|
Jak vidíte je u této rostliny epitet f. menzelii
a zároveň studijní číslo Josef Bušek, JB 02 z roku 1980. Tehdy jsem
značil mé nálezy podle důležitosti nálezu a číslo JB 01 dostal
Sclerocactus pubispinus, který jsem jako první přivezl do Evropy.
V roce 1979 jel Gerhard Frank z Rakouska a Juergen Menzel z Hamburgu
po silnici 64 jižně od Grand Canyonu, a západně od R 64 poblíž farmy
Anita našli několik rostlin z okruhu Pediocactus peeblesianus.
GF mi dal toto naleziště, které zase získal asi i on ode mě
neznámých lidi z USA. Tehdy jsem měl dobrý nápad, že se pokusím
přejet od té farmy Anita po loukách a nezpevněných cestách až ke
Grand Canyonu, do Havasupai. Cesta byla v takovém stavu, že jsem
mohl jet pouze asi 5-10 km/hod., ale často jsem cestou vystupoval a
stále jsem hledal, co roste okolo.
 |
|
Pediocactus (Navajoa)
peeblesianus f.
menzelii, JB 02
|
K mému překvapení jsem našel dalších 6 nalezišť,
nepočítaje jednotlivé rostliny. Náhle jsem zjistil, že se nejedná
o malé naleziště, jaké jsme znali předtím. Tehdy byla známá 3 malá
naleziště severně a jižně od Grand Canyonu. Ovšem zde se rostliny
nacházejí v oblasti mnoha set čtverečních km. Já jsem chodil
maximálně několik set metrů od silnice, protože během jednoho dne se
nedá více zvládnout.
Rostliny jsem nacházel snadno, protože 20. května
1980 byly všechny v květu. Přesto jsem přijel do Havasupai, do
jakési indiánské reservace až úplně tmy. Za 10 hodin jsem ujel pouze
45 mil (72 km). Neodvážil jsem se zajet do vesnice a zůstal jsem
spát před ní, venku pod širákem. To jsou ty nezapomenutelné noci ve
volné přírodě, kdy je možné pozorovat úžasnou oblohu s miliardami
hvězd a naslouchat zvukům přírody.
Rostliny rostoucí v této oblasti jsou daleko robustnější, dosahují
průměru až 4 cm, mají robustnější vytrnění a květy mají zajímavou
medovou barvu. Přivezl jsem dostatek materiálu a semena jsem dal
špičkovým pěstitelům jako Míla Hajek a jiným. Tyto rostliny kvetou
na nalezišti někdy až měsíc později, protože rostou ve výši 1700 až
1800 m n. m. Na ostatních nalezištích najdete navajky, jak jim
všichni říkají, ve výši kolem 1400 m n. m., a kvetou již koncem
dubna.
 |
|
Pediocactus (Navajoa)
peeblesianus f.
menzelii, JB 02
|
Fritz Hochstätter z Mannheimu uznává tento druh
Pediocactus jako samostatný pouštní rod a používá pro ně staré
jméno Navajoa, což je z botanického hlediska trochu zvláštní.
Květ, semeno a plod určují rod a druh, a zde je otázka k čemu se
přikloníte.
Náhle po 20 letech se začal hlásit Juergen Menzel, dnes žijící v
USA, že patří také k nálezcům této rostliny, a nechal se vedle
rostliny vyfotografovat. Míla Hajek mu napsal popis s přívlastkem
„forma menzelii“. Jako rozdíl k jiným navajkám byla udána
medová barva květu a robustnější vzezření stonku.
Mezitím byly tyto rostliny JB 02 nejlépe prodávané rostliny, ze
všech severoamerických druhů, protože jsou robustní, odolné pro naše
klimatické výkyvy a vykazují minimální ztráty v kultuře. Když se
lidí zeptáte, jestli mají rostliny z okolí Holbrooku, původní nálezy
od Kuenzlera, zjistíte, že je skoro nikdo nemá. Jsou citlivé, chtějí
suché klima, rychle shnijí. Jinak je tomu u JB 02, které snesou i
delší déšť a vyšší vlhkost. Ovsem jestli chcete mít perfektní
rostliny, držte je v suchém skleníku, aby se vám na korkovitých
trnech nevytvářely černé plísně. Existují velmi pěkné kultivary až
s téměř bílými trny a zde máte možnost dělat vlastní pěkné selekce.
 |
|
Pediocactus (Navajoa)
peeblesianus f.
menzelii, JB 02
|
Dělal jsem dosti nevhodné pokusy s mým původním
materiálem a začal jsem pěstovat tyto rostliny pod balkonem, bez
krytiny, a během 8mi let jsem ztratil 12 rostlin ze 13. To znamená,
že skleníková nebo pařeništní kultura je vhodnější, abychom dosáhli
vyšších průměrných teplot a rostliny se mohly lépe vyvíjet. Pak
kvetou velmi bohatě a dávají dostatek semen.
|
