakule se
čtyřcentimetrovými, silnými a téměř bílými trny. Celkový vzhled
rostliny dotvářely četné fleky různého původu po celém těle, no
prostě strašný. Ale tam až úplně dole u země, tam se klubaly dvě
odnože a ty lákaly. Majitel si pochopitelně mého zájmu všiml a když
jsem chtěl platit, tak se i zeptal: „A ten candicans ne? Já vím,
vypadá příšerně, tady pro něho nebyly podmínky, ale ty jeho květy,
to je nádhera. Vemte si ho. Zadarmo!“ V tu ránu jsem zbystřil – on
už kvete?!?
 |
|
Trichocereus candicans (2) |
O hodinu později už byl v Kratonohách. Kam ale
s ním? Dát tuhle obludu do sbírky se mi jaksi příčilo a tak dostal
svoje místo pod třešní a sezónu dožil tam. Na jaře jsem ho vynesl po
přesazení na stejné místo a více se o něj nestaral. Až když jsem asi
po šesti týdnech jel nedaleko se sekačkou, padl na něho můj zrak a
v tom momentě šla sekačka stranou. Nahoře na temeni kaktusu byly dvě
šedé kupky chlupů – poupata. Ty květy potom, to byla nádhera. Zrovna
nebylo moc počasí, kaktus byl navíc trochu přistíněn, tak kvetl
dlouho, trefil se do víkendu, zkrátka to nemělo chybu. Příští rok na
jaře jsem odpreparoval obě odnože, opět se pokochal květy a pak
přišla pohroma. To už stál na „lepším“ místě u fóliáku, když v noci
přišla silná bouřka s kroupami a vichřicí. Za zahradou u silnice
stála řada bříz a mezi nimi jeden topol. Na ty stromy jsem vždycky
nadával. Stínily zahradu a toho bor…, tedy nepořádku z nich! Ten
topol tehdy nevydržel a padl. Celkem šikovně, vyhnul se jak fóliáku,
tak i kůlně a bazénu, ale ten candicans trefil přesně. Tady už
nebylo co zachraňovat.
Měl jsem ale ty dvě odnože. Jednu jsem daroval, druhou mám ve sbírce
dodnes. V roce 2009 mi připravila šok. Při pouhých 21 cm výšky
vykvetla. Stejně jako mateční rostlina i ona vytvořila plod
s klíčivými semeny samoopylením. V následujícím roce si dala pauzu,
ale loni už kvetla zase. A já jsem moc rád, že jsem tenkrát toho
pazgřivce domů přitáhl, protože i bez květů je to prostě nádherný
kaktus. Dnes už má opět dvě odnože a i semenáčky se mají k světu.
Tím svoje povídání o zachráněných kaktusech, určených původně
k zániku, končím. Nebojte, nebudu vás nutit, abyste zachraňovali
kdeco, i když se to leckdy vyplatí. Ani po vás nechci, abyste před
příjezdem hradeckých kaktusářů vystavovali na odiv své komposty a
schválně na ně něco házeli. Já jen, až vás napadne „ježiši, to je
vůl“, tak abyste věděli, že moje zkušenost mluví o něčem úplně
jiném.
|
