Výsevy kaktusů do zeolitu

Začínat článek po desetiletí oprašovaným úvodníkem typu „o výsevech toho bylo už napsáno dost“ se mi rozhodně nechtělo. Zároveň si toto pojednání rozhodně neklade za cíl polemizovat, či dokonce vyvracet některé již publikované praktiky a zkušenosti. Já osobně se domnívám, že naopak o výsevech toho bylo napsáno stále málo. Už jen s přihlédnutím na to, že technologie i dostupnost různých materiálů i způsobů se v posledních letech pro výsevy výrazně mění, jako se například mění způsoby pěstování dospělých rostlin, mohly by být informace průběžně aktualizovány. Jistě to uvítají i nováčci nebo méně zkušení pěstitelé.

V článku jsem si dovolil také reagovat na několik již uvedených pojednání či názorů, publikovaných v našich KN v několika uplynulých letech, týkající se tohoto tématu. Seznam článků je uveden na konci tohoto pojednání.

Zeolit – trocha mineralogie
Co je vlastně onen „zeolit“ bylo obecně i podrobně popsáno v předchozích příspěvcích a další přesné informace lze určitě dohledat v literatuře nebo pomocí moderních technologií. Základem pro nás kaktusáře je, že se využívají jeho vynikající a jedinečné fyzikálně-chemické vlastnosti: velmi vysoká pórovitost a schopnost iontové výměny. Zeolit se jinak používá v celé řadě průmyslových aplikací k filtracím tekutých i plynných látek, dále jako pojivo v betonech a cementech (jemně mletý), přidává se do stravy (lidí) i krmení (dobytka), slouží k podestýlkám dobytka, drůbeže i domácích zvířat, přidává se do hnojiv a substrátů a má mnoho dalších využití. Vyrábí se dnes dokonce i uměle.
Na tomto místě bych tedy rád upřesnil správnost názvosloví, i když pro mnohé pěstitele možná zcela bezvýznamné, tak z pohledu geologa a mineraloga poměrně zásadní.

Kdo tuto odbornou část nechce studovat, může přeskočit na další odstavec. Ale zas tak dlouhé to odborno není. Je nutno uvést, že označení „zeolit“ pro tuto horninu je geologicky nesprávné, neboť žádný zeolit jako takový neexistuje. Pod označením zeolity se skrývá skupina minerálů (dnes jich je asi okolo 70), náležejících podle nejnovějšího vydání systematického členění do skupin dle H. Strunze (Strunz, Nickel, 2001) do sekce silikátů (křemičitany). Tato skupina, co do počtu minerálů i jejich zastoupení v zemské kůře, patří mezi nejrozšířenější skupinu. Silikáty jsou dále děleny na 7 podskupin a právě tu poslední tvoří tzv. tektosilikáty, ke kterým patří i zeolity. Ty se navíc od základní podskupiny vyznačují tím, že k prostorové vazbě tetraedrů v mřížce obsahují v krystalové struktuře velké dutiny, v nichž jsou uloženy velké kationty i molekuly vody. Zeolity jsou tedy alumosilikáty Na, Ca, méně často obsahující také prvky K a Ba. Na rozdíl od jiných silikátů obsahují vodu v kanálkových dutinách krystalové struktury, která snadno uniká.

Protože jsem si nechal udělat přesnou analýzu na RTG, tak náš „zeolit“ je vlastně hornina, kterou tvoří směs dvou minerálů, a to:
klinoptiolit-Ca (Ca_0,5,Na,K)_4,5Al₉Si₂₇O₇₂.24H₂O (toho je zde 70%) a
stilbit-Ca (Ca_0,5,Na,K)₉Al₉Si₂₇O₇₂.28H₂O (obsah je 30%).

Ne zcela lze tedy souhlasit s fakty uvedenými v článku „Poznámky k zeolitu“ (Luňák, 2055). Uvedený empirický vzorec předpokládám nevychází z provedené kvantitativní analýzy a minerální forma je uvedena chybně. Bohužel i většina dodavatelů píše na obaly a pytle co jim přijde vhodné, takže z toho lze těžko vycházet. Na výsevy a projednávanou tématiku to ale zásadní vliv nemá. Nadále a pro zjednodušení předpokládám používání názvu „zeolit“, ale máme v tom teď třeba trochu větší jasno.

V dnešní, silně komerčně a chytře marketingově orientované době, se můžete setkat se zeolitem v nesčetném množství podob a pod různými obchodními názvy dle toho, pro jaký účel je určen. Důležité pro nás je, že jde pořád o jeden a ten samý šutr ze stejného ložiska. Uvádím to proto, abyste se zbytečně nenechali napálit různými „specialitami“, které jsou nabízeny v různých pestrých baleních pro chovatele, akvaristy, teraristy, pěstitele nebo zahrádkáře. Aby to nebylo pro kaktusáře zbytečně složité, je řešení celkem jednoduché – nákup zeolitu v Chrudimi. To není žádná reklama, to je fakt. Rozptyl ceny na trhu u jiných výrobků je značný, někdy až desítky procent. V Chrudimi zaplatíte za 1 litrový pytlíček dvacku a za maxi balení 25 litrů zhruba 250 kaček a máte jistotu, že nejde o průmyslově vyráběný nebo nějak sycený materiál. To je pro výsevy zásadně špatně. Nakonec si každý ceny může ověřit. Já osobně jsem prověřoval „zeolit“ z různých zdrojů a chrudimský vychází nejlépe (cenově i složením).

Co je důležité pro výsevy kaktusů je čistota a frakce zeolitu. Musí se jednat skutečně o přírodní zeolit, tedy kromě nadrcení žádné úpravy chemického či tepelného charakteru. Zeolit je na trhu obvykle dostupný v několika různých frakcích:

Chrudimská frakce je 1,0 až 4,0 mm a lze ji tedy po přesátí vhodným sítem s okem 2,0 až 2,5 mm výborně použít pro oba účely. Co propadne sítem, je na výsevy semínek, co zůstane na sítu, tak je vynikající přísada do substrátu.

Obr. 1. – Zeolit je dnes nabízen v různých frakcích, pro výsev je ideální mezi 1 – 2 mm.

Příprava zeolitu
Pokud tedy máme zeolit správné frakce, což je pro výsev kaktusových semínek 1,0 až 2,5 mm, tak je příprava už poměrně jednoduchá. Základní nutností je zeolit proprat. Ideální je plastová mísa nebo umyvadlo. Kyblík je pro tyto účely příliš hluboký. Proudem přitékající vody a neustálým mícháním rukou vyplavíme veškeré nečistoty a prach. Provádíme tak dlouho, až nám vytéká zcela čistá voda. Úplně ideální je, nechat horninu po vyprání alespoň den ve vodě louhovat. Proč? Zatím v žádném příspěvku nebyla uvedena zmínka o poměrně důležitém parametru, a to je pH. Opět jsme provedli měření na profesionálním přístroji (měřením provedl kolega a kamarád, taky mineralog-kaktusář Zbyšek Smutný) v laboratoři OKD Paskov a na výluhu byla naměřena hodnota pH 8,1! Teoreticky by v tak zásaditém materiálu už nemělo růst skoro nic, neboť nad hodnotou pH 9 již odumírají kořenové buňky jakékoli rostliny. Hornina se chová skutečně záhadně a zamotala hlavu i profesionálním chemikům, kteří se snažili zeolit zneutralizovat nějakou slabší kyselinou. Po chemických výpočtech a měření byla použita kyselina šťavelová v takovém poměru, že mělo vyjít výsledné pH na 7,0. Po dvou dnech však bylo naměřeno pouhých 1,4! Tento jev zatím nikdo nedokázal zdůvodnit. Nicméně pouhé proprání zeolitu vodou funguje spolehlivě a roste to v něm jedna radost.

Obr. 2. – Prvotní fáze klíčení semínek na zeolitu. Klíčí to jedna radost.

Dalším krokem je sterilizace, kterou já provádím v klasické elektrické troubě. Na starý hluboký pečící plech vyklopím propraný zeolit, rovnoměrně rozhrnu a na 200°C nechám hodinu v troubě propéct. Chápu, že bůček nebo kachnička je pro někoho lákavější, ale zůstaňme ještě chvíli v módu výsevu kaktusových semínek. Možná by šla použít i mikrovlnka, ale zatím jsem to neodzkoušel. Mezitím, co se zeolit peče (nijak výrazně to nezapáchá) si v hrnci na kamnech převařím dešťovku, tedy dešťovou vodu. Vařím hodinu, pak zakryté nechám vychladnout. Můj názor je, že zeolit lze pro výsev použít i nesterilizovaný (odkoušeno, funguje, žádné řasy ani plísně). Mnohem důslednější péči je ale třeba věnovat přípravě a dezinfekci semen. Většina problémů pramení právě z infikovaného semene.

Výsev do zeolitu
Použití vhodné nádoby je asi věcí každého pěstitele, co se komu jak hodí, co má víc dostupné a co se kam vejde. Použít lze i klasické květináčky „chrudimáčky“ nebo různé misky. Po vychladnutí zeolitu, kdy už je jen mírně teplý, ho lžící nandám do výsevních misek. Vysévám do PE misek od salátů, které používají stravovací zařízení na přílohy a saláty. Jsou lehké, dostatečně pevné, víčko precizně těsní a dá se jich sehnat potřebné množství zdarma. Osvědčené jsou i plastové misky od zavináčů či pečenáčů (rozměr 18 x 18 x 5 cm). Ty jsou snad ještě lepší, protože jsou pevnější a trvalejší, ale chce to mít někoho „za pultem“ v lahůdkách. Misky nejdříve opatřím 4 otvory a pak plním zeolitem do mírné poloviny, do výše zhruba 2 až 2,5 cm. Míň i více je špatně. Když je substrátu méně, nestačí zásoba vody a živin a je méně prostoru pro vývoj kořenů. Vyšší vrstva je zbytečná. Lžící trochu urovnám a mírně přitlačím.

Obr. 3. – Hustota výsevu na zeolitu a precizní klíčivost (výsev 2008)

Následuje namáčení. Zde bude první zásadní rozdíl mezi již popisovanými metodami, kde je většinou uváděn výsev na suchý povrch a pak namáčení. Já namáčím zásadně před setím. Misky s naplněným zeolitem narovnám do namáčecí vany. Vejde se jich tam dle velikosti buď 4 nebo 6 kusů. Do mísy naliji vodu a to tak, aby jí zde bylo stále dostatečné množství. Nebojte se přelití!
U zeolitu nic takového nehrozí, přelít ho nelze. Misky máčím zhruba 30 až 60 minut. Povrch zeolitu v misce se musí změnit z původní šedo-bílé na hezky nazelenalou barvu a musí být rovnoměrně prosycen. Misky postupně vytahuji, pokládám na tácek a přímo do nich vysévám.

Obr. 4. – Na zeolitu klíčí výborně i vzácnější rody. Výsev Sclerocactus a Navajoa (2010)

Dle potřeby lze pochopitelně rozdělit výsevní nádoby na menší políčka. Promočení substrátu má několik dalších, ne na první pohled viditelných výhod. Pokud budete na suchý zeolit vysévat například Strombocactus disciformis, nebo cokoli s podobnými drobnými či prachovými semínky, skoro všechna vám díky hrubému materiálu zapadá hluboko pod povrch. Pokud to řešíte právě posypem jemným pískem, je to špatně. Namočený zeolit žádná semínka dolů nepustí a všechna se hezky přilepí na jednotlivé kousky horniny. Díky hrubší frakci pak nemá žádný kořínek problém najít si skulinku dolů a díky vysoké půdní vzdušnosti se kořeny dále vyvíjejí mohutně, rozvětvují a nic je netrhá.

Obr. 5. – Stejný výsev Sclerocactus v období zimování. Substrát naprosto vyschlý, semenáčky scvrklé, mnohý by řekl „chcíplé“. Na jaře vyskočí jak pašáci. (zima 2011)

Výsev semen provádím poměrně na husto. Tady zcela naprosto souhlasím s Jardou Chvastkem (uvedeno v 2005), který hustější výsev popisuje také. Bez ohledu na tuto zkušenost mám po více jak deseti letech praxe výsevů do zeolitu stejný názor. Skutečnost je možné posoudit na přiložených fotografiích. Na misku 16 x 12 cm (to je ta salátová) vyseji s klidem i 1000 semen. Semena před výsevem dezinfikuji, a to buď mokrou cestou, (manganistan draselný) nebo suchou metodou (Orthocid). Záleží na druhu a stavu semen. Oseté misky zaklapnu víčkem a umístím do kultivátoru pod zářivky. Takto umístěné výsevy již nijak nezavlažuji ani neotvírám do doby, než je to třeba. To je buď velmi brzo – při roubování vzácných a citlivých semenáčků, nebo zase brutálně pozdě (taky třeba 1 nebo 2 roky) až se dostanu k pikýrování. Po otevření misek u výsevů, které nebudou roubovány, a kde se počítá s pravokořennou kulturou, nechávám výsevy vyschnout. V případě, že na ně vyjde období zimování, tak procházejí normálním zazimováním jako velké kytky. Tedy běžně ve skleníku, zcela na sucho a při 6 až 10 °C.
Vysévám po celý rok, tak jak vyjde čas, ale nejvíc v lednu až březnu, a druhá vlna je pak pozdní letní. Jedno důležité upozornění. Zde uvedené pojednání i zkušenosti se týkají výlučně výsevů do zcela čistého zeolitu. Žádné míchání s pískem, rašelinou, kokosovými vlákny nebo čímkoli jiným.

Obr. 6. – Vynikající klíčivost E. horizonthalonius, Tula na zeolitu, neboli 42 z padesáti. Kytičky tohoto rodu ponechávám v původním zeolitu po vyklíčení růst klidně tři roky.

Závěr a poznatky
Za svého kaktusaření jsem si pochopitelně prošel všemi fázemi „dle knížek“, a to i v oblasti výsevů. Někdy v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jsem taky doma vymýval a vyvařoval skleněné zavařovačky a vyséval přesně dle mistra Fleischera. Taky se dařilo nebo nedařilo, taky to rostlo (nebo nerostlo). Faktem je, že pracnost přípravy substrátu i manipulace se sklenicemi nebylo to pravé. Následovaly různé modifikace, volné výsevy a kdoví co ještě. Zeolit používám pro výsevy kaktusů nějakých 12 let, a to výhradně. Do ničeho jiného už nevysévám. Za tuto dobu jsem se nesetkal s tím, že by mi výsev vyloženě vinou substrátu napadla plíseň, hniloba nebo se objevila řasa (řasa se může objevit právě u řídkých výsevů). Pokud se ve výsevu do zeolitu vyskytne plíseň, tak je to vždy problém infikovaného semínka. Postup je pak standardní – odstranit infikované místo (slupku, semeno, semenáček) a přestříknout vhodným fungicidem (Previcur). Lze použít i peroxid vodíku, ale nelekněte se bouřlivé reakce silného šumění na povrchu zeolitu. Bez obav vyzkoušeno (i na ariány), jen je nutné ponechat misku odklopenou, než to zreaguje. Zeolit zašumí, plíseň vyšumí.

Obr. 7. – Tři roky staré semenáčky bez pikýrování si netrhají kořínky, ale trhají spolehlivě chrudimské „pětky“. Původní výsek do květináčku, asi by to už chtělo přesadit.

Výhodou je, že se i v těchto případech hnilobám a plísním moc nechce se po zeolitu rozlézat. Houbám asi na tom povrchu nějak drhnou nožičky. Když jsem kdysi nechal plíseň v zavařovačce na klasickém substrátu, tak byla za půl dne po celé lahvi a výsev obvykle komplet padnul za vlast. Na zeolitu jsem testoval, záměrně jsem ponechal úplně šedo-černě obalený, už zcela zvodnatělý semenáček ve výsevu a za týden se to nikam nešířilo. Za celou dobu jsem se také nesetkal s často zmiňovaným „trháním“ kořínků. Jak už jsem uvedl, pokud prostě některé výsevy nestihnu pikýrovat, což se stává docela často, tak procházejí zcela běžně standardní pěstební metodou jako dospělé rostliny, tedy střídání zálivky s úplným vyschnutím (někdy až několikanásobným přeschnutím, protože je prostě na horních policích ve skleníku zapomenu) substrátu včetně procesu zimování. Vše opět dokladují přiložené fotografie, pořízené v průběhu několika let. Nikdy jsem se nesetkal se závažným problémem. Naopak mohu konstatovat, že takto pěstované semenáčky jsou velmi kompaktní a nadstandardně vytrněné (tedy pokud to neženeme hnojivem nebo nemáme pod stolem ve tmě).

Obr. 8. – Tak toto už je extrém. Dva roky starý výsev echinocereus se v salátové misce na zeolitu tak rozepnul, že je miska skoro kulatá. Opět pouze čistý zeolit. Pikýrovat lze pouze metodou „bábovičky“, tedy vyklopit a rozebrat.

Co je obrovskou předností tohoto materiálu z mého pohledu, je jeho recyklovatelnost. Šetří to výrazně náklady i čas. Pořídíte určité potřebné množství odpovídající kapacitě vašich výsevních ploch a pak už není nutné kupovat další materiál, protože ho po přesázení semenáčků nevyhazujete. Já to praktikuji tak, že mám jakési dvě várky, které točím. V jedné jsou výsevy, které postupně pikýruji a do druhé probíhají postupně další výsevy. Celá recyklace spočívá v tom, že použitý zeolit vysypu do plastové mísy, properu horkou vodou a vyplavím zbytky kořínků a slupky semen z předchozího výsevu. Je také vhodné provést chemickou regeneraci, kterou neprovádím tak drasticky jako pan JM (2005) kyselinou chlorovodíkovou, ale obyčejnou kuchyňskou solí. Neřeším co leze dovnitř a co ven, důležité pro mě je, že to funguje a semenáčky prosperují. Pokud jde o hnojení v zeolitu a o jeho schopnosti „vysávat“ semenáčky, tak s tím jsem se také nesetkal. Později výsevy normálně hnojím, ono taky z čeho jiného by to na inertním substrátu rostlo, a nezaznamenal jsem ani „zasolení“ tohoto substrátu, ani jakékoli negativní jevy. Podle mého struktura zeolitu hnojiva a další prvky absorbuje a uvolňuje je postupně. Ani měření několikrát používaného substrátu nevykázalo ve výluhu zvýšený podíl jiných sloučenin či prvků, které by se zde hromadily právě z hnojiva. Složení zeolitu bylo vždy konstantní.

Obr. 9. – Také výsevy rodu Epithelantha jsou spokojené, pokud se ponechají v klidu po delší dobu. Tyhle krásky jsou tři roky staré E. pachyrhisa, opět pouze čistý zeolit.

Do zeolitu vysévám „celé Mexiko“ jak druhy běžné, tak vzácnější a choulostivější. Rostliny druhů Ariocarpus, Strombocactus, Pediocactus, Sclerocactus, Navajoa a další klíčí přímo světově. Také jsem se nikdy nesetkal s uváděným rychlým „odchodem“ výsevu z důvodu substrátu. Pokud ano, byla to příčina pěstitele (uvařené na slunku, špatně vypraná semínka apod.) Také mnoho rostlin ve sbírce (menších i velmi starých) pěstuji trvale v inertních substrátech s velmi dobrými výsledky. V tomto případě se nejedná jen o zeolit, ten teprve zkouším a nejstarší rostliny v něm nepřesahují 10 let, ale jde o keratofyr. Pěstování dalších kaktusů pouze v zeolitu trochu brání také jeho poměrně vysoká cena. Materiál to je ale určitě perspektivní a kdo má s výsevem nebo přidáváním tohoto skvělého materiálu dobré zkušenosti, měl by v tom pokračovat a podělit se o zkušenosti. Článek měl také posloužit těm, co chtějí experimentovat, aby se zeolitu nebáli a vyzkoušeli třeba něco nového.

Mnoho pěstitelských úspěchů přeje
Petr Trafina, KK Čelákovice

Zdroje:
Pavlíček P. (2004): Zeolit a výsevy. - Internetové noviny Cact.cz, č. 11/2004
Pavlíček P. (2005): Výsevy a zeolit. – Internetové noviny Cact.cz č. 6/2005
Chvastek J., Luňák M., J.M. (2005): Poznámky k zeolitu Internetové noviny Cact.cz č. 7/2005
Chvastek J. (2005): Ještě ke kauze zeolit Internetové noviny Cact.cz č. 9/2005



Pozn. red.: Místopřísežně prohlašuji, že tento příspěvek nepsal pan Trafina na objednávku ani na požádání prodejny Chrudimský kaktusář! Pavel Pavlíček