|
Pokud jezdíte na klubové autobusové zájezdy nebo je
naopak přijímáte ve své sbírce, určitě vám bude tato situace
povědomá. Autobus zastaví, vystoupí vedoucí zájezdu, přivítá se
s majitelem sbírky a vydá pokyn k vystoupení.
A teď to nastává. Ven se řítí první skupina
kaktusářů s přepravkami, bedýnkami nebo aspoň taškami v rukách a
naditými peněženkami na zadku, zběžně pozdraví pěstitele a jejich
oči a později i kroky (někdy spíš skoky) zcela neomylně míří tam,
kde jsou umístěny prodejné rostliny.
V závěsu za nimi, snad jen o trochu pomaleji,
vychází druhá skupina, lačná vidět, fotit a odborně s kolegy
hodnotit sbírkové skvosty. Ti už obvykle zdraví srdečněji a míří
zaujmout strategická místa ve sbírkovém skleníku.
Následuje třetí skupina – známí navštíveného
kaktusáře. Ti sbírku obvykle dobře znají, přijeli si hlavně pokecat
s přítelem, a tak ho prostě zajmou.
V závěsu vystupuje čtvrtá skupina - manželky,
přítelkyně, milenky (zajímavé, že v opačném pohlaví se tato
kategorie – až na výjimky – nevyskytuje) účastníků zájezdu. Ty
většinou kaktusy nijak zvlášť nezajímají a hledají spíš místo, kde
by si mohly poklábosit s manželkou, přítelkyní nebo milenkou
pěstitele a notovat si s ní, že ti „jejich“ jsou jak malí kluci. No
a pak vystupuje skupina pátá. Tedy vlastně jedinec – já.
Ano, přátelé, je to tak. Ač absolvent téměř každodenního (a
úspěšného) „peckování se“ do autobusu v dobách mého dojíždění na
střední školu z Hradce Králové do Hořic, nenaučil jsem se témuž při
výstupu ven. A tak vylezu, rozhlédnu se a co teď? V prodejní zóně už
probíhají líté boje o nejlepší exempláře, ve sbírkové části se čeká
fronta na vniknutí do skleníku díky špuntu na začátku diskutujícího
hada, majitel sbírky je v družném hovoru s pár našinci a přisednout
k manželkám, přítelkyním a milenkám? Tam bych byl nejspíš persona
non grata. Proto jsem si vynašel úplně jiný cíl zájmu. Každému
pěstiteli občas něco uchcípne nebo se to tomuto stavu začne blížit.
Jsou pořádníci, kteří takovou rostlinu okamžitě zlikvidují vrhem do
popelnice. Jsou bordeláři, kteří mršinu ponechají na původním místě
až do podzimního stěhování (třeba já), ale jsou i tací, kteří ji
vyřadí na místo k tomu přesně určené. Tedy buď na kompost nebo do
kýble za skleník a tak podobně. To jsou přesně ta místa, která já
vyhledávám a pokud je objevím, jsem ve svém živlu. Co tam se dá
všechno najít!
Pravda, rarity zde neobjevíte. Ochoří-li toumejka
nebo sulka spec. nova s trnem navíc XY1234, tak se zachraňuje
poslední zdravá areolka. Onemocní-li však obyčejná mamilárie nebo
lobívka bez průkazu původu, co s ní? Šup do kýble nebo na kompost,
aspoň je víc místa pro ty vzácnosti. Myslíte, že přeháním? Maličko
možná ano, ale mohu vás ujistit, že z každého absolvovaného
klubového zájezdu jsem si přivezl z těchto odkladišť nějakou
vyřazenou chcíplotinu, z nichž řada stále zdobí (a skutečně zdobí!)
moji sbírku. Zkrátka prohlédnu inkriminované odkladiště, je-li co,
vytáhnu, zhodnotím šanci na záchranu, zeptám se majitele, co za to
(za jeho vyjevený pohled ve stylu „ježiši, to je vůl“ mi ta otázka
vždycky stojí) a teprve pak jdu na obhlídku sbírky v již uvolněném
skleníku. Jsem cvok, že jo?
Pár schourů určených k likvidaci vám v následujících článečcích
ukážu, i když už jen v současném stavu. Bohužel mě nenapadlo, že
bych o nich někdy něco psal a ve stavu původním za fotku fakt
nestály.
|
