 |
| Obr. 1: V říjnu 2006 jsme se vyfotili u mého pařeniště |
V mých článcích v internetových novinách se jméno
pana Leo Gaje objevilo několikrát. Bohužel od středečního večera 19.
října 2011 se bude jméno tohoto opavského kaktusáře, člověka – pro
kterého kaktusy znamenaly mnoho a kterým zasvětil víc než půlku života
– vyslovovat jen v minulém čase. Tyto řádky nemají být ničím
jiným než jen obyčejnými vzpomínkami a myšlenkami, které se mi honí
hlavou pár hodin poté, kdy jsem se dozvěděl, že už můj kaktusářský
učitel není. Vždy tuto moji poklonu přijímal s úsměvem, ale myslím, že
ji slyšel rád. U něj jsem si v dubnu 1996 koupil svých prvních 6
rostlin, u něj jsem se dozvídal o pěstování kaktusů první zasvěcené
informace. Nevím, jestli jsem tehdy tušil, že jsem poznal nejen svého
učitele, ale hlavně kamaráda, pokud si toto označení můžu dovolit u
člověka o generaci staršího než jsem já, a kterému jsem po celou dobu
našeho kamarádství vykal.
 |
| Obr. 2: A tentýž den v mém skleníku |
Za těch patnáct let jsme spolu strávili mnoho
hodin vyplněných čím jiným než naší společnou láskou – kaktusy. Před
časem jsem chtěl pro Internetové noviny udělat takový medailónek, kde
bych zmapoval průběh jeho kaktusářského života. Začátek kaktusaření,
výsevy, roubování, cesty za kaktusy po naší republice i tehdejší NDR,
touhy, přání. Bohužel, přestože jsme byli domluveni, na poslední chvíli
couvl a z medailonu nic nebylo. Snad to byla zbytečná skromnost, snad
něco jiného. Vždy kdykoli jsem jej navštívil byl v pohodě. Určitě
měl taky problémy, ale nedával je najevo.
 |
| Obr. 3: Sbírka pana Gaje – pěstoval všechno, ale… |
Jen dvakrát jsem pana Gaje zažil v situaci, kdy
měl slzy v očích. Poprvé to bylo v červenci 1997, kdy mu povodeň
spláchla velkou část sbírky a zaplavila nejen zahradu, ale i suterén
rodinného domku, který si koncem šedesátých let postavil. Nedlouho nato
se ze ztráty velké části sbírky oklepal a začal budovat sbírku novou,
přesto se často k povodni ve vzpomínkách vracel. Podruhé dal průchod
slzám po úmrtí své maminky. Jinak vždy úsměv, optimismus, ochota. Byl
rád, mohl-li se podělit o své přebytky a nikdy přitom nehleděl na
korunu. Přijímal návštěvy, mnohokrát jej navštívili kaktusářské zájezdy
nejen od nás, ale i z ciziny.
 |
| Obr. 4: nejraději měl mamilárie… |
Toto byl jeden Leo Gaj – ten, ke kterému jsem
vzhlížel s obdivem a touhou jednou o kaktusech také tolik vědět.
Ten druhý Leo Gaj byl ten, za kterým jsem jezdil posledního tři čtvrtě
roku. Ač ho zdravotní problémy upoutaly na lůžko a zažíval mnoho
bolesti a utrpení, přesto něco z předchozího optimismu v jeho očích
zůstalo. Stále se na něco těšil. Když byl v nemocnici a poté v léčebně,
těšil se domů. Když se mu toto splnilo, těšil se až dostane vozík a
bude moci trávit čas venku u svých milovaných kaktusů, o které se mu
během nemoci staral syn Kamil. Bylo fajn, že v nemoci na pana Gaje
nezapomněli ani jeho kamarádi kaktusáři, často mi vyprávěl, kdo ho v
minulém týdnu navštívil, ukazoval mi časopisy, které mu přivezl Jarek
Vích. Stále se těšil až mu bude líp a bude moci zase vysévat a
pikýrovat.
 |
| Obr. 5 a 6: …a gymnocalycia |
S těžkou nemocí a kumulujícími se zdravotními
komplikacemi bojoval statečně, bohužel ten boj se nedal vyhrát. „Věděl
jsem, že to není dobré, přesto se mi těžko zvyká na to, že už nejste,
že už mě nepřivítáte smějícíma se očima a slovy ´tak co synku, jak
je´. Znal jsem Vás jen něco přes patnáct roků, přesto jste pro mě znamenal hodně.
A budete mi chybět nejen u kaktusů. Moc Vám děkuji.
Leo Gáj –
In memoriam
|
