Návštěva zapomenuté vesnice Pirhua Pirhua
(a nález zajímavého taxonu přímo za humny)

Vsadím boty, že jméno stanoviště Pirhua Pirhua pranic neříká naprosté většině čtenářů, snad s výjimkou specialistů na rod Sulcorebutia. Ti vědí, že Heinz Swoboda na jedné ze svých posledních cest po Bolívii procestoval a prozkoumal hory východně od Aiquile, a mimo jiné jižně od vesnice Villa Grenado nalezl rostliny, kterým přiřadil akronym HS 119 a jméno Sulcorebutia bruchii. Ve sbírkách jsou poměrně vzácné, přestože zaujmou kaktusáře zejména barvou svého květu, která je něžně růžová a také tělem opředeným dlouhými propletenými bílými trny. Semen v plodu je pomálu. Tělo odnožuje až ve vyšším věku, takže snadné množení nelze očekávat.

Podle literárních údajů se zdá, že jejich původní stanoviště nikdo znovu nenalezl, takže se tady objevuje skulina a možnost tento taxon hledat, najít a zařadit do systému.
Provokoval jsem Láďu Horáčka 6 let, tedy 6 výprav do Bolívie, abychom se pokusili tyto kytky v přírodě objevit. Podařilo se mi uspět až v roce 2009.

Nocleh v poušti
Vraceli jsme se z východní Bolívie do Aiquile podél toku Rio Misque, v Saipina jsme doplnili zásoby a PHM, minuli barevné scenérie u Peňa Colorado a východně Villa Grenada jsme se rozhodli zakempovat.

Všude kolem písek a kamení, žádná voda jen několik ohromných stromovitých Neoraimondia herzogiana a polosuché keře, ve kterých se ozývala celá hejna papoušků.

Než se začaly stavět stany, nafotili jsme tilandsie aranžované na trnité kaktusy, vařili jsme oblíbenou cestovatelskou polévku a hasili žízeň ještě chladným pivem.

Aranžmá tilandsií

Kuli jsme pikle a já se dozvěděl, že ráno se pokusíme o Sulcorebutia bruchii. Villa Grenada je větší vesnice a přirozené centrum oblasti. Zaujala mě již při prvém průjezdu. Na náměstí, před kostelem má bronzový pomník nějaký významný církevní hodnostář a na zdi před kostelíkem je ohromný portrét velkého Che Guevary. Jen těžko hledáte v Bolívii větší kontrast a střet ideí a hodnot.

Porada u krámku
Bylo třeba zavodnit vyschlá těla a hlavně se pokusit zjistit, kde asi Pirhua Pirhua leží.
Místní muži obsadili oba malé krámky na příjezdu a v podstatě již činili, co jsme měli v úmyslu. Byla to šance a hovor byl navázán.

První výsledky podle očekávání - nikdo nic neví, nezná a nikdy neslyšel. Jeden z konzumentů chichi si náhle vzpomněl na svou údajnou profesi biologa, i na to, kde ta tajemná vesnička leží. Ruku natáhl směrem na jih a zvolal: jeďte tím směrem, korytem řeky asi tak hodinu a tam to najdete. Nezbylo, než věřit a risknout nepříjemnou cestu kamenitým řečištěm, nebo celý pokus odpískat.

Hygiena na ulici
Mě v té chvíli mnohem víc zaujala místní indiánka s rodinou, sedící na protějším chodníku. Vedle sebe měla hrnec s vodou a prováděla hygienu. Měla zaprášené černé vlasy, vlastní tomuto etniku. Postupně si je polévala vodou, mydlila a oplachovala, rozčesávala.

Všichni jsme zvědavě sledovali, co bude dál. Vyvrcholení celého procesu bylo nečekané. Indiánská máma hmátla po okolo se motajícím potomkovi a zbytkem vody mu umyla špinavý zadek. Celý akt očisty obou se mi podařilo nafotit Je to svědectví místních poměrů bídy a nedostatku všeho základního, tedy i vody na umytí.

Pirhua Pirhua
Cesta řečištěm byla 18 km dlouhá a trvalo skutečně hodinu, než jsme se začali šplhat do svahu nad řekou.

Ještě pár kilometrů a objevují se první chýše v údolí a na hřebeni. Je nejvyšší čas se ujistit, kde jsme.

Velitel zahlédl u domu mladou ženu a vystartoval se zeptat. Vidíme je gestikulovat a pak odcházejí na hřeben za domem. Zuřivé mávání a gestikulace nás vyhnala z aut. Kluci, pojďte, asi tady jsou!!! Byly.

Na kamenitém skalním výchozu hned za hladovým políčkem s brambory se ukazovaly jednotlivé hlavy a celé trsy hledaných rostlinek. Některé byly již odkvetlé, jiné ukazovaly masívní poupata. Růžová.

Snažíme se najít nějaké plody a hlavně fotíme. Všichni máme radost, že téměř na konci našeho pobytu nalézáme rostliny, které 20 let nikdo nenalezl. Celá minipopulace nemá více než 200 jedinců a zasluhuje si ochranu. Proto po vzoru našich německých a holandských přátel, zůstanou koordináty tohoto taxonu utajeny.

Sulcorebutia bruchii - poupata se již objevují

V domku, na jehož pozemcích jsme nalezli skromnou populaci rostlin, žije postarší indiánka s několika dětmi. Její nejstarší dcera pracuje jako služka ve Valle Grande, a právě přijela navštívit rodinu. Jen díky ní jsme se dozvěděli, že za domem rostou malé kaktusy, které jinde nenajdeme.

Ukázala nám, jak žijí indiáni v horách a nechala nás fotit. Níže publikované fotografie ukazují na neskutečně skromné podmínky života bolivijských obyvatel.

Po návratu do Villa Grenada zastavujeme na náměstí a pozorujeme, jak jde život. Domácí čekají na autobus, klevetí, pijí a jedí přímo na ulici.

Jsme na tom stejně, protože cesta na Aiquille se opravuje.