|
Stalo se v roce 1989. Na podzim roku předešlého se
nám podařilo získat zahrádku, přes zimu jsme s chlapama v dílně
vyrobili dva fóliáky. Jeden na zeleninu, druhý pro kaktusy (pořadí
důležitosti je ale samozřejmě opačné). Na jaře jsem provedl
velevýsevy a do folníku nastěhoval moji dosud balkónovou sbírečku.
Těšil jsem se na naši výstavu a zájezd, protože volné místo a celkem
slušný ulitý finanční obnos dávaly šance na solidní nákupní orgie.
Konečně přišel termín zájezdu na Ostravsko a já vyzbrojen igelitkami
se chystal svádět boje s ostatními členy 1. skupiny, mnohaletými
boji již patřičně trénovanými a zocelenými. Podle toho ten boj i
dopadal. Úspěchy sice střídavé (spíše pofidérní), nicméně mé tehdy
oblíbené rody Lobivia a Echinocereus u ostatních
nebyly zvlášť v kursu, takže se na mě vždycky něco dostalo.
Čekala nás předposlední sbírka, o které jsem věděl, že tam pro mě
asi nic moc nebude, tašky navíc plné, a tak jsem se rozhodl sbírku
pojmout vyloženě oddechově. Jenže se o svá práva přihlásila i dvě
piva v horku vypitá k obědu a mým hlavním zájmem se stalo, kde ta
práva uplatnit. Můj zrak padl na túje za skleníkem, kam nebylo vidět
a zatímco ostatní bojovali, fotili, diskutovali a tak podobně, já s
úlevou vypouštěl chmelovinu zpět do přírodního koloběhu. Nebyla to
zrovna otázka pár vteřin, takže jsem se mohl rozhlédnout kolem. A
bylo to.
 |
|
Mammillaria
compressa |
Za tújemi byl schován kompost (tedy spíš hromada
všeho možného) a na něm i chudáci vyřazenci. Uschlotiny a shniláci
mě samozřejmě neuchvátily, ale ona tam ležela i zelená mamilárie,
taková ta, co je tak strašně obyčejná, že už ji nikdo ani nechce a
tak se z ní stává velká vzácnost. Zkrátka compressa. Jejím
prohřeškem, kvůli kterému skončila na tak nelichotivém místě, byl
zaslepený vegetační vrchol a připálený flek na temeni. Kompresu jsem
ve své sbírce obyčejností neměl a mozek už šrouboval. Ta kytka je
přece živá, takže nutně musí udělat odnože, z těch by se pak daly
dopěstovat normální zdravé rostliny, místa mám spoustu... Zkrátka a
dobře, zašel jsem s ní k majiteli, říkám „Našel jsem na kompostu, co
za ni“, poprvé spatřil pohled „To je vůl“ a bylo rozhodnuto.
Kompresa u mě samozřejmě okamžitě pochopila příležitost, které se jí
dostalo, a začala se předvádět. Hned od začátku ne jedna nebo dvě
odnože, ale rovnou pět nových hlaviček s dlouhými trny, byla by
škoda do nich řezat. A tak jsem ji nechal jako trs a do současnosti
dorostla tak, jak ji vidíte na fotce.
|
