|
Vážení, kvést tento druh v našich kulturách jsem měl
možnosti vidět několikrát, ba snad mnohokrát. Poprvé před mnoha lety
to byl letitý „parkos“ ve sbírkách BZ UK Na Slupi. Rudolf Šubík tam
tehdy vzácnou rostlinu pěstoval na skalce ve volné půdě „na zemi“ ve
skleníku. Po mnoha, asi 20-ti letech, vyhnala květní výhon a
vykvetla. Tehdy se nám podařilo opylit několik květů a byla tak
získána semena – neklíčila ale.
Když se nám později (1979) podařilo dovézt větší
množství semen ze Santa Catarina z Huasteca Canyon (NL), vypěstoval
jsem asi stovku semenáčů. Jeden z nich měl panašované listy a je
dnes ve sbírce Jardy Vavroucha. Tři rostlinky s nejhustější bílou
kresbou na listech jsem vysadil ve skleníku na záhon. Během ca 13-15
let dorostly do 50 až 60 cm velkých růžic, dá se říci, že čím byly
rostliny větší, tím rychleji rostly. Postupně během let vykvetly
všechny. Protože se květy nesešly, opyloval jsem je pouze jako
jednotlivce. Tobolky se vyvinuly, poločerná semena také, ale opět
neklíčila.
„Viktorku“ jsem viděl kvést pak i v jiných sbírkách a BZ. Jedná se
dle mého názoru o tolerantní a dobře rostoucí druh, který i v našich
podmínkách po čase dospívá do květní zralosti celkem ochotně. Zdá
se, že nejvhodnější je výsadba do záhonů do volné půdy, nebo
postupně zvětšovat pěstební nádoby. Snáší poměrně pravidelnou
zálivku, nízké zimní teploty 0-10 °C a patří mezi nejkrásnější druhy
rodu. Vřele ji doporučuji do sbírek, určitě naději dočkat se květů
máte také!
Škoda ale, že v tom nejkrásnějším věku rostlina skončí a „odejde“,
je třeba mít několik věkově odlišných semenáčů jako postupnou
náhradu. A tak je stále vysévám, semen je na trhu dost a již malé
rostlinky jsou hezké a nezaberou moc místa. Jen pozor, na konci
každého listu jsou 3 ostny, nenápadné, ale píchavé. Vzpomínám
přitom, jak v přírodě rostou na kolmých mramorových stěnách a jakou
nám dalo práci vyšplhat se k nim, vyfotografovat je a hlavně získat
pytlík klíčivých semen, které tehdy byly téměř nedosažitelné.
|
