|
Možná tomu nebudete věřit, ale svých prvních 30 let
kaktusaření jsem dospělé kaktusy nerouboval. Kaktusy, které se mi
líbily, roubovat nepotřebovaly a ty, co potřebují, ty mi zas nic
neříkají. Občas jsem si hodil nějaký semenáček na selenicereus hned
po vyklíčení, to když jsem byl hodně nedočkavý. Ale toť vše.
Dokonce, pokud jsem si odněkud něco naroubovaného přivezl, často
jsem seřezával a zakořeňoval. Zkrátka roubované kaktusy se mi nějak
nelíbily. Přesto jsem jednu výjimku udělal.
Bylo to v době, kdy už jsem byl zkušený kompostář a kýbelník. Své
pěstební plochy jsem měl zarovnané ke své spokojenosti a na zájezdy
do sbírek jsem díky tomu jezdil s vyloženě jednoduchým scénářem:
Shlédnout, jestli něco dostatečně obyčejného a šeredného nepotřebuje
zachránit, udělat si pár obrázků ze sbírky a nakonec si v prodeji
vybrat jeden co nejobyčejnější kaktousek jako památku na sbírku (a
taky ze slušnosti, abych se po té sbírce neproducíroval zadarmo).
Pár mých kolegů už tento můj scénář znalo, občas si ze mě tropili
legraci, ale občas mě i nenápadně následovali.
 |
|
Pediocactus
knowltonii |
K tomu pediokaktusu jsem se dostal právě díky
kombinaci obojího až v nejjižnějším cíli jedné naší moravské cesty.
Krásná sbírka, spousta špeků ze severní Ameriky v prvotřídním
provedení, estéti se mohli uobdivovat a já hledal kompost. Nic. Tak
aspoň kýbl s odpadem. Jo, ten tam byl, ale v podstatě prázdný. A pak
se ke mně najednou přitočil jeden dobrák a s poťouchlým úsměvem
povídá prý, cože jsem si ten peďáček z kýble nevytáhl, vždyť se
přímo nutí k záchraně? V ruce přitom držel zbytek něčeho, co bývalo
rostlinou a co zákeřná hniloba téměř dokonale přetvořila. Ukaž,
povídám, no jo, to naroubuju, přijal jsem kolegovu hru. Já,
antiroubovák! Pohled majitele po mé obligátní otázce už snad ani
nebyl „to je vůl“, myslím, že mít po ruce mobil, nejspíš by volal
doktora Chocholouška rovnou.
Zprvu jsem si říkal, že to byl od kolegy dobrej fór a že se té
nahnilé hmoty zase brzy zbavím, ale nakonec dojela až ke mně domů,
já vzal pinzetu a kudlu a řezal a řezal a najednou ten úplný vršek
byl zdravý a já si říkal, no do Prčic, a co teď s tím? Na co bych to
měl posadit? Podnože doma žádné, gumičky tuplem ne. Pak mě napadlo,
že by to vlastně mohlo být mrazuvzdorné a že se na skalce chystám
umravnit nějaké opuncie. Tak jsem uřízl článek O. fragilis,
zdála se mi nejlepší. Přeřízl jsem ho a koukám, kde to má cévní
svazky. Hm, asi 2 mm od kraje a ještě takové rozházené. Nějak jsem
ten zbytek pediokaktusu k té opuncii připlácl, omotal nití a
postavil do kouta fóliáku, ať se děje, co se děje. Dělo se. K mému
obrovskému údivu se roub chytl, fragiliska zakořenila (to už ale bez
údivu). Tak jsem se stal já, jehož dosud největší raritou ve sbírce
byl asterias, majitelem jednoho roubovaného exempláře Pediocactus
knowltonii. Roste si hodně pomalu, ale jistě, celoročně ve
fóliáku a na jaře bývá pravidelně mým prvním kvetoucím kaktusem.
|
