|
Když mně bylo třicet let, pamatuji si, jak můj tchán
prorokoval „máš Kristova léta na krku, kup si už konečně
auto, věčně to na kole nevydržíš“. A já jezdím všude dodnes.
Proroctví se dědovi nepovedlo, naopak, dnes vím, že do
truhly zalehnu bez řidičáku, k čemu by mi tam byl. To já
jsem lepší prorok. Když mému gruzoňáku z vlastního výsevu
bylo třicet, řekl jsem „už bys mohl, ať mám radost, a klidně
dám kaktusářský sud piva, když vykveteš“. Po třech letech
mně radost opravdu udělal. Zpočátku nejistou, objevil se
totiž jen malý plsťový ostrůvek v tom moři žlutě, o kterém
jsem si myslel, že je to pavoučí motanec s vajíčky.
Až když bylo beznadějné odstranit ten chomáček pinzetou,
pocítil jsem jistotu, která se ještě prohloubila, když
chomáček vystrčil černou štětinu.
Potom už jen ta štětinatá čerň mohutněla, až najednou
ukázala jícen plný pěkné žlutě. Ale ne na dlouho. Po třech
dnech slunečného počasí se již žlutý jícen neukázal.
Své předsevzetí jsem dodržel, ba překročil, místo jednoho
sudu jsem dal dva. A ty mně pomohli vypít přátelé a
kamarádi.
A tak je potřeba to udělat, protože čekání na květ gruzoňáku
z vlastního výsevu, je opravdu kus života.
|
