Psal se rok 1969, kdy jsem toho kouzelného pána potkal poprvé. Coby mladý a perspektivní jsem byl vyslán na Sjezd kaktusářů v roce 1972, který se konal ve Zlíně. Spali jsme na spartakiádních lehátkách, na zimním stadionu. Bylo to skvělé, přijel pan Buining, aby československým kaktusářům vysvětlil, že Gymnocalicum nemusí mít jen čtyři trny, ale třeba pět, a pořád je to stejný druh. „Velitel“ ostravské skupiny byl doktor Plesník.

MUDr. Vladimír Plesník

Na zpáteční cestě jsme čekali na vlak v Otrokovicích, a aby nám utekl čas, tak jsme hráli s panem doktorem Plesníkem a panem Úředníčkem čáru. Tedy házeli jsme minci o stěnu atd. (pravidla si najděte na internetu). Každý, kdo tyto pány znal, to bude považovat za totální blábol. Ať si každý myslí co chce, ale je to pravda.

Doufám, že to není moc troufalé, ale mohu prohlásit, že pan doktor Plesník byl náš rodinný lékař. Když děti (tedy mám jenom dcery), jely na pionýrský tábor či školu v přírodě, tak to byl doktor Plesník, který jim udělal prohlídku a vystavil potvrzení o zdravotní bezúhonnosti.

Moje žena měla podivnou nemoc. V létě byla nachlazená a v zimě nic. Pan doktor byl kouzelník, nebyl jen tak někdo. Udělal mé ženě výtěr z krku, na Petriho miskách vypěstoval nějakou kultůru, no prostě něco, a výsledek jí prostřednictvím injekční stříkačky vrátil do jejího těla. A od tý doby měla pokoj. Nikdy jsem o tomto lékařském zákroku nikomu neřekl, byl jsem zavázán mlčením oproti panu doktorovi, ono se to snad nesmělo. Má žena se to dozvěděla až včera, když jsem konstatoval, že pan doktor umřel. No, je to více jak 30 let. Měl jsem ho rád.

Smutný skleník

Doktor Plesník pěstoval lobívie (když jsem šel dneska na jeho pohřeb, tak jsem si jeho skleník naposledy vyfotil). Nevím, kdy to bylo, ale mnoho let zpátky, jsem u Honzy Říhy na zahradě objevil několik beden importních lobívií. Honzík byl kamarád a tak jsem panu Plesníkovi spolu s „Modrým Fričovým seznamem“ daroval těch pár beden na mikulášké schůzi kaktusářského spolku v Ostravě. Nikdy jsem se k tomu nepřihlásil, ale asi mu to došlo.

Profesí byl krajský epidemiolg (tedy v době našich bližších vztahů). Měl malou kancelář a měl tam několik diplomů. K výročí svých padesátin dostal osobní poděkování od presidenta republiky. Z té doby neznám nikoho, kdo nebyl komunista a dostalo se mu takové cti. Když slavil své padesátiny tak mi nabídl tykání. Bylo to pro mě velké vyznamenání, ale pořád jsem mu vykal.

Od jisté doby mám míň kladný vztah ke schůzím, a tak prostě na ty kaktusáře nechodím. Když dědci přicházejí do let, tak se jim někdy zdá, že jim patří svět. Padlo to i na mou osobu. Šnicer měl v Ostravě přednášku a pozval si na ni svou krásnou přítelkyni Naty (tehdá ještě ne manželku) a mě nenapadlo nic lepšího, než ho trumfnout tím, že jsem si na jeho přednášku přivedl „nejkrásnější černošku“ co v té době žila v Ostravě (navíc měla večerní róbu). Představil jsem ji na schůzi jako asistentku mexické ambasády. Polovičku přítomných chytal amok. Byla obava, že přednáška se stane nezajímavá, tak jsem ji raději odved. Nebyl to dobrý počin a dodnes se za něj stydím.

Poslední kytičky pro MUDr. Vladimíra Plesníka

Na to co si o mě lidé myslí, na to kašlu. Ale co si o tom pomyslel doktor Plesník, to mi jedno nebylo. Asi jsem tím pana doktora urazil. Potkávali jsme se potom docela často v autobuse a vždy mi vyčítal, že pěstuju ty klacky (latinsky Burseraceae), a že už nejsem kaktusář (možná v tom byla ta baba). Nabízel jsem mu nějakou burseru na okno, nechtěl. Na dotaz co dělá, odpovídal, že studuje (už dávno byl na penzi). Když, jsem se ho ptal proč, říkal, že ho to baví. Byl to můj typ, takové lidi mám rád. Chovám se stejně.