|
Uebelmannia pectinifera má vlastně tělo obyčejně jednoduché,
několik ostrých žeber zakončených hřebínky krátkých a
tenkých černošedých trnů, v bázi nazdobených jemnou bílou
plstí. Epidermis na ostrých žebrech je tmavé jako rašelina,
nic víc. Ani malé žluté kvítky, nepozvednou absenci barev,
snad jedině zralé karmínové plody na chvíli oživí smuteční
háv.
A i když jí položíme mezi nazdobené pávy ze severu,
nevyvedeme jí z míry. Ona bude stejně sedět jako ústavní
soudkyně.
Poprvé jsem jí uviděl na fotografii uvnitř knihy „Pěstování
kaktusů“. A potom až za dlouhý čas, kdy jsem si odnášel od
pana Boumy centimetrové semenáčky, abych je honem narouboval
na pořádný jusbert. A roubování se vyplatilo, dnes jsou to
úhledné kousky, jenž mi i bez identifikačního čísla dělají
radost.
Jenže díky našim divokým cestovatelům se tu po letech
objevily fotografie, co ukazují tuhle krásku v trochu jiném
pláštíku. U nich doma, mají totiž kabátek ze stříbra. To
epidermis, co má u nás barvu rašeliny, je v Brazílii
stříbrné jako plotice z potoka. Teď už si nemyslím, že to
umíme, skončili jsme na rašelině a k absenci stříbra si
namlouváme „no, holt u nás nejní to klíma, aby se stříbro
udělalo, podívejte, jak vypadají ženský pod brazilským
sluncem“.
Jenomže letošní slunce, po dlouhých jarních deštích,
ukázalo, že když se mu zachce, umí kaktusářům nadělit velkou
honičku. Zrovna bylo sedmatřicet ve stínu, když mně ještě
chybělo zastínit část skleníku. A v té části se akorát
rašelinové krásky nahřívaly. Myslím, že měly dost, protože
měnily barvu do té už trochu povařené.
Dostal jsem strach a
s podlahou postříkal hadicí i je. Za hodinu jsem šel opět na
obchůzku a zastavil před nimi. To rašelinové epidermis se
místy proměnilo v zašlou alpaku, jako kdyby to v galvanovně
zfušovali.
Řekl jsem si „to jsem jim dal na frak tou městskou vodou
plnou chlorového vápna, po kterém zůstaly mapy“. Jenomže
sousední kaktusy, flavispiny, azureusy, nudální myriostigmy,
které jsem stejně tak postříkal, neměly ani skvrnku. Druhý
den, při stejném horku jsem do ručního postřikovače nalil
vodu dešťovou a tentokrát jsem stříkal už jako pokus. Za
hodinu byla alpaka na epidermis pectinifer tak vycíděná, že
místy připomínala dražší stříbro. Pokus jsem opakoval ještě
dvakrát, pokaždé se stejným výsledkem, vždy se objevilo
trochu stříbra navíc.
Možná, že právě tohle nastává u nich doma, kdy do velmi
horkého počasí vtrhne bouřka, nebo drobný déšť. Nevím, co se
děje v tomto případě s ochrannou vrstvou na povrchu
rostliny, mně se objevila alespoň alpaka, co kdysi
nahrazovala chudším lidem stříbro, proto žádné závěry
nedělám, snad jen to, že mám radost z náhodného poznání.
|
