|
…a manželka mi dodnes nevěří, že se o kaktus
jedná.
Znáte to, všechno někdy začíná a všechno někdy
končí. Tenhle minipříběh jménem Maihuenia patagonica začal v září
2011, v sobotu ráno, krátce po půlnoci. Vyrazili jsme na trnavské
sympózium a cestou navštívili také pár sbírek. V jedné zajímavé
sbírce se mi podařilo získat pro mne velmi vzácné odnože ze dvou
trsů Maihuenia.
 |
|
Na obrázku je mateční rostlina u původního
majitele |
Jedna z odnoží už měla vlastní kořínek a velmi
rychle se uchytila. Druhá žádný kořínek neměla a po roce a půl se
stále nachází ve vyčkávací poloze. V březnu 2013 je naživu, ale
nahoře nic nedělá. Co dělá pod zemí bohužel nevím, protože jsem ji
omylem zasadil do substrátu, který není ani trochu průhledný. Pořád
věřím, že vyčkává a připravuje se na růst.
Ale zpátky k té první, úspěšnější. Když jsem si ji přivezl domů,
prostudoval jsem dostupnou literaturu. Moc dlouho to netrvalo. Ve
spolkové knihovně jsme v té době měli jen jednu útlou knížečku o
maihueniích (Leuchtenberg) a tak jsem na základě pečlivého studia
literatury a zkušeností získaných od původního majitele zvolil
rafinovanou pěstitelskou strategii.
Pomocí speciálního dřívka, kterému říkám šťourátko, jsem vyrobil
důlek a do toho důlku rostlinu zasadil. Jako vhodné místo pro její
růst jsem vybral „volnou kulturu“ v záhonu v nevytápěném skleníku.
Substrát byl samozřejmě „velmi speciálně namíchaný“. Dvě třetiny
hlíny z naší zahrady a jedna třetina písku. Ten je z pískovny
vzdálené 7 km. Půdu máme hodně propustnou (písčité labské
naplaveniny) a maihuenia ani po zálivce nestojí v žádném bahně. Ve
skleníku celkem dost větrám. V dubnu otevřu dveře v obou čelech a
o měsíc později ještě vysadím tři boční tabule. Zavírám až v září
nebo v říjnu. Celou zimu nechávám pootevřené jedny dveře kvůli
přístupu čerstvého vzduchu. Po roce pěstování se zdá, že je
maihuenia v pohodě.
Příběh jménem Maihuenia patagonica zatím
neskončil a doufám,
že bude ještě dlouho úspěšně pokračovat.
|
