 |
|
Reserva Nacional de Paposo –
mlžná oáza s bohatou vegetací (listopad 2005)
|
Vypadá to, že tímto příspěvkem se náš malý seriál o kopiapoích v
Chile uzavře. Již se totiž dostáváme až do oblastí ležících jižně od
Antofagasty, kde končí mlžná pobřežní poušť a s ní i podmínky
umožňující život všech druhů kopiapoí. Jedinou výjimkou je zřejmě
Copiapoa tocopillana (podle Hunta C. humilis ssp. tocopillana),
která se vyskytuje v mimořádně aridní oblasti až u města Tocopillo.
Místa s nejbohatší vegetací mlžné zóny se nalézají zhruba 50 km
severně od Taltalu v okolí osady Paposo, kde roste asi 230 druhů
cévnatých rostlin. V centrální části zdejší mlžné zóny jsou
dominantní Eulychnia iquiquensis resp. E. breviflora (různí autoři
se velmi liší při určování těchto dvou druhů), Euphorbia lactiflua a
také Oxalis gigantea a Trichocereus deserticola (podle Hunta (2006)
Echinopsis deserticola). Protože se jedná o botanicky mimořádně
bohatou a cennou oblast, byla zde zřízena přírodní reservace Reserva
Nacional de Paposo, o níž se ještě zmíníme podrobněji.
Patnáctý den naší první cesty do Chile v roce 2005 jsme vyrazili z
Taltalu po pobřežní silnici R1 směrem na sever. Tady by se nejprve
měla vyskytovat Copiapoa albispina. Toto jméno je ovšem neplatné, a
Hunt (2006) je neuvádí ani mezi synonymy. Obvykle tyto rostliny
bývají řazeny různým způsobem k C. cinerea ssp. cinerea, ale my jsme
tento „závažný“ problém neřešili, protože jsme poprvé zastavili až
asi 30 km severně od Taltalu. Tady, na lokalitě zvané Caleta
Cachinales, totiž vegetuje pěkná populace Copiapoa gigantea (podle
Hunta (2006) C. cinerea ssp. haseltoniana).
Jedná se o pohledné, robustní kaktusy, rostoucí převážně solitérně v
pobřežním pásu, od pobřežních skalisek až asi do výšky 300 m n. m. I
když tato kopiapoa zřejmě k C. cinerea ssp. haseltoniana patří,
představuje zajímavou a celkem výraznou formu.
 |
|
Reserva Nacional de Paposo – pohled z hrany Cerro Mirador del
Paposo směrem
na sever.
V popředí Eulychnia iquiquensis ve společnosti kvetoucí
Euphorbia
lactiflua.
|
Výskyt C. cinerea ssp. haseltoniana se uvádí na pobřežních pláních a
k nim přilehlých svazích, až do výšky přes 1000 m n. m., podél
silnice R1 mezi Taltalem a Paposem, a pak dál na sever až někam k
Valle de Iscuňa, v celkové délce asi 100 km.
Jsou to efektní bílé kopiapoe, které rostou v obrovských populacích
a vytvářejí velké mnohohlavé trsy o průměru až 2 m a výšce přes 1 m.
Jednotlivá těla mají průměr 12 až 25 cm a vyznačují se oranžovou až
kaštanově hnědou vlnou, či spíše plstí, v temeni a světlými trny.
Po několika dalších zastávkách věnovaných pozorování a fotografování
kaktusů jsme dorazili do Paposa, rybářské vesnice, která leží
nedaleko bývalé hranice Chile s Bolivií, z období před Pacifickou
válkou (1879 až 1883). Je to staré hornické centrum, osídlené již od prehispánských dob díky místnímu zdroji pitné vody, avšak dnes se
sem voda denně dováží z Taltalu. V roce 2000 tady byla postavena
elektrárna o výkonu 120 MW na zemní plyn, dopravovaný sem až z
Argentiny. Okolí Paposa je geofyzikálně utvořeno tak, že se zde
pravidelně vytváří pobřežní mlha camanchaca, umožňující existenci
bohatých rostlinných formací lomas (Lukeš, Lukešová – 2011).
Specifické uspořádání pobřežních partií je dobře a velmi názorně
pozorovatelné z hrany svahů, které se zvedají přímo nad osadou,
patří do již zmíněné Reserva Nacional de Paposo a jsou poměrně
snadno přístupné ze silnice vedoucí k R5. Vjezd či vstup do
rezervace je celkem nenápadný, i když jej označuje velká plechová
tabule. Při naší první návštěvě zde byla zavřená závora, takže jsme
museli jít pěšky po téměř nesjízdné kamenité cestě, která občas
slouží i jako koryto pro tekoucí vodu. Na svazích všude kolem byla
spousta nejrůznější bujné zelené vegetace, místy dosti hustě
zapojené, s nápadnými mnohačetnými sloupy Eulychnia iquiquensis a
rozsáhlými trsy částečně poléhavých těl Trichocereus deserticola.
Byla tady i řada dalších rostlin s květy, mezi nimiž nás zaujala,
především aňaňuca rosada – Rhodophiala laeta a Alstroemeria violacea.
Snažili jsme se najít i zdejší zajímavý šťavel s velkou podzemní
řepou – Oxalis bulbocastaneum, ale nepovedlo se to, protože byl
zřejmě dobře ukrytý v husté zeleni.
Po chvíli chůze do mírného svahu jsme se dostali do výšky asi 670 m
(doslova nad mořem), na hřeben pobřežního kopce zvaného Cerro
Mirador del Paposo. Právě odsud se otevírají pozoruhodné výhledy, a
to nejen přímo dolů, do hloubky na Paposo, ale zejména severním
směrem na ubíhající pobřeží a k němu obrácené svahy. Pravidelnou
přítomnost mlhy
camanchaca zde zřetelně dokládá složení místní vegetace s velkými
exempláři Eulychnia iquiquensis porostlými lišejníky a hojná
Euphorbia lactiflua. My jsme však hledali především Copiapoa humilis
ssp. humilis a brzy ji i našli, těsně pod vrcholem, na dosti strmém
svahu přímo nad Paposem. Tato kopiapoa ovšem není žádná velká
krasavice, ještě že
nám předvedla i pár svých květů. Zdejší rezervace opravdu velmi
názorně dokládá to, co je možné se o mlžných pouštích a rostlinných
formacích lomas dočíst v literatuře a její návštěva by měla být
každopádně zařazena do cestovního plánu všech kaktusářských výprav.
 |
|
C. ahremefiana na pustém žulovém pobřeží u Caleta Botija
|
Po opuštění chráněného území jsme další zastávku udělali jen malý
kousek dál, ve výšce asi 500 m n. m., u svahů s další zajímavou
kopiapoí – Copiapoa eremophila (podle Hunta (2006) opět C. cinerea
ssp. haseltoniana) Byly to další pěkné kaktusy, tentokrát vegetující
v husté, zelené a kvetoucí vegetaci, která je občas z velké části
zakrývala. Tak takhle
si bílé kopiapoe představuje asi jen málokdo. Při pohledu na ně
začíná být jasné, proč se kopiapoe vyhýbají silné konkurenci jiných
rostlin v mlžných oázách, a dávají přednost aridním oblastem pod
mlžnou zónou nebo nad ní.
Při pokračující jízdě směrem na sever od Paposa se po obou stranách
silnice R1 stále objevují bohaté populace C. cinerea ssp.
haseltoniana. V blízkosti cesty jsou vydatně zaprášené, je třeba
zajít o kus dál, aby bylo možné si pořádně vychutnat krásu jejích
bílých těl s oranžovou plstí v temeni. Občas se tady vyskytne i
celkem nenápadný Pyrrhocactus paucicostatus (podle Hunta (2006)
Eriosyce paucicostata.)
Během pobytu na uvedeném úseku pobřežní
silnice, který je velmi opuštěný, prašný a místy i narušený
občasnými přívaly vody stékajícími z blízkých hor, si asi jen
málokdo uvědomí, že celkem nedaleko, jen pár kilometrů směrem do
vnitrozemí, ale dost vysoko se zvedá Cerro Paranal. Tato hora je
známá po celém světě proto, že se na ní už téměř 20 let buduje a
provozuje dosud nejvyspělejší astronomická observatoř na světě –
Observatorio Paranal. Ta patří mezivládní výzkumné organizaci pro
astronomii s názvem ESO (European Southern Observatory), ve které je
zastoupeno 15 států. Již jsme se o ní krátce zmínili v našem
příspěvku o poušti Atacama, v souvislosti s nově budovanou
radioastronomickou observatoří ALMA.
Ano, je to tak, Chile a hvězdná obloha prostě patří k sobě. Díky
mimořádným podmínkám, které tady panují, se hory v Atakamské poušti
skvěle hodí pro astronomická pozorování všeho druhu. (Minimální
světelné znečištění, stabilní atmosférické podmínky, velmi nízká
vlhkost vzduchu a průměrně 330 jasných nocí v roce.) Již v roce 1987
Rada ESO
schválila projekt s názvem VLT (Very Large Telescope) a jako místo
pro novou astronomickou observatoř vybrala právě Cerro Paranal.
Ještě v roce 1991 to byla docela normální hora s pěkným špičatým
vrcholem, vysoká 2635 m a stojící na odlehlém místě v severní části
Atakamské pouště, asi 120 km jižně od města Antofagasta a 12 km od
pobřeží Pacifiku. Pak se do ní pustili lidé a stroje a do roku 1994
z jejího vrcholu odtěžili asi 250 000 m3 horniny a vytvořili plošinu
o rozloze 20 000 m2, na které byla následně vybudována astronomická
infrastruktura VLT, se čtyřmi hlavními dalekohledy, které mají
primární zrcadla o průměru 8,2 m. První z nich byl uveden do
rutinního provozu v roce 1999, a od roku 2001 jsou funkční již
všechny čtyři. Mohou pracovat samostatně, každý zvlášť, nebo
společně, a to buď v jednoduchém modu, nebo jako interferometr VLTI.
 |
|
C. eremophila asi 500 m nad Paposem
|
Tyto teleskopy původně označené jako UT1 až UT4 mají dnes jména
pocházející z domorodého mapučského jazyka – Antu, Kueyen, Melipal a
Yepun, které v češtině znamenají Slunce, Měsíc, Jižní kříž a
Venuše). Infrastruktura VLT zahrnuje ještě čtyři pohyblivé pomocné
teleskopy AT (průměr 1,8 m) a je vybavena mnoha speciálními
astronomickými přístroji, jejichž počet je stále doplňován. Součásti
observatoře jsou nyní ještě dva unikátní přehlídkové teleskopy VST
((průměr 2,6 m) a VISTA ((průměr 4,1 m), umožňující současné snímání
velkých oblastí oblohy s vysokým rozlišením. Celý systém tak
dovoluje provádět nejrůznější, velmi efektivní pozorování v širokém
rozsahu vlnových délek, od dalekého ultrafialového pásma (300 nm) po
střední infračervené pásmo (20 µm). VLT společně s VST a VISTA je
právem deklarován jako nejvýkonnější a technicky nejvyspělejší
pozemní optický astronomický systém světa a jeho program jako
nejambicióznější, jaký kdy byl vytvořen pro jednu hvězdárnu.
Observatorio Paranal je stále značně vzdáleno od civilizace, a proto
zde muselo být vytvořeno kompletní zázemí nejen pro provoz a údržbu
techniky, ale i život asi stovky lidí. Na místě není zdroj pitné
vody, která se tak musí se denně dovážet po silnici z Antofagasty,
ale energii zajišťuje lokální elektrárna o výkonu 3 MW.
Je známo, že vědci jsou ve svých potřebách mít k dispozici stále
dokonalejší přístroje nenasytní, a tak už se plánuje stavba dalšího,
mnohem většího dalekohledu E-ELT (European Extremely Large Telescope)
s průměrem primárního zrcadla 42 m (sic) který má být postaven na 20
km vzdáleném Cerro Amazones (3060 m n. m.). Tento projekt v ceně 1 miliardy euro měl být schválen v roce 2011, stavba zahájena roku
2012 a první pozorování se předpokládá počátkem příštího desetiletí.
 |
|
C. solaris – velký jedinec s robustními hlavami v Quebrada Botija
|
Po tomto krátkém astronomickém exkurzu se teď ale rychle vraťme
zpátky ke kaktusům! Po pár kilometrech další jízdy na silnici R1 se
dostaneme do velmi pusté oblasti, kde zmizí dosud hojná C. cinerea
ssp. haseltoniana a objeví se první exempláře jiné pozoruhodné
kopiapoe – Copiapoa solaris. Tento kaktus jsme poprvé a na dlouhé
roky naposledy viděli na obrázku v Backebergově lexikonu pod jménem
Pilocopiapoa solaris, které vytvořil Ritter právě před 50 lety.
Monotypické rody na sebe vždy přitahují zvláštní pozornost
kaktusářů, protože naznačují, že jde o něco mimořádného. Domovina
tohoto taxonu nám tehdy připadala tak vzdálená, že nás ani ve snu
nenapadlo, že bychom se sem někdy mohli podívat.
Nicméně se to stalo
hned při naší první cestě. Na lokalitě položené kousek na jih od Caleta Botija jsme našli první exempláře
C. solaris, na mírném
svahu, jen několik desítek metrů od silnice a nedaleko od oceánu.
Rostlo tady pár krásných, hustě zlatě vytrněných těl, vmenších
trsech, mezi spoustou černých mrtvol v různém stadiu pozvolného a
zřejmě velmi dlouhodobého zvětrávání. Na první pohled bylo jasné, že
zdejší populace tohoto atraktivního druhu nezadržitelně vymírá.
Dosti dlouho jsme hledali nějaký pěkný a fotogenický exemplář.
Nakonec jsme se museli spokojit s jedním, který vypadal celkem
přijatelně, ale stejně jej bylo třeba trochu upravit. Pomocí kusu
kamene jsme z něj dosti pracně odlámali několik rušivých, černých,
do tvrda vysušených, ale stále silně píchavých těl, a pak jej
fotografovali tak, aby vypadal co nejlépe. Skutečný stav populace
byl ale zdokumentován také, řadou snímků s pustou krajinou a mrtvými
kopiapoemi všude kolem. Pak jsme pokračovali dál, přes Caleta Botija,
ještě pár kilometrů směrem na Blanco Encalada, ale další „solarisky“
jsme již nenašli.
Při návratu jsme se ještě zastavili v ústí Quebrada Botija, kde se
vyskytuje jiná zajímavá kopiapoa. Tehdy jsme jí
podle Schulze (1996) pracovně říkali „Copiapoa variispinata“, dnes
víme, že se správně jmenuje Copiapoa ahremefiana (Schulz, 2006). Je
to celkem drobný kaktus, který roste v malých trsech, na pobřežních
pláních i okolních svazích, ve zvětralé žulové drti a je možné jej
tady fotografovat na pozadí malebných kopců. Po návratu domů jsme
své pozorování vymírajících „solarisek“ konzultovali se známým
cestovatelem Petrem Pavelkou a dozvěděli jsme se, že je jich tam
ještě hodně a v dobré kondici, jen se musí najít to správné místo.
Před naší druhou cestou do zmíněných končin nám Petr ochotně popsal
lokalitu uvnitř údolí Quebrada Botija, a také nás upozornil, že to
chce ujít nějaký ten kilometr pěšky.
Měli jsme však štěstí, že odbočka ze silnice R1 vedoucí do Quebrada
Botija byla celkem slušně sjízdná až k určenému místu a zřejmě i
ještě dál.
 |
|
C. solaris – detail vytrnění
a květu
|
Tady jsme ve výšce asi 350 m n m. narazili na dosti strmý, šedě
zbarvený žulový svah, obrácený zhruba k jihozápadu, s mnoha velkými
exempláři C. solaris. Značným překvapením byla robustnost
mnohohlavých trsů i jednotlivých těl a síla vytrnění.
Podle literatury tyto kopulovité trsy často dorůstají asi 1 m výšky
a průměru až 2 m a počet hlav může být až asi 300. Jednotlivá těla
se standardně uváděným průměrem 8 – 12 cm mají výrazná žebra a
početné trny - tuhé, rovné nebo zakřivené, v mládí efektně
zlatožluté, později šedé. I tady bylo dost mrtvých jedinců, ale
většina vykazovala velmi dobrou kondici. Uviděli jsme pár zvonkovitě
otevřených, čistě žlutých květů a dokonce i několik dozrávajících
plodů se semeny. Nenašli jsme ale žádné mladé rostliny nebo dokonce
semenáčky – zřejmě by bylo nutné pátrat mnohem pečlivěji, protože
mohly být dobře ukryté někde ve zbytcích těl mrtvých exemplářů, nebo
i v hrubém substrátu. Nicméně se zdá, že navštívená lokalita (a
zřejmě i řada dalších v oblasti Quebrada Botija) vypadá nadějně, z hlediska možnosti dlouhodobého přežití tohoto nádherného kaktusu.
Dosti podobně se uvedenou problematikou zabývá ve svých knihách
Schulz (1996, 2006). Připomíná, že C. solaris je největší,
nejpomaleji rostoucí a pravděpodobně i nejdéle žijící kopiapoí.
Stáří i poměrně malých exemplářů odhaduje na stovky let. Zároveň ale
upozorňuje, že jednotlivé lokality, na kterých se C. solaris
vyskytuje, a které jsou nyní velmi aridní, mohly být ještě před
stovkami let významně vlhčí, a tedy vhodnější pro život tohoto
druhu. Když jsme byli při prohlížení našeho svahu v nejlepším,
všimli jsme si, že dole po cestě pomalu projíždí tímto jinak
naprosto pustým údolím jakýsi frajerský „městský teréňák“ a jeho
dvoučlenná posádka nás zvědavě pozoruje. Jak se ukázalo později při
ubytování v Taltalu, byla to dvojice chilských kaktusářů – Ingrid
Schaub a Ricardo Kleim, kteří vlastní velkou sbírku kaktusů a
sukulentů s názvem Cactusalvaralto (viz
www.cactusalvaralto.cl).
Před návratem jsme si ještě všimli, že na okolních okrově zbarvených
žulových svazích se vyskytuje také pár exemplářů jakési jiné
kopiapoe. Podle Schulze (2006) by to měla být Copiapoa decorticans.
Pokud to byla opravdu ona, vypadala ve srovnání s nádherou „solarisek“
tak všedně a nezajímavě, že jsme pořídili jen pár dokumentačních
snímků a vydali se zpět do ústí quebrady. Tady nás ještě chvilku
zdrželo fotografování několika exemplářů C. ahremefiana, které byly
na pustém a prázdném pobřeží jedním z mála viditelných důkazů
přítomnosti života. Na zpáteční cestě do Taltalu jsme hodnotili
čerstvé zážitky spojené s touto naší druhou návštěvou lokality C. solaris jako mimořádné. Bylo příjemné na vlastní oči se přesvědčit,
že náš první dojem o rychlém a neodvratném vymírání tohoto druhu byl
značně zkreslený, a že zřejmě ještě dlouhou dobu zde bude možné
navštěvovat tyto skvělé a mentálně stimulující krasavce se sluncem
ve svém jménu.
Snímky: V. Lukeš, M. Lukešová
Literatura:
Charles, G. (1998): Copiapoa. Cactus File Handbook 4, Cirio Publ. Southampton.
Hoffman, J. A. E., Walter, M. H. E. (2004): Cactaceas en la flora
silvestre de Chile. 2. vydání, Fundacion Claudio Gay, El Mercurio,
Santiago de Chile.
Hunt, D. (2006): The New Cactus Lexicon. DH Books, Milborne Port.
Lukeš, V., Lukešová, M. (2011): Pan de Azúcar, Jižní kříž a kopiapoe.
Cactaceae etc. 2/2011.
Odehnal, J., Šeda, V. (2003): Chile 2003, Speciál 2, Kaktusy 2003.
Schulz, R., Capitany, A. (1996): Copiapoa in their Environment. Published by authors, Teesdale, Australia.
Schulz, R. (2006): Copiapoa in their Environment 2006. Schulz Publishing, Teesdale, Australia.
Wikipedia,
www.chileflora.com,
www.eriosyce.info,
www.eso.org
Lukeš, V., Lukešová, M. (2011): Esmeralda
(Region de Antofagasta, Chile) a kopiapoe
www.cact.cz/noviny/2011/12/Esmeralda.htm
Príspevok je prevzatý z časopisu
Cactaceae etc. 2/2012
Cactaceae etc. vychádza od r. 1991 (XXII. ročník) v Spoločnosti Cactaceae etc. 4-krát ročne. Každé číslo má 40
strán formátu B5, je plnofarebné od r. 2005 (ako prvý
časopis v regióne strednej Európy), ročne 160 strán.
Objednávky prijíma (v prípade objednávky uveďte kód –
webpp):
MUDr. Roman Staník, Česká ul. 17, 831 03 Bratislava, SR
alebo e-mail: cactaceae@azet.sk
|
