|
Nejen na zájezdech a návštěvách sbírek se dá přijít
k vyděděncům. Občas k nim člověk přijde, ani neví, jak. Jednou z
věcí, které nás s manželkou spojují, je pěší turistika. Jak máme
možnost, sedáme do vlaku nebo autobusu, v místě A vystoupíme,
abychom se v družném hovoru za stálého kochání se přírodou
přemístili do místa B, kde opět vsedneme do dopravního prostředku,
tentokrát směrem k domovu.
 |
|
Opuntia
whipplei (1) |
Asi před pěti lety jsme takto vystoupili z autobusu na malinkatém
náměstíčku ještě malinkatějšího městysu na Náchodsku a klikatili se
mezi domečky a chaloupkami po turistické značce pryč z civilizace.
Až úplně na okraji stála u cesty stará chalupa a protože bylo hezky
teplo, okna i dveře měla dokořán. Najednou se z ní ozvalo
JAAAAUUUUUU!!! a děsivý dětský křik a do toho ryčný hlas paní domu:
„Krucinál, dědku, podívej se na chudáka, koukej toho pichláče
vyhodit!“ Dědek zřejmě něco namítal, protože ihned zazněl dovětek:
„Nezajímá mě, poletí z baráku a TY poletíš za ním!“ a do toho ten
brek. Vzápětí dveřmi proletěl květináč a přistál nám snad tři metry
od nohou.
Záhy vyběhl ze dveří i děda v roztrhaných teplákách, zarostlý jak
bezdomovec, zarazil se, když nás viděl a zabručel: „Bába bláznivá,
eště někoho zabije“ a šel zjistit, jestli kaktus přežil. „Krásná
opuncie“, pochválil jsem asi dvaceticentimetrový stromek, obalený
dlouhými bílými trny. „Vy tomu rozumíte?“ dloubl po mě očima. Když
jsem přisvědčil, že pár čtverečných metrů kaktusů mám, vrazil mi ji
do ruky: „Tak si ji vemte. U vás jí bude líp. Beztak by ji ta
semetrika hodila do kamen.“ Vysvětlil jsem mu, že to nejde, do
batohu ji dát nemůžu a tahat ji 25 km až do Náchoda v ruce nebudu.
On na to: „Do Náchoda odpoledne jedu, dám vám ji na nádraží, v kolik
tam budete?“ Prozradil jsem plánovaný vlak, on kývl hlavou a zmizel.
 |
|
Opuntia
whipplei (2) |
Když jsme pak k náchodskému nádraží dorazili, skutečně tam stál a
držel pečlivě zabalenou krabici. „Postarejte se mi o ni, dostal jsem
ji od kamarádů, když jsem šel do penze“, řekl a otočil se pryč.
Chtěl jsem mu za ni něco dát, ale jen beze slova mávl rukou a rychle
odešel. Schválně jsme pak vymysleli další trasu opět ze stejného
místa a vydali se na ni hned za dva týdny. Vzal jsem s sebou jednu
myriostigmu, velkou hybridní echinopsis a chrudimskou knížečku
Kaktusářem snadno a rychle, s tím, že kaktusy bez píchavých trnů
snad babce vadit nebudou. Překvapili jsme je, jen co je pravda. Děda
děkoval za takovou nádheru a ze semetriky byla najednou docela hodná
babička – „tohle si, dědo, klidně pěstuj, to dětem neublíží“ a na
túru jsme vyráželi s čerstvě upečenými, ještě teplými buchtami.
Opuncii se ve foliáku očividně zalíbilo. Neroste nijak rychle, ale
na to jsem zvyklý. Nechávám ji tam i přes zimu, ani -22 °C ji loni v
únoru nezahubilo. V roce 2011 poprvé vykvetla a já ji prošvihl. Byli
jsme zrovna na dovolené a po příjezdu už bylo pozdě. Podle zbytku
květu jsem myslel, že květ byl žlutý. Letos vykvetla opět a první
den jsem se nemohl květů nabažit. Jejich barva mě naprosto
fascinovala.
 |
|
Opuntia
whipplei (3) |
O loňských prázdninách jsem se dověděl o nově značených turistických
trasách poblíž míst, kde ta opuncie původně rostla. Hned jsem tam
naplánoval cestu. Den před výletem jsem fotku kvetoucí opuncie
vytiskl, abych ji dědovi mohl dát na památku. Změnilo se to tam za
těch pár let. Místo prašné, rozbité cesty asfalt, za dědovou
chalupou pár nových domků a další se stavěly. I ta chalupa byla
jiná, má novou střechu a nová okna. V zahrádce stál nový malý
skleník, z jehož větracích oken se šplhaly okurky a pootevřenými
dveřmi byly vidět na druhé straně papriky. A nad nimi police a na ní
kaktusy. Jestli tam byla i moje myriostigma a echinopsis, nevím, ale
jedno bylo jasné. Děda se dal na kaktusy. Nebo že by babička? Škoda,
že nikdo nebyl doma. Na zadní stranu fotky jsem tedy napsal pozdrav
a pár řádků, položil pod kámen na schod a šli jsme dál. Snad jim to
udělalo radost. Třeba to vyjde příště, určitě jsme tam nešli
naposledy. A já už se těším, až mi ta potvora pichlavá příští rok
zase pokvete.
|
