|
Isla Angel de la Guarda je krásný a poměrně velký
ostrov v Kalifornském zálivu při východním pobřeží Baja California
Norte, mírně severně od hranice s Baja California Sur.
Pro kaktusáře má ten půvab, že je místem jediného výskytu jednoho z
nejkrásnějších ferokaktusů – druhu Ferocactus johnstonianus.
 |
|
Bahia de Los Angeles
|
Celkem logicky tedy byl tento ostrov jedním z hlavních cílů naší
výpravy při letošní únorové návštěvě Baja California, a jeho
návštěvu jsme skutečně pečlivě naplánovali.
Výsledkem toho bylo, že vše proběhlo, jak už to tak chodí, trochu
jinak.
Bylo nás sedm statečných a Isla Angel de la Guarda již v minulosti
navštívil pouze vůdce naší výpravy Karel Pavlíček. Zmiňoval se o tom
vždycky v tom smyslu, že to nebyla žádná legrace, ale asi nás
nechtěl strašit detaily, takže nám strastiplnost cesty tam došla až
tak nějak v průběhu.
A protože to byl vskutku nevšední zážitek, rád bych se o něj podělil
formou doplněných výňatků z mého deníku (případné nespisovné výrazy
omluvte, historii nelze předělat a deník je deník:
12. 2. 2013
Ostrov je vyhlášen jako přírodní rezervace a tudíž je nutné mít
povolení ke vstupu. Z tohoto důvodu den před plánovaným výletem na Guardu přijíždíme do Bahia de los Angeles v naději, že si v místní
oficíně národního parku vyřídíme povolení, abychom druhý den mohli
vyrazit.
Jdu do oficíny s Karlem, abych pocvičil španělštinu a taky abych
viděl, jak to probíhá. Navíc Karel slibuje krásnou mexickou
úřednici, což je neuvěřitelný a je třeba to ověřit.
V oficíně jsou velmi vstřícní, ale nejsou si jistí, zda budeme moci
vyrazit, neb jak praví, je příliš větrno a dnes se nejezdí vůbec a
zítra kdoví jestli. Krásná úřednice se nekoná, přesto ale jsou tu
všichni velice milí a vstřícní.
Karel má naštěstí z již dříve absolvované cesty schovaný kontakt na
lodivoda Ricarda, který by nás tam měl být schopen dovézt. Snažíme
se ho tedy přes oficínu dohnat, ale jaksi bez úspěchu.
Naštěstí nacházíme jeho ženu, která hájí malou kancelář ve městě, a
ta nás doprovází až k Ricardovu domu, kde se s ním potkáváme.
Bohužel Ricardo tvrdí, že se kvůli větrnému počasí nedá jet a že s cestou musíme počkat až na víkend, kdy už by se počasí mělo
umoudřit.
Domlouváme se tedy, že přejedeme na druhou stranu Bajy do Guerrero
Negro, kde rostou na blízkém ostrově Cedros Ferocactus chrysacanthus
a v okolí jsou pak lokality Ferocactus fordii ssp. fordii, a že
Ricardovi odtud zavoláme a domluvíme se. Trochu zklamáni odjíždíme
tedy směrem Guerrero Negro, přesto ale doufáme, že vše nakonec
klapne.
14. 2.2013
Po návratu z výletu za velrybami v zálivu Ojo Libre a návštěvě
blízkých lokalit fantastických rostlin Ferocactus fordii ssp.
fordii
jedeme zpět do Guerrero Negro nakoupit a zavolat Ricardovi, jestli
budeme moct zítra jet na Isla Angel de la Guarda.
Ricardovi se nám nedaří dovolat z telefonní budky, takže hledáme
místní poštu, odkud bychom mohli volat. Po delším hledání ji konečně
nacházíme a voláme odtud znovu Ricardovi. Chlapík z pošty říká, že
tam je anglický záznamník, a tudíž jsem jako anglicky mluvící
zástupce skupiny povolán k telefonu. Následně tak zjišťujeme, že to,
co si Karel myslel, že je při volání omyl, je Ricardův záznamník s anglicky namluveným vzkazem, což nám je v tu chvíli k ničemu.
Takže poté co pokus o spojení nezafungoval, rozhodujeme se to
risknout a jet na Guardu, protože počasí vypadá, že nám přeje.
Dojíždíme k večeru a do Bahia de Los Angeles už vjíždíme za tmy.
Hledáme po paměti Ricardův dům (nerozvážně jsme si u něj nepíchli GPSku) a kupodivu ho nacházíme a kupodivu v závěsu za námi dojíždí v terénní čtyřkolce Ricardo. Rychle se s ním domlouváme, že zítra v 7
vyrazíme na Isla Angel de la Guarda.
Je to neuvěřitelný, ale vypadá to, že máme nehoráznou kliku, což nám
fakt zvedá náladu.
Hledáme spaní a kus za městem v písečných pláních ho nacházíme.
Vzhledem k tomu, že je Valentýn, tak nás bary v Bahia de los Angeles
zásobují hudbou až do pozdních nočních hodin. Romantika to je velká.
15. 2.2013
Konečně tu je den D.
Ráno vstáváme a rychle balíme stany. Pak už všichni razíme k Ricardovi, který nás už čeká. Auto necháme na místě a skáčeme do
lodi, se kterou nás na návěsu Ricardo zaveze až do vody. Pak už
vyrážíme.
 |
|
Jízda na lodi uprostřed městečka
|
Ricardo to mastí přes vlny, což způsobuje co pět vteřin ránu do
spodku lodi, tj. do lavičky, tj. do našich velectěných pozadí. A
rány to jsou zlý.
Míjíme ostrovy se spoustou racků, pelikánů a kormoránů. Guarda je
dál, než by se zdálo, je to asi 120 km na lokality Ferocactus johnstonianus, které jsou na straně
ostrova odvrácené od pevniny a tudíž je nutné ostrov objet.
Vlny se zvětšujou a tím pádem i rány do lodi. Je nám, jak kdyby nás
závodně někdo kopal do zadku. Připadá nám nemožný, že tohle budem
snášet tři hodiny, ale vskutku je to tak.
Ke konci se to už vleče hrozně, ale zas nás pohání natěšení na
johnstonianusy, takže to tak neprožíváme.
Po tříhodinovém martyriu vítězně kotvíme na první lokalitě
Ferocactus johnstonianus. Vyskakujeme na břeh a plni nadšení se
vrháme do objevování johnstoňáků.
Brzy po vystoupení nacházíme kapitální asi metr vysoký kus, vedle
kterého roste druhý neméně krásný žlutý „grusonový“ kousek velikosti
medicinbalu. U paty velké rostliny také objevujeme malý, asi
centimetrový semenáček, který vypadá přesně jako ty v našich
sbírkách.
 |
|
Chlapi s johnstoňákem
|
Fotíme společnou fotku a vydáváme se na obhlídku. Výskyt má být
řídký. Ani netušíme jak. Za půl hodiny hledání všech členů výpravy
nula kusů.
Zato nacházíme krásné trsy Mammillaria angelensis a jednu velmi
pěknou žlutou cylindroopuncii. Taky se tu vyskytují řídce
Pachycereus pringlei a jsou tu taky velice pěkné drobné sukulentní
keříky.
Když se vracím nazpátek k velkým kytkám, kde máme sraz, tak ještě
nacházím nedaleko od nich jeden malý, asi deseticentimetrový,
semenáč johnstonianusu a to je finito. Nasedáme do člunu a jedem na
druhou lokalitu, kde má být výskyt početnější.
 |
|
Mammillaria angelensis
|
Po příjezdu na druhou lokalitu se ale objevuje nečekaná potíž.
Ricardo na tomhle místě nemůže kvůli člunu přirazit moc blízko a
tvrdí, že musíme do půl těla a do vody. Nejdřív nám to připadá
nemožný a myslíme si, že si z nás dělá srandu, pak ale vyhodí kotvu
a přeci jen se trochu přiblíží tak, že ten záměr vypadá alespoň
proveditelně. Pořád nevěřícně kroutíme hlavama, ale co nám zbývá.
Pokud chceme vidět haldy johnstoňáků, musíme jít do toho.
Kluci si hází na břeh boty, aby je nemuseli nést při brodění v ruce.
Taky já si hážu na břeh boty a to tak šikovně že jedna končí ve
vodě. Naštěstí tam už kluci jsou a botu loví ven a já si nadávám
jakej jsem idiot. Doufám ale, že tím jsem si smůlu vyčerpal a v pohodě dobrodím k břehu i s foťákem.
Vlny jsou tu ovšem velmi nepříjemné, loď se houpe jak o pouti a celý
manévr je pěkně zrádný. V tu chvíli jsem rád za svých 192
centimetrů, které mi dávají přeci jen větší naději, že to zmáknu bez
ztráty kytičky. Po chvilce čekání na vhodný okamžik tam nakonec
hupnu a v pohodě doskotačím ke břehu.
Kluci mají ale větší smůlu.
Petr a Josef utopí svoje kompakty poté, co jim vlna podrazí nohy a
následuje nedobrovolná koupel. Karel, Zdenda a malej Petr nechávají
foťáky v lodi, takže nakonec mám foťák jen já a Honza, který taky
neohroženě uplatnil svou výšku. Vylodění jak v Normandii.
 |
|
Po vylodění
|
Po chvíli už vidíme první kytky a nastává kaktusová nirvána. Fotím
jak vzteklej a obdivuju tu krásu. Johnstonianusy jsou tu všech
stádií věku a rozpuku životních sil od semenáčků až po ležící
vyvrácené velikány. Některé rostliny jsou klasicky žluté, ale jsou
tu i rostliny, u kterých převládají červenavé barvy ostnů. Celá
populace vypadá v těchto místech velmi vitálně a je početná, což je
velice potěšitelné.
I zde můžeme vidět krásné trsy Mammillaria angelensis, řídkou
populaci Pachycereus pringlei a již zmíněnou krásně žlutou
cylindroopuncii, o které Honza prohlašuje, že se mu líbí ze všeho
nejvíc, heretik jeden.
 |
|
Ferocactus johnstonianus v nejlepší kondici
|
Je to pravej kaktusovej ráj a krása některých rostlin Ferocactus
johnstonianus je tu skutečně fantastická. Procházíme naleziště,
dokud nám nevyprší čas k návratu k lodi. Vzhledem k husté populaci,
která tu je, jdeme od rostliny k rostlině a kocháme se, fotíme,
obdivujeme…
 |
|
Krajina s johnstonianusy
|
Pak zahájíme nalodění, tentokrát již velmi obezřele a vše proběhne
bez problémů. Boty za tkaničky kolem krku, foťák a oblečení nad
hlavou. Já se tentokrát trochu trápím při drápání na loď, ale třeba
Zdenda se do lodi dostává stylem zkušeného tuleně, což všichni
uznale kvitujeme.
Jestli nám cesta na ostrov přišla svízelná, tak cesta zpět je to
martyrium na druhou.
Ze začátku cesty hned vidíme, že se poněkud zvedly od rána vlny. Pak
se přidává čerstvý vítr, který přináší pravidelný spršky vody.
Ze začátku to nevypadá tak zle, když ale člověk dostane chrstnuto
studenou mořskou vodou do obličeje po stopadesátý první, tak už to
je pěkně otravný.
Jsem mokrej nažmach, podobně jako všichni ostatní a jediná starost
naše v tu chvíli je chránit si batohy a foťáky. Pořád nám ale ještě
v tu chvíli zbývá humor, takže rány které pravidelně dopadají na
naše pozadí a páteře jakžtakž snášíme.
Těšíme se, že až objedeme ostrov na stranu otočenou k pevnině, budou
už vlny menší a už nás to nebude tak kropit.
To jsme ale na velkém omylu.
Na druhé straně nás čekají vlny, které nám berou úsměv z tváří. Sice
už ustaly spršky vody, zato rány, když proletíme vysokou vlnou a
propadneme se do úžlabí mezi vlnami, jsou pekelný. Člověk má pocit,
že to bederní páteř nemůže vydržet. Navíc se občas loď zakymácí i do
stran, a to pak člověk hledí, aby nevypadl, protože tu není žádný
zábradlí, jen lávky a boky člunu. Všichni sedí na lávkách jak
přikovaný, drží se lodi, jak to jen jde. To přináší další útrapu,
kterou jsou rány do ruky, kterou se člověk drží. Někteří z nás
sledují vlny, jiní hledí upřeně na dno lodi a všichni se už těší, až
to budeme mít za sebou.
Čas se vleče a jediný moment, který nám aspoň trochu rozjasňuje
mysl, je objevení hejna delfínů, kteří nás téměř na dosah chvíli
provázejí. Když vidíme ladnou eleganci, jakou projíždějí vlnami a
skáčou nad hladinu, říkáme si, že se nám pitomcům musí smát, co tu
děláme.
Vlny jsou čím dál větší, odhadujeme to tak na tři metry a tady už
končí veškerá sranda. Jedeme pomaleji, protože musíme víc klouzat po
vlnách a několikrát nám pěkně zatrne, když loď dostane ránu ze
strany a zakymácí se do stran. Hlavně nevypadnout ven, to je věc,
která člověku leží v hlavě.
V jedné chvíli Ricardo zastaví a povídá, cosi ve smyslu, že je něco
s kormidlem, což deprimovanou osádku vede k pesimistickým
předpovědím typu „a sme v prdeli, my se odsud nedostanem“.
Naštěstí po chvíli jedem dál a už před sebou vidíme ostrůvky, které
jsou blízko pobřeží Bahia de Los Angeles. Jakmile je míjíme, vlny se
už uklidňují a my znovu nabíráme rychlost. Rány do zadku nám tu
připadají už úplně srandovní a optimismus se nám vrací do tváří.
Josef ke všeobecnému veselí líčí, jak v mládí chtěl být námořníkem,
ale jak to vidí po dnešku, že teda už tím námořníkem být nechce.
Už víme, že se dostaneme do cíle a to přináší dobrou náladu a návrat
smyslu pro humor, přesto se ale už těšíme, až vylezeme na pevnou
zem.
 |
|
Náš člun Estefania s Ricardem a Petrem… a
pelikánem
|
Tenhle toužebně očekávaný okamžik za chvíli nastává a sedm
rozlámaných, ale šťastných cestovatelů vystupuje z lodi.
Říkáme si, že člověk musí bejt fakt magor, aby se dobrovolně vydal
na takovou cestu, ale holt my kaktusáři už takoví blázni jsme.
Po třech strastiplných hodinách konečně dorážíme všichni do Bahia
Los Angeles, všichni dobití jak sviňa, ale šťastní, že to máme za
sebou. Jedem zpět k Ricardovi a pak hned na hotel Las Hamacas, kde
se převlíkáme a dáváme teplou sprchu, sušíme věci.
 |
|
Na souši… konečně…
|
Pak jdeme na výbornou večeři. Večer uléháme krutě znavení, ale plní
emocí a dojmů z uplynulého dne.
Takže takhle taková cesta za Ferocactus johnstonianus
vypadá. Myslím, že jsme celkem dost pochopili, proč na něj jezdí tak
málo výprav. Jen na doplnění bych řekl, že druhý den jsme byli
všichni rozlámaní až hrůza a kdyby nám někdo nabídl cestu opakovat,
tak by se nenašel ani jeden zájemce. Možná tak za pár let…
Až budete vysévat semena johnstonianusů, anebo se budete těšit
rostlinou ve sbírce, vzpomeňte si na to, jak je obtížné tyto
rostliny vidět a važte si jich. Při jejich kráse to ovšem jde samo.
P.S.: Děkuji všem svým parťákům na cestě a taky
všem lidem, kteří kráčeli
před námi a prošlapali nám cestu. Jinak by se to nestalo.
http://www.kkplzen.eu/index.php/cesty-za-kaktusy-a-sukulenty/
412-trnita-cesta-na-isla-angel-de-la-guarda
|
