Mladé trny

Když je kaktus zabalený trny jako chleba do pytlíku na svačiny, když je městskou špínou zapatlaný, dozajista jako bez blatníků cyklista, když staré trny rdousí potomka,

nezapomeň, že i těmto raubířům se rodí miminka. Někde hluboko v temeni klubou se budoucí siláci, zářiví a zranitelní jako na vozovce oranžoví slimáci.

Jak mizerná klíněnka odhalila důležitost mladých trnů

Martinská ulice, krátká jako useknutý prst a ještě v samém středu Plzně. Po kom že převzala jméno? Křižík byl František, Skupa Josef, Horníček Miroslav, snad tedy po Svatém Martinu? To by odpovídalo, protože mezi všudypřítomnou angličtinou na poutačích obchůdků z obou stran ulice zní jedno ryze česky „U Kaštanu“. Naproti Steak House lahodí očím i se svým názvem v titěrné proluce malá hospůdka, kde podávají rok co rok víno svatomartinské. A nad prolukou, v šíři pěti stolečků, jako pivovarský deštník, stíní, chladí i překáží starý kaštan s korunou od baráku k baráku. Je vyšší než širší, protože jinak to nejde a je sám jako srdce v těle. „U Kaštanu“, to je hospůdka s cimrou tak malou, že hospodská ráda připraví letní sezení pod stromem, na zdejší městské poměry stromem mohutným. Výhled od venkovních stolečků je chabý, napravo holá zeď, nalevo holá zeď, za zády zmíněná titěrná hospůdečka se třemi stoly, a tak jediná záchrana je zelená koruna a poklidná Martinská ulice, kam auta nesmí, zato ženy kolem úzké proluky proletí jako nadproudové stíhačky a to tříbí fantazii, člověk si musí chtě nechtě přelet dokreslit, zastavit obraz a zachytit vůni vyhořelého paliva. Za některou je chvostík po vanilce za jinou svěžest po citrusech a jiná hulí a kazí vzduch, jako stará ojetina.

Bylo ještě pozdní léto, když jsem obsadil stoleček a politoval jírovce nad hlavou, jemuž tak těsná proluka nastolila předčasný podzim. To malebné kaštanové lupení padalo vyčerpané koruně o měsíc dříve než korunám nepříbuzných stromů v nedalekých Kopeckého sadech. Sudové víno z velké odrůdové nabídky nemělo cenu rozlišovat pro chuťovou jednotu a stačilo říci jen po Horníčkovsku červené nebo bílé. Jen mezi těmito dvěma taxony vycítil host odlišnost. Asi stejný problém jako při určování Stenocactusů. Pro tentokrát jsem měl před sebou bílé, a neptal se šenkýřky, o které že kráčí? Ta poletující žena měla hned za dveřmi v pohotovosti  košťátko na odhánění jírovcového lupení, co padalo tančícím letem na stolečky i zámkovou podlahu. A jedno tenkrát dopadlo jako povadlá květinka do skleničky přede mnou, lalokem zčeřilo hladinu bílého a já se podíval do předčasně umírající koruny. Děravá, prořídlá a potrhaná jako na stehýnkách naschvál džínovina. A holá díra co byla šikmo nade mnou, tehdy v okně protějšího domu odhalila komické pohyby nějakého starce. Vykloněný přes parapet, máchal berlí, alespoň za berli jsem ten nástroj považoval. Myslel jsem, že tou zdravotní pomůckou nemohoucích někomu hrozí, ale on se najednou zklidnil a jako starý námořník měříval sextantem, soustředil se na pozorování oblohy. Chvíli zcepeněl, jako by voják zastavil cvik se vztyčenou zbraní, tu jednu berli stejně tak vysunul do výšky a já se zvědavě sehnul, abych prořídlou korunou uviděl, jestli dědek nekrade sousedce z okna o patro výš pro svou bábu spodní prádýlko, ale ono nebylo co krást. Dědek bydlel v posledním a nad ním už jen hrana atiky rovné střechy. Dědkovo soustředění, jakoby dával k poctě zbraň, bylo pro mě vyzývavé, ještě více jsem se sehnul a díra v koruně odhalila něco, co jsem z hospůdky „U Kaštanu“ nikdy před tím neviděl. Předešlá zastavení byla jen pod zdravou korunou. Na horní atice střechy, a zrak mě nešálil, stály v květináčích čtyři velké kaktusy. Ještě jsem pro jistotu vyběhl do ulice, kde koruna stromu neclonila. Za zády jsem uslyšel volání „pane, neplatil jste“. Šenkýřku jsem nechtěl zlobit, ale odtrhnout oči od počínání dědka to ne. „Vždyť já ještě nekončím, paní.“ Z ulice jsem pozoroval obdivuhodnou operaci. Dědek vztyčil spodní konec berle až nad oplechování střešní atiky, potom, aniž mohl na rostliny postavené na atice vidět, konec berle přiblížil k první rostlině, přitom se neustále díval pod úhlem asi šedesáti stupňů k nebi, nejednou vztyčenou berli oddálil od stěny domu a její konec, který se při normálním provozu dotýká země, teď trčel k nebi a čemuž jsem vůbec nechtěl uvěřit, na stejném konci se houpal kaktus i s květináčem. Dědek pomalu po berli ručkoval a tím jí spouštěl i s kaktusem až na bezpečný venkovní parapet. Když kaktus na římsu usadil, uvolnil berli, jejíž konec, co za normálního provozu svírá pacient pod paždí, byl na úrovni okna pod dědkem a celý aparát vtáhl do otevřeného okna. Po této operaci se nad kaktusem naklonil a očumoval jej. Už mně bylo hloupé zevlovat z ulice a jako omámený jsem zasedl k původnímu stolečku, odkud jsem dírou v koruně dědka pozoroval. Tohle jeho počínání, byť ztřeštěné, mně bylo sympatické, zvláště když celý proces opakoval s každou rostlinou. V té době, tedy tři roky po miléniu, kdy jsem kaktusy pěstoval již dvacet let, jsem tuhle složitou operaci nikdy nemusel absolvovat, protože v pohodlí vlastní zahrady nebyla zapotřebí. Tápal jsem, co dědka přimělo nemít kaktusy jen na okně a kdykoli je pohodlně pozorovat. Po třech skleničkách jsem došel k názoru, že buďto překáží babce, nebo že je dědek tvrďák, protože tohle okno je, jak jsem jako rodilý Plzeňan vydedukoval, východní a tedy jen půl dne osluněné. A tomu jsem fandil, dát rostlinám víc i za cenu groteskní práce. Asi každý kaktusář si umí představit mojí touhu okouknout rostlinám městskou patinu. Viděl jsem různá pěstební zařízení, ale všechna konstruovaná tak, že pěstiteli zaručila určitý stupeň pohodlí. Co kdyby při manipulaci dědkovi kaktus spadl? Podíval jsem se kam. Naproti přes ulici vedle Steak House rovněž v titěrné proluce rozprostřel své stolečky Café bar a ty byly, jako podle zednické olovnice, přímo pod dědkovým oknem. Má představa po skleničkách vína byla bujná, když dědek vracel kaktusy na střešní atiku. Na konci berle se pohupovaly jako ohořelé lampiony. O síle a přesnosti jakou musel dědek vynaložit na zpětné uložení, jsem raději nespekuloval. Jak já se tenkrát rozseděl a přemýšlel o kaktusářích, co všechno jsou schopni pro své rostliny udělat, ale tohohle dědka zatím nikoho nepředčil. Chvílemi jsem zapochyboval „já se tu rozplývám, jsou to vůbec kaktusy?“. Baráky v Martinské nebyly vysoké, vešly se do nich jen tři patra, ale přesto vzdálenost od mého stolečku mě znejistěla. „Co jiného by to bylo? Nějaké meteorologické přístroje, zakrslé stromky, či přímo bonsaje?“ A s tím jsem u další skleničky zůstal. A s tím bych odcházel, nebýt toho, že se podobný člověk jako ten z okna objevil mezi stolečky Café baru, kam jsem spolehlivě dohlédl, s hůlkou prokličkoval mezi hosty, šouravě přešel Martinskou, a bez přemýšlení rovnou do mřížových vrat proluky U Kaštanu.

Byl to fakt dědek, jiné pojmenování si nezasloužil, a navíc prasák! Už když se šoural přes Martinskou, jsem uviděl, jak mlsně otočil hlavu za jednou poletující stíhačkou, která mě rovněž zaujala, jenomže já nestačil nic a von se klidně v prostředku ulice zastavil, civěl a pokyvoval hlavou, dokud ta ženská nezmizela  daleko v oblacích. „Aby to s tebou neseklo, zahradníku!“ zavolal človíček od sousedního stolečku, kterého jsem si, zcela zaneprázdněn, ani nevšiml. Dědek na svou obranu zvedl hůl nad hlavu a vrátil úder „vočumovat se musí, sokolníku, kdo nevočumuje, nežije!“. Při oslovení, zahradníku, jsem pookřál, ale další hovor, mě ponejprv vybízel k urychlenému odchodu. Když se ten můj dědek došoural ke stolečku, zřejmě svého dobrého známého, jeho první slova nebyla jaksi dobrých mravů. „Tak co, sokolníku, už si byl s tím tvým ptákem v televizi? Pořád čekám na nějakou senzaci a ty nic?“ „Co bych, prosím tě, dělal v televizi?“ „No vyinkasoval balík a mně zaplatil pořádný víno! No řekni, kdo má takovýho ptáka, aby na něj chytal ryby? A živil se tím? Nebo máš strach, že by ti ho rybáři za pytláctví vodřízli?“ „Dobře víš, že můj pták je chráněnej zákonem a to vo pytláctví nemůže bejt řeč. A sedni si, něco pro tebe mám, ale až poručíš červené.“ Ztrácel jsem naději, že takový človíček bude kaktusář, na oba dědky jsem se otočil, jeden lepší než druhej, oba takoví nemytí, i když ten můj jako nemytej, ten druhej vopravdu nemytej a když ten druhej vybalil svačinku a přistrčil pod nos mému dědkovi, zavětřil jsem nelibostí. „Tak, Martine, konečně se povedly, žádní červi! Masařky se jich nedotkly a počasí parádně vyšlo. Je to jenom nasolený, nic víc.“ Můj dědek se štítivě díval do rozprostřeného papíru, druhý to vokecával. „Jsou to samí cejni, tak bacha na kosti. Cejni jsou totiž placičky, ty nejrychlej vyschnou. A víš, kde visely? To bys neuhodl.“ Můj dědek vzal jednu seschlou rybu do ruky. „To nevím, jak to mám vědět?“ „Tak já tě to řeknu, Martine! Na plzeňský věži! Tam nahoru v životě žádná masařka nedolítla. Pověsil jsem to na tejden pod zábradlí.“ Můj dědek ten plzeňský pemikan, převracel. „Tak to bude poflusaný, Luďku, lidi rádi flušou z věže dolů.“ „Prosím tě, proč by flusali dolů?“ „No přece zase na lidi. A to si chytil taky na ptáka?“ „Jo, na co jinýho? S udicí už chodit nesmím, všude mě znají, vždyť to víš.“ Docela jsem měl z jejich řečí po chuti, ale bavil jsem se, a občas se na ně pozvolna ohlédl. Můj dědek sušenou rybu očuchával „smrdí to jak za tejden nemitá krabička vod sardinek, pro tohle si se štrachal třistajedna schodů? A platil vstupný?“ „Kde jinde bych to vysušil? Dole to buď shnije, nebo to sežerou červi. Ty přece máš svoje miláčky taky na střeše a je jim dobře. Jestli tě to nejede, tak si vezmi tohle!“ Znovu jsem pookřál, rajskou hudbou „ty svoje miláčky tam na střeše“. Byl jsem si jistý, že je to dědek z okna. Najednou ke mně dolehla docela jiná vůně. „To jsou na buku z Homolky uzený plotice z Berounky! A neříkej, že ti tohle nevoní!“ Dědkové chvíli čamtali, ten můj voňavý uzený, druhý smrdutý sušený. A ten druhý si smrduté nemohl vynachválit „nevím, co tě na tom nechutná, kde v Plzni najdeš lepší místo na sušení ryb, než právě ne věži? Profukuje to, žádnýmu hmyzu se nahoru nechce, už ani těm městskejm zpěváčkům, ty se radši flákaj u kontejnerů, a když se to kamenné zdivo prohřeje a nahoru stoupá teplej vzduch, ryby zrajou i v noci. Kosti to má, to je fakt, ale slabé rozkoušeš, a silné vyplivneš“.

Můj dědek se dlouho nenechal rušit z vonného požitku, ale po chvíli jsem jeho odpovědí zbystřil. „No vidíš, a ty se mně směješ. Zrovna tak je to s mejma kaktusama tam nahoře. Kde jinde je mít, když mám jen dvě vokna a navíc k severovýchodu? Žádnej škůdce, tedy krom kominíka tam nevleze, a kaktusy na luftu vyzrávají jako ty tvoje čudly. A o kaktusy já se vždycky postarám, i kdyby na chleba nebylo.“ To byla slova chlapa! Po srandičkách s rybolovem na ptáka, které jsem tenkrát nepochopil, ale dnes vím, že nebyly jen vtipkováním, jsem dědka za poslední slova chválil a v duchu si řekl „tak ukaž, jak se umíš postarat, na tu vzdálenost mě jen tak nepřesvědčíš“. A protože jsem to odpoledne byl neodbytný, na dědka jsem zaútočil. „Promiňte, tak mě nějak zaujala ta vaše technologie dopravy kaktusů na střechu, není to zbytečně riskantní a namáhavé?“ Dědek se na mě překvapeně zadíval „tak to je zajímavý, místo abys koukal naproti do výlohy, jak vobrací vypasený steaky, civíš nahoru do listí!“. Sám zvedl hlavu, přikrčil se, přimhouřil obočí „no jo, vona je ta koruna prořídlá jako v listopadu, samá špehýrka. Ta jí zas dala na frak!  Mizerná klíněna! Hezké jméno to je, slušelo by leckteré dívčině, nemyslíš? Ale vona je to mrcha co přitáhla z Makedonie! Teda nic proti Makedonii, naopak! Je to země hor, jezer, památných staveb muslimů, křesťanů i pravoslavných. Klíněnka jírovcová! Vidíš, co natropila? Do Břeclavi dorazila pět let před koncem minulého století, víš to? Cestou pokořila Černou Horu, Srbsko, Slovinsko, Maďarsko i Rakousko! Záběr jako Švédové, nemyslíš? A z Břeclavi se přisrala do tý naší podmračený Plzně, kde nenechá jedinej jírovec na pokoji. I tenhle zhuntovala. Vidíš, jak mu koruna předčasně zastárla? A ty se vo kaktusy zajímáš?“ „Nejenom zajímám, kaktusy jsou můj život, pane.“ Tím jsem asi nasadil laťku příliš vysoko, protože dědek se ke mně opovržlivě naklonil. „Život? Chacha, a co s nima prožíváš? Máš skleník z plastu, ve kterým je hejčkáš, aby nedostaly psotník z průvanu? Nebo máš v úhledným skleníčku z Baumaxu dlaždičky a na nich stoleček s fešáky? No nic ve zlém, mladíku, moje kaktusy by se tě asi nelíbili.“ Tohle mě hnulo žlučí, jako kdybych byl nějaké ucho. V tom čase jsem se nemusel stydět za čistých třicet metrů čtverečních rostlin ve skleníku i v pařníkách v zastoupení od Argentiny až po Texas. Dědkovo opovržení se mi nelíbilo, ale odejít jsem nechtěl. Místo odchodu jsem objednal další skleničku a hledal, jak znovu navázat. Špehýrkou v koruně jsem se snažil lépe ty čtyři rostliny na římse rozpoznat, ale na tu vzdálenost se trny i barvy slévaly v jednu tmavou hmotu, dokonce jsem se přistihl, jak jsem opovržením mávl rukou. I když jsem měl dědka po levé ruce, musel si všimnout, jak se dívám nahoru, protože hovor navázal sám. „Tobě to nedá, viď? No vode mne nečekej nic pěknýho, tak jako se život nemazlil se mnou, nemazlím se já s nimi. Ale jedno tě řeknu, nefňukám, nestěžuju si a doufám, že ani voni.“ Druhej dědek, ten co se rozplýval nad smradem sušených ryb, využil situace k obohacení „tak mu slib, že mu je ukážeš, von nechá nalejt něco lepšího, co mladej?“. Nenechal jsem se jen tak vyprovokovat a ani nebylo potřeba, protože můj dědek z ničeho nic začal vyprávět. „Co vidíš tam na střeše, ty čtyři pařezy, to je tak miliontina z kaktusů, co mně prošly rukama. Ale ta miliontina se semnou táhne celej život a držíme se spolu jak zarezlá matice šroubu. Když jsem po učení nastoupil do zahradnictví paní Medkové, to už Němci byli v předválečném finiši, mezi zelím, kedlubny a rybízem stály tři velké skleníky, ten nejblíže komínu nad malou kotelnou byl kaktusovej. A to byl jinej svět. Starý pan Medek, dědeček mladé paní Medkové, jedno pokolení totiž ze zahradnických prací vypadlo, ten mě zaučil a já to po jeho smrti s mladou paní rozjel. Import, export, i když byla válka na spadnutí. Kaktusy se u nás točily jak na hrnčířském kruhu. Potom ta mizerná válka, ve třiačtyřicátém jsem rukoval, po válce jsem to s mladou paní, rozjeli znovu. Bylo zvláštní, že téhle ženě válka na kráse jen přidala. Anebo mě ta bídná vřava naučila jinak vnímat, to už nevím. Ta ženská byla vo osm let starší a mezi záhonem aster byla jak lilie v kopřivách, já jí miloval. Měla mě ráda, ale že by kvůli mně přizvedla sukýnku, to nikdy. Kaktusy mně tenkrát šly jako řeřicha a ona uměla prodávat a nejen po Čechách. Jenomže do toho převrat, zabírání živností, nás nechali ještě rok na pokoji a potom přišel komisař sepsat inventář. Kaktusů by se těžko dopočítal. Tenkrát se nad nimi opovržlivě postavil „tohle přijde do kompostu všechno, tím se zabývat nebudu, republice budou třeba už jen květiny“. Potom ten mizera shodil několik kaktusů, aby si na parapetu udělal místo pro své písemnosti, to už jsem nevydržel, mladá paní měla slzy v očích a já toho hajzla povalil a ve shozených kaktusech mu vymáchal rypák. Nic hezkého to nebylo, myslel jsem, že je slepej, nedal ruce z očí a řval jako bejk. Večer pro mě přišli a pustili až za tři roky. A ty pařezy co si na ně před chvílí koukal špehýrkou v koruně, ty se narodily už v kriminále.“

Při vyprávěním jsem ani nedutal a jen podvědomě přisouval židličku blíž. Druhý dědek zrovna tak, ale ten si otázku neodpustil „tak tys, chudáku, seděl kvůli kaktusům? A co ta hezká šéfová? Padla ti k nohám?“. „To nebyl Dumas, to byla revoluce, za ní lásky k nohám nepadaj!“ Můj dědek se na mě podíval a mně bylo jasné, že prahne po otázce, kterou jsem rád položil „jak se mohly narodit kaktusy v kriminále?“. „Mladej, dneska, do kriminálu přijedou na přání odsouzených, i s kolotočem, ale tenkrát? Co budu povídat. Když byla po práci nuda, dělaly se všelijaký věci. Někdo se vzdělával, někdo ještě víc blbnul, zruční vyráběli všelijaký blbosti a já jsem si první návštěvou nechal donést kaktusová semena. To víš, bylo jich jak šafránu a bylo mi jedno jaká, hlavně že se mi v krabičce bude něco zelenat. Moc se mi po rostlinách stýskalo. Jenomže jak vysejt, do čeho, čím pohnojit, co proti plísni? Nakonec to spravil hypermangan z marodky, obyčejný skleničky, a substrát? Znáš dělnickou solvinu? Tenkrát, myslím, se jí říkal solsapon. Tím jsme si drhli ruce po práci, to svinstvo mělo v sobě hodně písku a já ho přes čajové sítko stokrát propral. A výsev byl úspěšný. Dešťovku jsem chytil do skleničky, a z mříží na oknech škrábal holubince. Na klíčení a pro první rok bylo za oknem světla dost, na druhý rok už jsem tu drobotinu vyhnal přes léto ven. Zavěsil jsem je v kelímkách na okenní mříže. No a zimování? Bez problémů, moc nám netopili, zato zjara, to přivykání slunci, však to znáš, jsi přece kaktusář! Přežily čtyři semenáčky, a takhle zocelené jsem si je nesl z kriminálu domů. No, abych dlouho nepovídal, po letech jsem se k zahradničině vrátil do komunálního zahradnictví. Přesvědčil jsem soudruhy, že rozšířím sortiment o pichláče. Po čase souhlasili a já to rozjel jako tenkrát. Jenomže přišly restituce a restituent se zachoval jako tenkrát revoluční soudruzi! Neměl o kaktusy zájem. A vůbec o nic, co dává matička země. Dneska jsou skleníky fuč a z té úrodné hlíny vyrostl nějaký velkosklad. Mně zbyly z celého života jenom ty pařezy nahoře. Někdy si myslím, že už jsou po smrti, ale když rozhrnu to jejich natvrdlé temeno a vidím, jak mladé trny svítí jako ty barevné diody na automatech, řeknu si, ještě tu spolu žijeme.“ Když můj dědek domluvil, ozval se druhý „tak si to slyšel? To vy mlaďoši vůbec neznáte, s náma se život nemazlil, já bych mohl vyprávět, ale to bys musel dát lahvinku, ať si zase jednou čmuchnu k něčemu fajnovýmu“.

Vůbec jsem neměl chuť poslouchat dědka, co suší smradlavé ryby na věži Svatého Bartoloměje, ale mého dědka jsem žral, vyprávění mě zaujalo a touha vidět jeho pařezy mě donutila k rozhodnutí „já lahvičku dám, ale vy mně ukážete ty vaše kriminálníky!“. To mého dědka nadzvedlo „tak takhle nemluv, ty za nic nemůžou, naopak, byly mně celým životem sestrami v milosrdenství! Ale teď kvůli tobě nahoru nepolezu!“. Druhej dědek se na mého dobrácky podíval „tak mu je ukaž, Martine, já sjedu do boudy pro uzený podkovy a dáme si do trumpety“. Můj dědek si povzdechl „ty máš štěstí, že mám dneska slinu, ale při jedné lahvince asi nezůstaneme“. Nechali jsme otevřený účet, dědkové byli U Kaštanu jako doma a pobírali důvěry hospodské. Do třetího patra to bylo s dědkem štrachání, ale jakoukoliv pomoc odmítal „jo ty mě budeš nadlehčovat jako pára puklici, vono ale každej den není zatopíno a já musím bejt vodkázanej sám na sebe, musím žít tvrdě jako ty pařezy nahoře! Ale jestli jsi estét, nečekej nic pěknýho“. Když jsme potom prošli, myslím, že docela vkusným bytem, dědek rozevřel okno, v koutu pokoje popadl onu zdravotní berli, v tom jsem se nemýlil, a chystal se k operaci. Až tady na okně jsem viděl, že berle má na konci šikovně přimontované zrcátko a přišroubované kovové oko. Ani jsem nedutal, jen jsem se po opojném vínu vnitřně usmíval, když dědek spustil první kaktus na parapet. Hned jsem pochopil princip. Kolem rantlu květináče byl obtočen drát s okem, do kterého zapadl háček na berli. Aby se dědek nemusel vyklánět a vykrucovat hlavu, vesmírné spojení zprostředkovalo zrcátko. První pařez tu stál po boku dědka jako malá otep suchých smrkových větviček a já myslel, že ten blázen přechovává mumie, jenomže oni byly na mumie tlusté a rovné. Váha, podle dědkova funění, odpovídala na živé rostliny, tedy spíše na žijící fosílie. Když skončila čtvrtá, poslední operace, dědek odložil berli „tak co jim říkáš? Jsou jako ta moje stará huba co? Říkal jsem tě, že nejsou pro estéty“. Nebyly. Všechny rostliny byly černé jak gumové holínky, první dvě neuspořádané jako hnízdo straky, naopak druhá a třetí nabraly podobu vlasů angolské černošky, jen těžko bych na první pohled odhadoval jaký taxon jednotlivým kouskům přiřadit. Dědek do mě strčil „pokukuješ nějak divně, čekals seladony? Tyhle pařezy, nikdy nepoznaly blaho skleníku, ani v komunálu, pětkrát jsem se stěhoval, vláčel je sebou a hlídal jako portmonku. Vždycky jsem pro ně našel to nejsvětlejší místo na povětří, tak se nediv, že schytaly všechnu městskou špínu a podzimní plíseň co léta okupuje trny. Ale žijou, podívej!“. Dědek rozevřel oběma palci husté trny na temeni a já uviděl něco málo živoucích barviček. „Vidíš? Když nekvetou, jen podle barvy mladých trnů poznáš, že se rostliny hlásí do života. Jsou jako vopruzená dětská prdýlka, co?“ I když jsem miloval pestrost kaktusových trnů, poprvé jsem si uvědomil barvy zrození. Mezi zčernalými neuspořádanými dráty, kousek růžové svěžesti, jako kdyby zrovna porodila samaritánka uprostřed vřavy.

Druhý den jsem ve své sbírce soustředil po vzoru dědka pozornost na mladé trny. Ty nejvýraznější, nejčistější a nejzářivější barvy jsem nacházel jen u trnů mladých a ještě plných vláhy z právě opouštějícího těla rostlin. Jak postupem času vyzrávaly, ztrácely malebné barvy i vlahý vzhled. Byl to opačný proces zrání jablek nebo končícího podzimního lupení. Vždycky jsem byl hrdý na trny svých rostlin, pravidelně jsem je oplachoval, aby usazený prach neničil barvičky, ale ty dědkovo zčernalé pařezy mně z hlavy nešly. Nenašel jsem u sebe jediný kaktus houští a pevností trnů podobný těm Bláhovým. Kaktusy jsem pěstoval výhradně pod sklem, nikdy je nevystavil přímému slunci, jarnímu chladu, větru a neblahé podzimní vlhkosti, nikdy jsem jim nedovolil nachytat patinu dědkových pařezů. Mít trny husté jako má dědek a barevné jako mám já! Dopracoval bych se k dokonalosti.
Za pár dní jsem byl u dědka znovu a na odchodu jsem si říkal „už vím, proč říkat téhle ulici Martinská, tedy alespoň pro sebe. Po Martinu Bláhovi, dědkovi ze třetího“. Znovu jsem si nechal převyprávět kapitolu „vězeňské výsevy“, zjišťoval všechny minulé stanoviště pařezů a troufl si odhadnout, o jaké rostliny jde. „U téhle, máš pravdu“ pochválil mě „to je opravdu lobivie, ale ten menší s učesanými trny ten si netrefil, to je Astrophytum senile, tahle nejmenší a rozlitá po květináči, to je denmoza, a poslední zas lobivie.“ Nenadál bych se, že astrophytum vydrží pod širým nebem, pravda, bylo menší, bylo poloviční než lobivie, ale Denmosa, to byl benjamínek, trny elegantně přisedlé k tělu jako mají leckterá gymnocalycia, ale husté jak drátěná košile. Pana Bláhu jsem navštívil ještě třikrát, nejen pro kaktusy, byl výborný vypravěč, ale největší záhadou byl jeho vztah ke čtyřem černým pařezům. Přece každý kaktusář, kterému prošlo rukama tisíce rostlin, nemůže se spokojit s chabou sbírečkou, navíc z rostlin, které snad ani moc radosti dělat nemohou. Jednou za rok vykvetou, mladé trny jsou schované v houštině starých pokrytých městskou špínou. A tou není jen obyčejný prach z polních cest, městská špína je mastná a vlezlá jako veš. Určitě zažily ještě škodovácké komíny s barevným chvostem plným síry. I když jsem si Bláhovo černé pařezy před svými krasavci zošklivoval, něco mě k nim přitahovalo. Snad to byl jejich osud a tvrdé živobytí, nevím.

Pátá zima po miléniu se táhla, stejně jako další promarněné volební období, dodnes mně mrzí, že jsem pana Bláhu alespoň jednou v tom neblahém čase nenavštívil, nenahlédl do zimoviště pařezů, určitě bych mu udělal radost. Ale zjara, to jsem pokukoval po atice Martinské ulice, kdy ty otužilce vystrčí? To jaro jsem je poprvé uviděl dvacátého března. „Troufá si, Šumava ještě nesetřásla sníh a tady v plzeňské kotlině, že bylo jak v Argentině? Troufá si, ale určitě ví, co dělá.“ Martinskou jsem znovu procházel až po měsíci. To už houstlo mladé kaštanové lupení jak guláš po jíšce, když jsem se podíval nad Bláhovo okno, kde místo čtyřech pařezů stály jen dva a zcela určitě to byly divoce otrněné lobivie. I když bylo jaro chladné, nechtěl jsem věřit, že by Bláha své miláčky přecenil. Vyběhl jsem do třetího a zvonil. A zvonil bez odezvy. Sešel jsem dolů, přešel Martinskou a U Kaštanu si poručil červené. Ještě pořád bylo vidět na okno i atiku, ještě pořád bylo lupení mladé a svěží. Po čtvrté skleničce jsem znovu cinkal a cinkal a bouchal tak divoce, že se otevřely protější dveře na témže patře. „Co šílíte, pane, tam už nikdo nebydlí!“ Díval jsem se na starou jako pěna pod jezem bělovlasou paní v modrém županu „jak to, že nebydlí? Pan Bláha se odstěhoval?“ „Ne mladíku, pan Bláha umřel.“   

Když vám oznámí úmrtí slavného člověka, prolétne vám hlavou jeho hudební dílo, malebný obraz, nebo kreslený vtip k potrhání. Mně se v tu chvíli vybavil Bláhův vězeňský výsev do písečku ze solviny, potom celoživotní hledání toho nejlepšího místa, aby se otcovsky postaral o čtyři umouněnce z kriminálu. Pravda, není toho moc, ale je to zrovna ten případ, kdy méně znamená více. Chvíli se mně zdálo, jako bych slyšel za dveřmi kroky, potom jsem stařeně poděkoval a šel zapít smutek ke Kaštanu. Hned jak mně paní přinesla rubínovou skleničku, pozvedl jsem jí a ještě přes řídkou korunu stromu si chtěl přiťuknout s opuštěným oknem. Jenomže další překvapení! Atika nad oknem byla prázdná, bez dvou lobivií, které jsem před malou chvílí bezpečně viděl. Rubínový obsah jsem do sebe hodil, jako slivovici, až mě hrdlo pod těmi dvěma doušky zabolelo a hnal jsem nahoru. Zvonil jsem pěkně pravidelně a vytrvale jako telefon. Zvonil, dokud se znovu neotevřely dveře naproti. „Vy jste se opravdu zbláznil, říkala jsem vám, že je po smrti! Podívejte!“ Žena mně vstrčila před oči smuteční parte Martina Bláhy. „A jsem tedy blázen, paní? Před chvílí jsem viděl nahoře na atice dva kaktusy a teď tam není nic. A ty se dají sundat jen z tohohle bytu! Tak přece někdo tu bejt musel!“ Stařena z mého rozčilení dostala strach, couvla do dveří a přivřela. „Nikdo tu nebyl, to bych musela slyšet. Byt už je vystěhovaný. A kaktusy pan Bláha rozdal, když už věděl že…“ Ještě více přivřela a já musel ubrat vztek. „Paní, komu by je rozdal, měl jen čtyři a já vím bezpečně, že dva byly před chvílí nahoře.“ Potom jsem ještě zalhal. „Víte, slíbil mi je, věděl, že se o ně dobře postarám, oni mají takovou pohnutou minulost, že si zaslouží odbornou pozornost.“ Paní trochu pootevřela „to já vím, vás jsem tu už viděla, i toho s tím velkým ptákem, von pan Bláha byl moc hodnej, já mu někdy napekla a von mě dal kousek uzenýho kapra, ten byl vod toho pána s tím velkým ptákem, co mu chytá ryby“. Teprve teď jsem začínal chápat první rozhovor mezi dvěma dědky U Kaštanu. Konečně mi svitlo, že tenkrát nešlo o vtipkování na mužské přirození. „Vy myslíte, paní, kormorána?“ „No ano, kormorána, jedinýmu na světě se prej povedlo toho prevíta vochočit. Von chodil za panem Bláhou často, nevoněl, to vám povím, ale kapry měl dobrý, to zase jo. Pan Bláha by se s nikým nedobrým nekamarádil.“ Trochu jsem zase zvýšil hlas „vy myslíte, že dal kaktusy jemu?“. Žena odpověděla váhavě „nevím, možná jeden, možná žádný, mě taky jeden přinesl, když už věděl…, ale je to dárek, ten já z ruky nedám“. Žena už chtěla zavřít, proto jsem na ní rychle vyštěkl „tak já ho koupím, řekněte si kolik!“. „To nejde.“ Zavřela dveře, já hned zazvonil a začal jsem rovnou na pětistovce. Nechtěla ani slyšet, potom se rozpovídala jak je sama, jak jí nikdo nepomůže, nakonec stočila řeč na špinavé zdi a já kývnul, že jí vymaluji alespoň kuchyň. Kaktus mi jako důkaz přinesla ukázat. Bylo to učísnuté Astrophytum senile. Dohodli jsme se, že se co nejdříve ozvu. Když jsem scházel ze schodiště, zavolala „pane, počkejte, do bytu nikdo nevkročil, ale na střeše dělali dneska připojení na ten intérnet, to víte, já ho nemám, ale slyšela jsem to! Ale z našeho vchodu se na střechu vylézt nedá!“. Tím začala má velká honba za čtyřmi Bláhovými pařezy.

Vyběhl jsem do Martinské a hlavu otočil ke střeše. Klid, žádné pohyblivé stíny na protějších barácích. Bylo pět hodin a já proklel kapitalismus „za totáče by dělníci zahodili v půl třetí nářadí a s trochou nakradeného materiálu pelášili na chatičky, zahrádky, chalupy. Tihle nenažranci dělají do nevidím. Tenkrát by všechno dělal komunál, dneska je podniků jak masařek na mršině, kde je asi tak budu hledat?“. Doma jsem brouzdal po internetu a vypsal deset plzeňských podniků, které se zabývají zaváděním internetu vzduchem. Spěchal jsem, protože jsem nějak ty pohnuté kaktusy po Bláhovi chtěl mít a mít je pěkně pohromadě, třeba že se k mým krasavcům vůbec nehodily. Jeden jsem měl jistý „bábě vymaluju“. Na obejití podniků jsem si vzal hned po víkendu den dovolené. V šestém jsem ztrácel naději, byly to ty nejdravější podniky, ale v Martinské minulý týden práci neprováděly. Do sedmého jsem vkročil setrvačností a beznadějí. Na malém dvorku mě uvítal pěkný nepořádek, když jsem vešel do kanceláře, zela prázdnotou, dokud jsem nezavolal. A zrovna jak vcházela s téměř dohořelou cigaretou z protějších dveří do kanceláře žena, jsem si všiml v pravém rohu předmětu, který se přehlédnout nedal. Zářil barvami jako kyjovský kroj a nebylo pochyb, že jeho základem je Bláhova černá lobivie. Zaujala pozici, za jejíž propůjčení by se styděl i ten nejmizernější kaktusář. „Venku je zvonek, jestli jste si nevšiml.“ Upozornila mě žena, která by dovedla svést většinu mužů. Mně bylo jasné, že jsem u cíle, že jsem našel, co hledám a tak jsem vykoktal „já se, prosím, potřebuji zeptat na bezkabelové připojení internetu v Martinské tady v Plzni, kolik by tak stál měsíční provoz?“. Co jiného jsem mohl dělat, ptát se rovnou po kaktusech? To jsem si netroufal. „Máte štěstí, pane, v Martinské jsme instalovali přijímač…., halo, posloucháte mě? A jo, pán se zadíval na ten úžasný penál?“ Tenkrát jsem se opravdu dlouze zadíval na roh stolu nazdobeného barevným předmětem, jehož základem byla Bláhova rostlina, do jejíchž divokých trnů umělkyně vsunula snad stovku barevných tužek, pastelek a zářivých plastových fixů. Holka zrozená v kriminále, vychovaná tvrdým životem, skončila na úřednickém stole, jako praktický a atraktivní stojánek psacích potřeb. Měl jsem to ženě pochválit, nebo zařvat „ty krávo, tys tomu dala!?“. Radostí, že nemohu z té věci oči odtrhnout, přiložila polínko „tam by se jich vešlo ještě dvakrát tolik, jenomže by zbytečně vysychaly. A od kdy chcete být připojen?“. Neměl jsem připravenu žádnou strategii, kdo mohl čekat, že Bláhovu rostlinu uvidím na tom nejpotupnějším místě, že tahle holka zkoušená větrem, sluncem, žárem i chladem zahyne v přítmí kanceláře. Nepodat pomocnou ruku, bylo by porušením kaktusářské cti. „Hádám, mladá paní, že tohle je vyrobeno z kaktusu?“ Pochleboval jsem. „Z kaktusu jsem si to vyrobila já.“ „Jste šikovná, mladá paní, ale mít ještě jednu tuhle věcičku na protějším rohu, byla byste tu jak hraběnka v oběti dvou zámeckých pávů strážníčků.“ Žena se zadívala na prázdný roh stolu a utrousila „mohla bych, jenomže druhej kaktus si odnesla ta coura. Tak dokdy chcete zhotovit přípojku?“. Slova ženy pro mne znamenala naději nalezení třetího Bláhova pařezu, viděl jsem na ni, že mluví o ženě, kterou nemá moc v lásce. „Nezlobte se mladá paní, ale coury a kaktusy to jde dohromady?“ Žena se na mě dlouze zadívala. „A nejste vy nějak moc zvědavej? Přišel jste domluvit přípojku, ne?“ „Přišel, ale napadlo mě s mou obrazotvorností, co by asi mohla udělat coura s kaktusem?“ „Chcete připojení nebo ne?“ „Ano, ale potřebuji nejdříve vědět cenu měsíčního provozu, pak se rozmyslím. Víte, že váš výtvor mě fascinuje? Ten druhý kaktus, o kterém jste se zmínila, ten už bych na nikom nevyprosil?“ Žena si povzdechla „pane, já tu nejsem vod toho, abych vám sháněla kaktus, ale jestli myslíte, že ho vydundáte s tý žáby, na to zapomeňte, sebrala ho, že prej pro jejich velebníčka, aby jí nerušil spaní“. Tím mně zamotala hlavu. Nějaká coura prej ponese velebníčkovi kaktus. Vůbec jsem tomu nerozuměl a ženě navíc docházela trpělivost. „Tak abychom to uzavřeli, měsíční plat je tři sta korun a za připojení zhruba jednorázových tisíc pět set. Vyhovuje?“ Místo odpovědi na její nabídku jsem se zeptal „a vy byste ten váš kaktus neprodala?“. Žena zavolala do otevřených dveří „Dane, vyprovoď tady pána, já už nemám trpělivost. A vy, až si promyslíte, co vlastně chcete, přijďte“. Docela mladý kluk vešel do kanceláře a počastoval mě úsměvem „copak, pán by tě rád pozval na večeři a neví jak na to?“. „Ne, pán by rád pozval na večeři tu couru ze sobotního rautu!“ Mladíček se rozesmál „tak v tom případě vám mohu doporučit bramborové placky domácí výroby, ostatně, kde jinde byste je také sehnal, na ty si ona potrpí, půjdeme?“. V nepořádku dvorku, jsem se potom od mladíka dozvěděl, že tou courou je jakási Olinka ze Stolné, kterou šéf pokaždé přizve na oslavu, aby to rozjela, protože ona má oči a tělíčko jako ještěrka „a ta naše účetní na ní moc žárlí. Jo a ten kaktus si opravdu po skočení žranice odvážela, aby jí velebníček nerušil nedělní spaní“.

Kaktus srdcem zvonu

Stolná, vesnice, která nikomu nestála za kapku ohleduplnosti. Tak jako je Mělník zaklíněný do soutoku Vltavy s Labem, klín Stolné svírá dálnice s rychlostní silnicí. Tak nemilosrdně, z pomsty za spekulaci s pozemky Stolnenských občanů, kreslili projektanti v klidu kanceláře. A navíc Stolná byla oproti náspům a protihlukovým stěnám tak trochu utopená. Věž váženého kostela jen o málo převýšila hromotlucké billboardy a mýtné brány. Umíráček ani svolávání k nedělní ranní mši nebylo slyšet daleko, protože protihlukové stěny svedly hlas zvonu z farské zvoničky do matičky země stejně jako hluk motorů. Když jsem do Stolné vcházel, řekl jsem si, že tady musela řádit válka mezi místními a státní mocí. Vesnice byla obstavená rušnými silnicemi, jakoby soud obstavil nakradený majetek.  Trochu jsem místní politoval, že žijí na tak hloupém místě. Domky nehrály barvami, jako ve vesničkách co jsem projížděl cestou do Stolné. Ani kostelík s farou nehlásaly, že už je dávno po sametové. Čas se tu zastavil o to více, o co rychleji jezdila auta kolem. A tady jsem měl ulovit nějakou Olinu, roztleskávačku podnikových rautů? Zajít do kostela rovnou za velebníčkem jsem si netroufal, nejdříve je třeba ověřit informaci. Moc jsem nevěřil, že by nesla ten černý Bláhův pařez faráři. Minul jsem zpustlou faru, do které už ani ti svatí nechtěli cpát svoje penízky, minul jsem zavřenou hospodu, ale neminul jsem otevřený krámek s potraviny. V životě jsem nějaké lovecké štěstí neměl, ale tady jsem byl jak rybář, co se rozhodl líčit na věhlasného sumce a při prvním náhozu karase, sumec zabral. Z uličky od fary vyšla žena, tedy mladá žena, nebo lépe mladice v krátkých šortkách, se zvláštně vlnitou chůzí jako kdyby hamerník poletech odstávky uvedl vodním kolem do pohybu tu složitou transmisi prověšených kožených řemenů, které přenášením energie o sebe pleskaly, kroutily se a při záběru stroje na chvíli proklouzly. „Rozpohybovačka firemních rautů“ řekl jsem si a starý pán vycházející z obchodu mě utvrdil „tak si se vyspala, Olinko?“. To bylo, prosím, jedenáct, tedy hodinku před pátečním polednem, když Olinka slušně odpověděla „já se pořádně vyspím, pane Vyskočile, asi až dojdou celosvětové zásoby ropy!“. „No jo, dneska je zase ten zlej vítr, ale zejtra se má votočit, Olinko, zejtra budeš spát jako princezna!“ Znovu se rozvlnila kožená transmise a já už kousek před obchodem viděl, že to hnací řemení není vůbec zpuchřelé, nebo vytahané únavou, bylo hladké a poddajné jako klidná vodní hladina. Vyskočila tři schůdky a zmizela v obchodě. Za moment se venku usadila s kofolou a obloženým chlebíčkem. Věděl jsem, že mám v batohu trumf, že mohu směle přisednout k malému stolečku před obchodem a mladici oslovit „dobrý den, slečno, mohu vás také pozvat na něco dobrého?“. „Nemůžete, tady nic lepšího po ránu nedostanete. Leda ve dvě až otevřou hospodu, tak na syrečky z poklopu nebo na benzínku na zapařenou bagetu.“ Břitvou jsem se nikdy neholil, ale touhle bych se určitě pořezal. Vybalil jsem z ruksaku krabici s bramborovými plackami, po opravdovém ránu jsem při nich asistoval matce, koupil jsem to nejkvalitnější máslo a potřel je pěkně s obou stran. Nad krabičku se naklonila „to jako pro mě?“. „Berte si. Třeba všechny.“ A ona si brala, tu první přeložila ledabyle jako nohu přes nohu, druhou už lícovala, jakoby skládala vyžehlenou zástavu, třetí přeložila na dvakrát jako voňavý kapesníček. S plnou pusou se zdravila s každým, kdo kolem obchodu prošel a každý jí oslovoval Olinko. Jen jeden pán, co šel kolem, jí vyvedl z míry. To placku stočila jako pozinkovaný plech, nadvakrát jí strčila do pusy a jen ledabyle pokynula na pozdrav. Potom placky beze slova mizely, štůsek se tenčil, najednou se zvedla, otevřela dveře obchodu a v momentě byla zpátky s kelímkem povidel a plastovou lžičkou. Povidla rozetřela na lesklý máslový povrch a poprvé se na mě usmála „tak jsem to dělala, když žila babička. Jednu s povidly, jednu bez“. S osmi v žaludku se konečně opřela, z kapsy vytáhla notýsek „tak na kdy a kam? Povídejte“. Pochopil jsem, že tím myslí, komu a kdy má dělat společnici. Dal jsem se do opatrného vysvětlování, proč jsem jí vlastně oslovil, že hledám památeční kaktus, který byl odcizen mému zesnulému příteli. Nejprve se tvářila, že nechápe, potom se vzpouzela, že nic nepoví, nakonec nervózně sáhla po další placce. Já jsem s krabičkou ucukl „další bude, až mně řeknete, kde kaktus najdu. Slyšel jsem dobře, že jej máte pro vašeho velebníčka?“. „No, no, vy si jich ceníte, tady nejsem u výslechu, pane. Ten kaktus jsem dostala, já ho neukradla!“ Nakonec jsem jí přistrčil placky a převyprávěl celý příběh s Bláhovými pařezy. Nebyla bez srdce, přiznala, že kaktus najdu někde na faře. Ať si vymyslím, co chci, ale o ní musím držet jazyk za zuby. To jsem musel slíbit a odpřísáhnout.

Kolem fary jsem oťapával, jako bych chtěl spáchat svatokrádež. Prohlédl jsem všechny skuliny, co jen dala vegetace za plotem. Kaktus nikde, na oknech, střeše ani cestičkách kolem budovy. Vůbec jsem nevěděl, za jakých okolností se rostlina ocitla na faře. Byla to snad nějaká kulišárna? Proč jsem nesměl zmiňovat jméno místní krasavice? Až kousek od branky jsem dostal spásný nápad. Geocaching! To snad pochopí, tu moderní hru dospělých, jejíž přístroj mě vede do oplocené fary s tím, že mám najít nějaký kaktus. Přišel mi otevřít pán, který před obchodem vyvedl z míry mojí novou známou. Vysvětlil jsem mu, oč mi jde. Zatvářil se jako černokněžník a nepustil mě dál. „Počkejte tady, jdu pro pana faráře!“ Pan farář stál u budovy, když mě muž přiváděl od branky. Nepodal mně ruku, neudělal žádné svaté gesto, jen mírně pokýval hlavou „tak vy se hlásíte k tomu barbarství? To myslíte, že vás vezmu na milost? Já myslel, že to udělal někdo z místních mladých a oni si hrají přespolní dospělí. Je vám tohle zapotřebí?“. Jen málokdo si umí představit, jak se mi sevřelo hrdlo. Co mě tu čeká? Co provedla ta místní kráska? Velebníček pokynul pánovi „vy tady raději zůstaňte, pane Kožare, jste přece jen divočejší povahy a já bych nerad, aby byla na mé faře prolita krev“. Alespoň koutkem rtů se velebníček pousmál, aby dal najevo, že zvládne i tuhle těžkou chvíli. Přes malý parčík mě zavedl před zvonici, uklonil se a z očí do očí řekl „tak tohle vy dospělí považujete za hru?“. Přitom ukázal zvednutou paží na zvon pod malou stříškou „podívejte, vytrhli mu srdce“. Sotva jsem se stačil rozkoukat, chytil mě divoce za ruku a jakoby se mnou chtěl smilnit, táhl mě ke zvonu „to není možné, vidíte to, co já? Ten zvon kvete!“. Teď už i já si všiml, že do zvonu byl zaražený kaktus, Bláhova druhá lobivie, dokola rozkvetlá velkými bílými květy. Ta hezká potvora jí vylomila z květináče a temenem zarazila do zvonu, z něhož, jak říkal pan farář, musela vytrhnout srdce. Velebníček mně silou mačkal ruku „to přece není možné, ještě v neděli nebylo po květech ani stopy. Schválně jsem to takhle od neděle nechal, aby všichni viděli, co špatní lidé dokážou, ale…pojďte, něco vám ukážu“. Cestou do fary jsem velebníčkovi musel vysvětlit, co je geocaching, že s umístěním kaktusu nemám nic společného, že jen plním zadání od neznámého člověka. Pan farář byl trochu nervózní, jakoby běhal mezi nebem a peklem. Na faře mě usadil za stůl a podal listinu „čtěte“. Sám jsem při čtení tápal, jestli to byla práce pekla, nebe, nebo jen shoda sakramentských náhod, protože dopis datující rok zpátky začínal prostince:

Vážený pane faráři, víte, že už jsem stará ženská, že už mě brzy pochováte, to ale neznamená, že ten náš kostelík s farou musí chátrat a odejít za mnou! Vím, že na opravu páni jen tak nedají. To by se musel stát nějaký nový Číhošťský zázrak, to by musel vykvést ten náš zvon, kterým nás svoláváte na nedělní mši. To se ale určitě nestane, proto jsem se rozhodla věnovat do sbírky na opravu kostela polovinu svých úspor. Tu druhou dám své vnučce Olince, za kterou se tolik modlíte, aby jí dobře dopadla těžká operace.

Teď, po přečtení úvodních slov, jsem zase já toužil, aby mně pan farář podal vysvětlení „vidím, pane faráři, že tu máte ještě hodné lidi a opravdové věřící, skoro bych se k zázraku přikláněl. Ta Olinka, to je nějaká holčička? A jak jí dopadla operace?“. Velebníček se usadil na protější židli „ta Olinka je holka hezká jako andílek, člověk by jí pověsil nad oltář. Vám to říct můžu, vy nejste zdejší, byla moc nemocná jen s malou nadějí na život. Operaci přežila, ale vzali jí všechno to ženské tam dole, však víte. Babička měsíc po operaci zemřela, holka je bez rodičů, tak se nám trochu zpustila. A teď zpátky k tomu zvonu. O tom dopisu jsem věděl jenom já, ani Olinka nevěděla, že babička přispěla tolik peněz na opravu kostela. Vy říkáte, že ten zvon znesvětil neznámý člověk. Proč ale vykroutil to srdce? Nikde jsem ho nenašel. Vy myslíte, že s těmi květy je to opravdu jen náhoda? Že se zlo neobrátilo v dobro?“. Začal jsem mít trochu strach, že mě pan farář zamotá do pekelných a nebeských mocností a hledal jsem cestu ven. „Pane faráři, ať jde o zázrak nebo náhodu, já se o ten kaktus postarám a na nové srdce rád přispěji. Mám potěšení, že jsem jej našel, i když kdo ho tak hloupě umístil, byl opravdu barbar a věřte, že tohle rozešlu všem fandům geocachingu, to se přece nedělá.“ Velebníček se zamyslel „hm, a druhý Číhošťský zázrak bude na světě? A nakonec se roznese, že to bylo podobně jako s tím prvním? To ne. Víte, já vlastně hospodařím s peněžními dary věřících, tahle obec je už pomalu na odpis. Vylidní se, a není divu, sám vidíte, jak jí vozovky odřízli od světa. Ten kaktus si vezměte a s nikým o tom nemluvte. Vaším finančním darem, ale rozhodně nepohrdnu“.

Odcházel jsem v rozpacích. Prostředí fary a velebníčkova poctivost mě tak trochu vrhla do jiného světa. Lhal jsem a kryl uličnici, kterou rozčilovalo ranní nedělní zvonění? Nebo snad věděla o dopise babičky? O finančním daru, který snížil hodnotu jejího dědictví? A za to, že by se v ní zrodila pomstychtivost? To jsem si nemyslel. A zrovna tak jsem si nemyslel, že si všimla poupat, co se musela drát z černých trnů lobivie, když si jí odnášela z podnikového rautu. Tady jsem trochu váhal, věřit či nevěřit v zázrak? Kaktus jsem odnášel, ale lehčí jsem byl o tisíci korunu, kterou jsem věnoval velebníčkovi. Tím ale má honba na Bláhovy pařezy nekončila. Naopak, toužil jsem mít čtyři sourozence z kriminálu všechny pohromadě, tak jako jsme v mládí sbírali poštovní známky a toužili mít pospolu kompletní barevné série. Tak se v albu společně ocitly barevné tisky královny Victorie, červený, modrý a zelený Adolf, nebo oranžový a hnědý Vančura. Z fary jsem odcházel spokojený „kdo jiný na světě vlastní kaktus, jenž byl srdcem zvonu“.

Doma jsem tu jedinečnou lobivii ošetřil, zařezal ulámané kořeny, bylo jich dost, aby si časem utvořila čekací kořínky, a posadil jí na prázdný květináč pod širé nebe. Skleník byl pro ni zakázané území. Do úplné série zbývaly ještě tři pařezy. Kde hledat dva jsem věděl, čtvrtý byl neznámou. U Bláhovy sousedky, byl kaktus jistý, bylo o něj dobře postaráno na římse západního okna a měl jsem jej pojištěný výpomocí při malování. O ten v kanceláři jsem se strachoval, co kdyby mu do těla zapíchla ostré nůžky, nebo jej, nedej bože, ta svůdná účetní horlivě zalévala, proto jsem dal přednost kanceláři. Vstoupil jsem v masce milovníka, navoněn, načesán a ve sváteční košili. Na místě seděli obě, lobivie i svůdná účetní. Dobře si mě pamatovala „máte ho?“. Ihned jsem zareagoval „to víte, že mám. A nedalo to práci“. „A jak jste se rozhodl s přípojkou?“ Na tu otázku jsem byl připraven. „Ještě váhám, možná budu měnit byt, ale tím se nic nemění, ten co přijde po mě, už se o internet zajímal.“ „A tohle jste mi přišel říci? To jste si mohl cestu ušetřit.“ „Přišel jsem vás pozvat na dobrý oběd a uzavřít s vámi obchod.“ „Snad mě nechcete zase otravovat s tím kaktusem? Řekla jsem vám, ne. Ostatně už máte jeden od té coury. A vůbec jak se vám líbila? Také jste si říkal, jako náš šéf, že má oči jako panenky? Myslel tím samozřejmě vepřové, a rty od guláše? Ten si z ní udělal úplnej jídelníček. Kotníčky jsou játrové knedlíčky, zadnička dozlatova propečená kachnička.  Vy jste si taky tak pochutnal?“ „Ne, já myslím, že má oči jako fidorky a zadničku jak přezrálou hruštičku.“ Viděl jsem, jak se zatvářila zle. „Pán je vegetarián?“ „To ne, jenom se mi zdálo, že po ní neteklo tolik omastku.“ „Víte co já si myslím, pane? Že je to prachobyčejná ženská, co má doma slušňáka se dvěma fakany a rajcuje mužský, aby na to hnízdečko vydělala. A když jde do tuhého, rozplyne se jak pára nad hrncem.“ V tom měla paní účetní pravdu, ale jenom já jsem věděl, proč chudák holka mizí včas. „A víte co, pane? Když jste takový labužník, já s vámi na ten oběd půjdu.“ Zavolala do otevřených dveří „Dane, skočím si na oběd, pohlídej to tu!“. Jestliže jsme se na něčem, s touhle ženou shodli, tak to byla momentální touha po alkoholu. Nic jiného. Já bych se od ní klidně nechal svést, ona ode mne ne. Já chtěl po ní kaktus, ona jej dát nechtěla. Já jí chtěl uplatit hutným jídlem, ona jen salátek. Já nechtěl mluvit o Olince, ona chtěla slyšet všechno. Viděl jsem, jak byla dychtivá, po chvíli se i přiznala, že její šéf, kterému byla vždy první, si Olinku nějak moc vychutnává. Já jsem využíval situace, abych ve slabé chvilce udeřil, aby mávla nad tím blbým kaktusem rukou. Krmil jsem, docela obyčejně jsem si vymýšlel, abych jí vytáčel. „A kde ta coura bydlí? Je vdaná? Je zazobaná, nebo dře bídu?“ Já lehce odpovídal „má pěknej barák u fary, kde bydlí sama, to vím určitě, protože rodiče nemá a po babičce zdědila balík peněz. Navíc má velké srdce, protože pořádnej kus toho balíku věnovala na opravu fary a kostela“. „To si děláte srandu? Ta coura, se hlásí ke svatejm?“ Tohle jí vytočilo, poručila si k pivu nejedno brandy, můj kaktus byl pro ni malichernost a já cítil vítězství na dosah. Mnohokrát jsme si přiťukli, až do tykání, potom jsem usoudil, že musím trochu přihřát  polívčičku co uvařila „vona zas tak pěkná není, nemysli si, já jí viděl v pravý poledne a nenalíčenou, vona ty voči nemá zas jak fidorky, spíš jako…., jako prasečí máma!“. „Cha, cha a co kotníčky jako játrové knedlíčky?“ „Ne! Jako koňské koblihy! To si řek pěkně, i když tě nevěřím, ale stejně si na to připijeme!“ Zpátky do podniku, za hlasitého posměchu mířeným k Olinčino vnadám, jsem jí vedl pod paždí. Přetáhli jsme, bylo chvíli před koncem pracovní doby. „No těbuch“ přivítal nás její kolega „ještě, že tu nebyl šéf.“ „Ale Daníku, von by se nezbláznil, zařezáváme tu jak muklové a pan šéf si klidně na raut co nám laskavě vrazí za odměnu, pozve tu couru s prasečíma vočkama! Ani nevíš, jakou mně tady pán, tedy Jakub, udělal radost. Ale ten kaktus, Jakoubku, stejně nedostaneš, vyjednám tě přípojku zadarmo, co říkáš?“ Jazyk se jí pletl, usadila se za stůl, podívej tu nádheru s přírodního materiálu, stejně už nežije, je to jen hromada pichláků! Tak, teď to tu zavřu a ty mě doprovodíš domů, samozřejmě kolem nějaké hospůdky, teprve teď dostávám hlad!“ Čím více jsem tenkrát na kaktus naléhal, tím menší byla naděje. „Řekla jsem, Kubo, že máš přípojku zdarma a hotovo!“ Najednou jsem v opilosti dostal kuráž, nalila totiž krapek firemního koňaku, a zaútočil jsem „když mně ten kaktus necháš, povím tě něco, čím tu couru totálně vodrovnáš! Ale musíš držet slovo!“. „Jo? A co mi povíš? Že se chodí modlit, nebo že svádí velebníčka?“ „Ne, řek jsem, že jí nadobro odrovnáš, na to dám krk!“ „Ty mě napínáš, Jakoubku, vybal to! Honem! Když mně to bude sedět, kaktus dostaneš!“ „Přísaháš?“ „Přísahám!“ „Tak dobře poslouchej, vona totiž toho velebníčka nemá čím svádět. Vona jí totiž nemá.“ „Co to plácáš, co nemá?“ „Mařenu nemá, slyšíš dobře.“ „Vona je mužatka? Na to přece nevypadá! Nebo lezba?“ „Ani to, ani to, holčičko, prostě tam po vážné operaci nic nemá, to vím od místních!“ „Ty vole, to je bomba! A to tě místní řekli jen tak?“ „Jo, před obchodem za pár piv.“

Domů jsem se dostal za tmy. Ráno byla igelitka s kaktusem u postele, rozhrnul jsem ji a prsty rozevřel trny na temeni. Chybělo mládí. Mladé, vlahé trny, jako by nebyly. „Žiješ? Co s tebou, pro boha, dělala?“ Najednou jsem si uvědomil, co strašného jsem udělal já. Pro tenhle kaktus jsem vyzvonil, co jsem neměl. Možná farář v iluzi zázraku kvetoucího zvonu porušil zpovědní tajemství a já jej z prospěchu vytroubil sokyni Oliny. Dá jí to sežrat? Až bude příští raut v plném proudu, řekne jí přede všemi, že je vykuchaná jako vánoční ryba? Zesměšní ji? Ví to vůbec místní, když jí tak hezky zdravili? Práskne ta žárlivá účetní i mě? Měl jsem nedobrý pocit, jak jsem tu holku potopil. Trochu se ve mně vzbudila spící pověrčivost. A musím dopředu říci, že v honbě za zbývajícími kaktusy, mě opravdu provázela smůla.

Kompletní série

Na druhý den po práci, jsem pelášil k sousedce zesnulého pana Bláhy, kterou jsem měl z minulého týdne pojištěnou kbelíkem primalexu, válečkem a solidní štětkou zapůjčenou od příbuzenstva. Nahoře jsem několikrát dlouze zvonil, až jsem dostal strach, jestli je vůbec stará paní Černá naživu. Usedl jsem si na schody a čekal. Dole zaklaply dveře a já slyšel rychlé kroky a v zápětí i mohutné funění. Jak jsem se postavil a vyklonil přes zábradlí, viděl jsem a současně slyšel to nepříjemně známé „Policie České republiky, předložte, prosím, průkaz totožnosti!“. Dveře paní Černé se pootevřely a já viděl, jak na strážníka pokyvuje „to je on“. Byl jsem obviněn z pátečního dopoledního vloupání a odcizení jednoho tisíce korun českých z bytu paní Ludmily Černé. Až na služebně jsem byl schopen si všechno zesumírovat a podat proti obžalobě odpor, neboť v tu dobu, kdy byla před polednem paní Černá v nemocnici na vyšetření, já seděl ve Stolné s Olinkou. A tohle bylo další mé neštěstí. Naložili mě a do Stolné odvezli. Domek našli snadno, protože Olinku znal každý. Moc jsem se styděl. Přijet v policejním autě jako nějaký recidivista v doprovodu dvou policistů. Co jí asi řeknu, aby si tohle o mně nemyslela? Když Olina po zazvonění vyšla, rozhodně, na rozdíl od strážníků, mě nepřehlédla. Aniž by je vyslechla, přišla chladně rovnou ke mně a jednu, ale jednu pořádnou mně ubalila. Policisty vyvedla z míry, nevěděli, jestli mají zakročit, jestli se rozhodnu udeřit já, nakonec se jeden odhodlal „to máme brát jako napadení, nebo moderní milostný akt?“ Zareagoval jsem „ano, berte to jako milostný akt, který mě neskonale vzrušil.“ Co jsem mohl dělat? Bylo mi jasné, že to prasklo, že účetní nemohla dospat, aby se pochlubila jí lovenému a do Olinky zblázněnému šéfovi. „No, když jste si oba užili, přistoupíme k ověření.“ Olinka mě nepotopila, potvrdila mé páteční alibi, ale její pohled dával jasně najevo, že mnou opovrhuje.

I když policie paní Černé mou nevinu vysvětlila, nebylo lehké překonat její nedůvěru. Přes zavřené dveře, tvrdila, že mně nevěří. „Paní Černá, vždyť jen ta štětka, co mám u vás zavřenou, má větší cenu, než ukradená tisícovka. Myslíte, že jsem blázen?“ „Možná, že jste nekradl vy, ale určitě jste typař!“ Baba otevřela až na třetí docházku, a já se dal do práce, pomáhala, jak se dalo, nakonec mi kaktus předala a já po rozhrnutí temene šťastně uviděl záři mladých trnů. Ještě ze schodů na mě volala „a najděte si toho s velkým ptákem, ten možná bude vědět!“. A to byla také jediná naděje na kompletaci ojedinělé kaktusové série, zrozené v base a potištěné grafikou tvrdého života.

Ptal jsem se U Kaštanu, ptal jsem bezdomovců, až mě napadlo promluvit s rybáři „jo, kdo by ho neznal? To je pan pytlák! Na toho jsou zákony krátký. Vono vochočit takovou vražednou bestii, to se jinýmu nepovede. Má boudu někde pod Čechurovem na Úhlavě.“. Našel jsem ho pod kouřící udírnou, u staré chatky ve stráni nad řekou. Nezapomněl na mou pohostinnost lepším vínkem U Kaštanu. „Jo, ten kaktus jsem měl, já tomu prd rozumím, ale vidíš tady tu zarostlou stráň? Přece víš, jak Martin říkal, kde je kaktusům nejlíp. Tady by si slunce neužil. Mě ho svěřil do opatrování a já ho předal tam, kam si zaslouží. Víc tě neřeknu. Dáš si rybu? Jsou poslední zákonně upytlačené. Na příští už vytáhnu zase to nezákonný pytlácký nádobíčko. Toho kormorána mně mizerové zamordovali!“. Seděl jsem tenkrát dlouho do noci a poslouchal životní příběhy, ale kde kaktus najdu, jsem se ani za dobré víno nedozvěděl. Ještě jednou jsem přijel škemrat „říkal jsem tě, že je tam, kde je mu nejlíp a kde dobře nasušíš ryby, vzpomeň si a přimýšlej“. Přemýšlel jsem, ten človíček neměl o pěstování ani šajn, jen co tak zaslechl od Bláhy a toho určitě nebylo moc. Vzpomněl jsem si na rozhovor obou dědků U Kaštanu, jak Bláha poučoval „nejlíp je jim na střeše, profukuje tam, žádnej škůdce tam nevleze a kaktusy vyzrávají jako ty tvé smradlavé ryby“. Koukat ale po všech plzeňských střechách, to raději úplnou sérii oželet. Ale mé štěstí, předcházelo skoro velkému neštěstí. Bylo to o několik dní později, kdy jsem pelášil přes plzeňské náměstí a podíval se, kde asi ten bláznivej dědek tenkrát na věži kostela nasušil smradlavý cejny. Jediná šance byla na mřížových oknech odpočívadel schodiště vedoucí na věž a samozřejmě na horním ochozu věže. A právě pod ním a jen kousek nad věžními hodinami, jsem uviděl něco, co velmi bystrému oku neladilo s pečovanou gotikou „hm, tak jestli tam visely ryby, to je opravdu pro masařky tabu. Sto a tři metry vysoká věž na plzeňském náměstí je jedna z nejvyšších v naší zemi. Lépe nemohl dědek ten jeho smradlavej pemikan připravit“. Až čekáním na stavebním úřadu jsem najednou dostal ten zvláštní, nadějný pocit a položil si otázku „snad nepověsil ten blázen poslední kaktus právě na tohle šílené místo?“. Na zpáteční cestě už jsem viděl nějak ostřeji, protože předpokládané a vytoužené obrysy pomáhala oku vytvářet dychtivá mysl. Nahoru se mi jen tak pro nic a za nic nechtělo, rozhlížel jsem se po nějakém turistovi s dalekohledem, bylo zrovna poledne, doba oběda, na čumily tedy bídný čas. Nakonec jsem doběhl pár kroků do starožitnictví, v něm vyhledal jakýsi umělecký dalekohled a s dovolením se podíval přes výlohu. Zvětšení starého přístroje by možná nestačilo na rozpoznání vlajky na míle vzdálené galéře, ale mně k identifikaci stačilo. „Ten blázen opravdu pověsil nejmenší kaktus z celé Bláhovy série, tu přisedlou denmozu s trny učesanými, jako má vlasy angolská černoška, pod ochoz kostelní věže.“ Jestliže jsem od samého počátku, co jsem se dozvěděl o smrti pana Bláhy, měl honbou za pařezy nervy napnuté, v tu chvíli byly k prasknutí. S díkem jsem vrátil dalekohled, vyběhl ke kostelu, potom pár schodů k pokladně a honem do nekonečného schodiště vtěsnaného do hranaté věže, kde na dřevěných odpočívadlech zpravidla dával člověk přednost lidem ťapajícím z věže dolů. Hnal jsem, co kdyby zrovna teď si jí všiml nějaký nenechavec a já přišel pozdě?

Měl jsem štěstí, že byl čas oběda. Úzká schodiště i ta nejužší kolem hodinového stroje byla prázdná. A za strojem času už jen ty příkré schody vedoucí přímo na ochoz. Jak jsem si ulevil, když bylo nahoře krom jednoho zamilovaného páru prázdno. Pro jistotu jsem celou věž obešel, než jsem se vyklonil za svou vytouženou. Jasně, že jí dědek uvázal drátem šikovně až dole u podlahy kolem kovového mřížoví. Na drát byla zavěšena háčkem, jenž zůstal na květináči ještě od Bláhy. Rukou prostrčenou mezi mřížovím jsem na rostlinu nedosáhl, proto bylo třeba rozmotat zkrut na drátu a ten opatrně s rostlinou vytahovat pod horní zábradlí, tam jej popadnout druhou rukou vně zábradlí a rostlinu přendat na ochoz. Jenomže ten dědkův drát byl mizerně tvrdej, musel snad mít na zkrut kleště! Konce drátů mě bodaly do prstů a ještě mě znervózněl ten zamilovaný párek, líbali se zaklíněni do rohu, ona měla zvědavě otevřené oči a přes rameno milého čuměla. A zrovna když jsem bolestivě rozplétal poslední zkrut, drát se odlomil, druhý konec bolavé prsty neudržely a rostlina i s drátem se poroučela k zemi. Zachoval jsem se jako strašpytel. Vůbec jsem nechtěl vidět tu zkázu, která mohla dole ukončit něčí život. A vona  furt čuměla. Neváhal jsem a vběhl do věže. Na schodech jsem riskoval. Splašené tempo občas přibrzdili lezouni nahoru, z nichž nejhorší byli prckové, co chtěli výstup zvládnout sami a rodiče je museli na příkrém schodišti jistit, a důchodci, co si dokazovali, že to zvládnou jako zamlada. Při každém zbrzdění sestupu se mi v hlavě rodily hrůzostrašné představy, od roztržených zad roztříštěné hlavy až po vraždu v dětském kočárku. Kolem pokladny jsem prošel s odvrácenou hlavou a venku před kostelem se snažil o klidný krok, s jehož pomocí jsem se zařadil mezi kolemjdoucí, abych se nenápadně a z dálky podíval na místo dopadu. Jak jsem si ulevil, když jsem u kostela neviděl žádný shluk, neslyšel houkat sanitku a neviděl policejní auto. Pomalu jsem si troufal přijít blíže ke kostelu a hledat zbytky. Vzhlédnutím k ochozu věže jsem si chtěl nasimulovat dráhu letu, jenomže to, co jsem viděl, mně vyrazilo dech. Nemohl jsem přehlédnout tu těžko pochopitelnou náhodu. Rostlina se zachytila, zcela určitě háčkem po Bláhovi, nebo drátem po dědkovi, na velké ručičce věžních hodin ukazujících deset minut po poledni! Tenkrát jsem dupnul vztekem, že jsem byl tak podělanej a nepodíval se dolů. Tohle už se nedalo přehlédnout, to vidí každej blbec, koho zajímá jen trochu památka nebo věžní čas. Uvědomil jsem si, že za deset či patnáct minut, až se velká ručička posune dolů, háček s rostlinou se sveze jako lanovka a pád bude nevyhnutný. Znovu jsem běžel zbrkle ke kostelu, cestou jsem si pomyslel, že na hodiny z ochozu nedosáhnu. Hledat na vyklizeném náměstí drát, to by bylo zoufalé počínání, běžet do pokladny aby paní přivolala někoho na zastavení hodinové stroje, to by byla věc zdlouhavá. Hnal jsem tedy mimo náměstí, hledat nějaký nepořádek po stavebních dělnících. Zbytečně. Na to bylo okolí centra moc uklizené. Proto jsem doběhl až do železářství, tam drze předběhl tříčlennou frontu a s tím, že jde o život, jsem přednostně vyprosil dva slabé mosazné svářecí dráty. Paní v pokladně na věži jsem řekl, že mám na ochozu batoh. Nečekal jsem na svolení a vběhl do dřevěného schodiště. Naposledy jsem měl takovéhle fyzické vypětí při běhu s plnou polní a plynovou maskou. Asi v polovině cesty se dostavily před očima bílé mžitky a snad jen díky zdržováním lezouny, kterým jsem namlouval, že běžím na čas, jsem nevypustil duši. A opravdu na čas jsem běžel, protože jak jsem mrkl zdola na hodiny, velká ručička, obtěžkaná rostlinou ukazovala asi dvě minuty po čtvrt. Tedy lanovka se dá každou minutou do pohybu. Měli mě za blázna, na schodech i ochozu. Nedbal jsem na čumily. Musel jsem jednat, protože rostlina se už svezla a naštěstí zarazila o šípovitý hrot rafičky. Bylo totiž sedm minut před půl jedné a přesně v tu dobu jsem také zjistil, že metrový drát nestačí. Musel jsem jej nastavit druhým, a protože můj odhad ze země byl špatný, nestačily ani dva spojené. Najednou ke mně promluvil človíček „je moc hezká, bylo by jí škoda“. Působil tak klidně, později jsem si uvědomil, že to bylo moje nejkratší, ale nejhezčí setkání s kaktusářem. Zavelel „prostrčte drát mřížemi nad podlahou a já vás budu shora navádět“. Tím se nastavený drát prodloužil o výšku zábradlí a já podle pokynů, doleva, doprava, kousek dolů, teď nahoru, zahákl háčkem na drátu Bláhův háček a rostlinu ručkováním mezi mřížovým vytáhl k zábradlí. Pán se na mne mile usmál „tak tohle je větší dobrodružství, než najít v Mexiku nové aztekium, kdyby nebyla tak ušmudlaná, byla by to nejhezčí denmosa, co jsem kdy viděl“. Poznal jí!

Po takovém vyčerpání, jsem musel tělu i duši nějak uvolnit a k tomu byla nejbližší volba hospůdka U Kaštanu. Seděl jsem dlouho pod korunou, kterou ještě klíněna nepřemohla, občas se podíval na rostlinu usazenou na sousední židli a teď už s odlehčenou myslí si představil, co všechno mohla způsobit. Seděl jsem dlouho do večera, kdy poctil hospůdku dědek uzenář. Přistrčil jsem židli pod stůl, aby rostlinu neviděl. Byl rád, že mě našel „nazdar, tak si jí ulovil?“ Mlčel jsem. „No neříkej, žes jí nevyslídil, víc už jsem tě napovědět nemohl, co by to potom bylo za lov?“ Mlčet už jsem nevydržel „vy jste teda dobrej, víte, co se mohlo stát, kdyby spadla dolů?“ „Proto jsem jí pořádně přivázal, ty chytrej. Víš, kdybych tě jí jen tak dal, to bych zradil. Martin mně jí svěřil do opatrování a já mu slíbil…..no, přece jsem tě dost napověděl, co? Mohl bys dát taky jednou lahvičku!“ Vyprávění, za to jak si semnou pohrál, jsem dědkovi pořádně okořenil.

Konečně byla kompletní série doma. Čtyři hromady trnů, ale jaksi ušmudlaných, měly daleko do série barevných Adolfů, královen Victorií, nebo Vančurů, co kdysi zdobily můj album známek. „Tak to nenechám, budu restaurovat!“ Tenkrát jsem vyzkoušel moc prostředků na čištění, až jsem narazil na jednoho prevíta, jenž si uměl s lecjakou špínou poradit. Nevoněl, nebarvil, ba naopak odbarvoval! Savo, ten čistič, co užíral plíseň jako lázeňskou oplatku. Zahýbal i s tou mastnou městskou špínou. Jenomže tenkrát jsem nevěděl, že se musí včas opláchnout epidermis, jinak hrozí popálení. Pod trny já totiž Bláhovým kaktusům neviděl. Dodnes mám ale radost, že mě zůstalo prvenství, toho prevíta na kaktusech vyzkoušet.