Volný výsev semen kaktusů do vrstvy kamínků

I já jsem se díval na volné výsevy dlouho skepticky. Ale můj názor definitivně změnilo pozorování části mé sbírky na balkóně, kde mám tři truhlíky a v nich kaktusy, vesměs andské provenience, hustě obsypané vrstvou kamínků. Po letních bouřkách mi v tomto „kamení“ každým rokem doslova houfně vyklíčily semenáčky ze semen, jež popadaly z puklých plodů.

Síla a houževnatost vyklíčených kaktusů mezi kamínky šokuje všechny ty, co jsou zvyklí na choulostivounké klíčence „klasických“ výsevů (A. asterias).	Skupinka klíčenců Ariocarpus fissuratus odkrytá po bouřkovém lijáku (7. 7. 2012). Klíčivost byla 100%!

Už na první pohled byly tyto semenáčky odlišné od semenáčků z klasických výsevů. Vlastně jsem tomu ani nemohl uvěřit. Vydržely dlouhotrvající sucho i palčivé slunce stejně jako dospělé rostliny. Když jsem je objevil, měly temena už hustě obalená trny jako kartáčky. Napadlo mě, že bych se o volný výsev mohl cíleně pokusit, a také získat tak krásné a odolné rostliny. A loni jsem se k tomu konečně odhodlal. Tajemství úspěchu spočívá ve dvou faktorech. Jsou jimi: kamínky a bouřka.

Optimální velikost kamínků je podle mé zkušenosti 2–3 milimetry (tato zrnitost by měla převládat, ale to neznamená, že některé kamínky nemohou být – i o mnoho – větší). Různorodost velikostí se mi jeví jako přednost. Takové kamínky sbírám na jedné polní cestě za lesem, kam je splavuje voda. Snažím se sebrat jen ty drobné, ale ne vždy se mi to podaří (což je ale vlastně dobře). Někdy ještě přisypu akvaštěrk. Vzniklá hmota drží lépe pohromadě a není po dešti prakticky vůbec „odcákána“; vyhýbám se jen průtržím mračen s kroupami. Než dám výsev opršet, opatrně výsev zaliji (shora). Semínka sklouznou do všech možných škvír, a to je právě potřeba („gró“ tohoto výsevu!). Jen ta největší semena mezi kamínky trochu zatlačím pinzetou.

Semenáče vyklíčené metodou volného výsevu mezi kamínky jsou vůči přímému slunci a suchu odolné ihned, jakmile „vykouknou“ na povrch (A. asterias). Mimochodem, klíčivost 40 %.	Tento klíčenec (Frailea asteroides) trochu barvou připomíná rubín (není to však f. rubra)!

Díky fyzikálním vlastnostem štěrku mohou klíčenci sluneční výheň vydržet. Poloha mezi kamínky je v prvotní fázi chrání před sluncem (takže odpadá nutnost jakéhokoli přistínění), a početné drobné kapsy čerstvého vzduchu mezi nimi působí fungicidně (zcela odpadá nutnost použití protiplísňových prostředků).

Jelikož četnější bouřky přicházejí až koncem června, nepřistupuji k výsevu dříve než poslední červnový týden. Vystavit výsev dešti v dubnu nebo květnu by nemělo valný smysl. Musí přijít opravdu dusné bouřkové počasí. Podle mých zkušeností postačí k dosažení úspěchu 2–3 „opršení“ (každé by mělo trvat přibližně půl hodiny).

Po bouřce celý netrpělivý zkontroluji výsev. Zdaleka však není možné ihned spatřit všechno. To nejzajímavější je skryto mezi kamínky a pod nimi. Semena klíčí hluboko ve štěrbinách. Vězte však, že se semenáčky s neskutečnou silou derou k povrchu. Opakovaný déšť je často odkryje dřív, než si prorazí cestu sami. Nejde o „vytáhlé“ bílé jedince „červíkovitého“ tvaru typické pro výsevy mimo přímé slunce se 100% vlhkostí. Mezi kamínky objevíte svěže zelené, růžové či načervenalé klíčence zakulaceného tvaru, které připomínají spíš rubíny nebo smaragdy.

Parodia nivosa, semenáčky, které již začaly otrňovat… Klíčivost loňský rok byla obrovská, ale přesné číslo jsem tehdy nezaznamenal (blížila se však rozhodně 100 %)!

Tlačí se k čerstvému vzduchu a na plné slunce, a to má zásadní význam pro jejich odolnost. Rozdíl proti měkkým semenáčkům, jež vyklíčily v zatuchlém vzduchu napěchovaném protiplísňovými mořidly, je propastný. Jedná se také o docela odlišný způsob vyklíčení – semenáčky se derou k povrchu z hloubi štěrbin. Jsem přesvědčen, že takto se opravdu „rodí“ kaktusy. A přesně tak to probíhá i v přírodě. Na objevení semenáčků bychom tam leckdy potřebovali geologické kladivo. Tak jsou ve štěrku a mezi kameny zapadlé!

Přesto si myslím, že bude zřejmě pro celou kaktusářskou obec šokující, že výsev probíhá na plném slunci v období vrcholného léta! Na výsev, který mám umístěn na balkóně, „praží“ v červenci (měsíci, kdy dochází k hlavnímu vyklíčení) od půl dvanácté až do téměř šesti hodin odpoledne (největší žár je okolo třetí hodiny, kdy se odpolední slunce začne opírat o blízkou zeď). Na klíčencích však neobjevíte sebemenší známky poškození! Před sluneční výhní jsou chráněny mezi kamínky. Ty, co vyklíčily pod nimi, jsou dokonce světle zelené. Jejich plochá temena (s odrůstajícími, do boku namířenými zárodečnými listy) připomínají robustní kovadliny a postupně nadzvedávají kamínky nad sebou.

Jakmile se sveřepí drobínci vysunou nad povrch, začnou fialovět (jen na exponovaných partiích), aniž jeví sebemenší známky poškození. Místo toho začnou bleskově otrňovat. Jde o podívanou, nad kterou srdce kaktusáře jihne. Mám soukromou teorii (a jsem o ní plně přesvědčen), že o základním založení kaktusu se rozhoduje nejvíc v okamžiku vyklíčení! Tehdy může „konzervativní“ rostlinka „přepnout“ na tvrdý režim nejsnáze! Později ji to již může dělat problém. A jsou kaktusy (např. ty ze supermarketů – o těch bych ale
jako o kaktusech moc nemluvil), které již na tvrdý režim nepřepnou vůbec.

Parodia nivosa (dvouroční) otrňuje jak o závod. Zalévám ji sporadicky (snad ještě méně než mnozí pěstitelé zalévají dospělé rostliny!), ale rostlina si v tom evidentně libuje…	Echinocactus horizontalonius známý obtížnou klíčivostí semen mi vyklíčil z 30 % (vyklíčila tři semena z 10).

Se zálivkou to nesmíme přehánět! Nadměrnou, resp. příliš častou zálivkou bychom mohli sveřepé semenáčky o jejich sveřepost rychle připravit! Dokonce je ani nemlžím (ačkoli občasné mlžení by na škodu jistě nebylo). Jen opatrně zalévám (zpravidla ze lžičky) do jejich okolí, aby nebyl porušen jejich citlivý kořenový systém, který potřebuje překvapivě dlouhý čas k tomu, aby se ukotvil. V případě odplavení přijdou semenáčky o dřívější odolnost a rychle hynou!

Výsev nechávám na balkóně až do konce října (v případě horských, vesměs andských kaktusů) a počátkem dubna je ze sklepa stěhuji zpátky. Mexické kaktusy pěstuji ve skleníku – ty na balkóně jen „odchovám“ (jsou tam vlastně všehovšudy jen asi měsíc, max. měsíc a půl). S výsevem teplomilných kaktusů (melokaktusů, diskokaktusů, pilosocereusů, aj.) žádné zkušenosti nemám.

Nevidím ale důvod, proč by tímto způsobem také nevzešly. Jen s tím rozdílem, že bych je do skleníku stěhoval už při prvním ochlazení. Vhodné klima pro ně může v naší zeměpisné šířce (mimo skleník) trvat (během některého roku) pouhých několik týdnů…

Tento exemplář Echinocactus horizontalonius mi vyklíčil metodou volného výsevu rovněž, ale poněkud „omylem“ (asi před deseti lety, když mi po jedné letní bouřce vydatně napršelo do jedné z výsevních misek na balkóně…)!

Pediocactus knowltonii, pouze rok starý, snesl letošní extrémní vlnu veder, kdy k nám „zavítal“ vzduch z Maroka, bez nejmenších problémů (přiznávám, že jsem ho z plného slunce přemístil do stínu jen jediné odpoledne (!), a to, kdy u nás byla naměřena nejvyšší teplota historie (40,4°C)! Stejně si ale s odstupem času myslím, že toto „přemístění“ nebylo nutné (vždyť vlna těchto rekordních teplot panovala více dní…)!

Na závěr bych rád zopakoval zásady VOLNÉHO VÝSEVU DO VRSTVY KAMÍNKŮ v následujících 10 bodech:

1. Vysévám bez jakéhokoli plastového krytu, víčka či fólie (výsev musí být otevřen čerstvému vzduchu).

2. Výsev neošetřuji proti plísním (to za mě vedle čerstvého vzduchu obstarají prudké sluneční paprsky dopadající denně na výsev).

3. Vysévám až na přelomu června/července (musí přijít bouřkové dusno, déšť a následný pokles tlaku vzduchu).

4. Semena klíčí mezi kamínky anebo pod nimi, nikdy ne na povrchu! Přiznávám, že někdy semenáčkům trochu „pomůžu“ a nějaký ten (větší) kamínek odstraním, ale rozhodně ne dříve než 1–2 měsíce po vyklíčení (předčasné „odstavení“ klíčenců od kamínků je riskantní a vede zpravidla k jejich úhynu).

5. Aby klíčenci snesli ihned od počátku „drsné“ podmínky (neměli problém s brzkým proschnutím substrátu a snesli plný sluneční žár), musí výsev probíhat na čerstvém vzduchu! I semenáče, které se „prodraly“ vrstvou kamínků, mohou být překvapivě choulostivé, pokud vyklíčily při nadměrné vlhkosti vzduchu (např. v uzavřeném prostoru skleníku)!

6. Vysévám dosti řídce – mikroklima by měly poskytovat kamínky, nikoli tělíčka k sobě nahuštěných semenáčků (a z toho důvodu zbytečně předčasně pikýrovaných)!

7. Po masivním vyklíčení semen již výsev dešti (z důvodu zachování maximální stability klíčenců) obvykle nevystavuji, ačkoli déšť, pokud není prudký, životaschopnost a odolnost klíčenců rozhodně podporuje. Dešťovou vodu spíš v následujícím období „odchytávám“, a krátce po dešti jí výsev – pokud je vyhlídka na teplé počasí – opatrně zaliji (obvykle čajovou lžičkou do blízkého okolí semenáčků; rozprašovač by k tomuto účelu posloužil samozřejmě také).

8. Během zimy nezalévám. Fázi vegetačního klidu (bez kapky vody, cca 5,5 měsíce) přežijí (sotva čtyřměsíční!) semenáčky vyklíčené touto metodou s takovou lehkostí, až se tomu prostě nechce věřit.

9. Pikýruji až po roce (i dvou). Narušení stability semenáčků v jejich rané fázi je fatálně oslabuje, a může vést k jejich úhynu.

10. Neberu žádný ohled na mírnější režim semenáčků proti dospělým rostlinám. Pokud dodržíte zmíněné body, jsou stejně odolné! Co říci závěrem? Není většího snu kaktusáře, než si takové mimořádně sveřepé rostliny vypěstovat. Silně připomínají jedince z přírody. Po zážitcích, které jsem díky těmto výsevům získal, mě již ani nenapadlo vysévat jinak. Ohledně tohoto výsevu bych se nebál použit slova „kaktusářský grál“.

(Všechna fota L. Trnka)