Kaktusy Pavla Randy
z jihočeské sekce (Velešín)

U této rostliny je jmenovka Astrophytum senile (kultivar). Já si ale myslím, že na fotce je kytka, která perfektně představuje typickou rostlinu A. senile (resp. A. capricorne var. senile), tak, jak roste na svazích mezi El Amparo a Cerro Bola, což jsou mezi kaktusáři cestovateli velmi oblíbená místa. Nejen díky kaktusům, ale i díky přenádherné krajině. Co bych za to dal, kdybych se tam mohl na den na dva přenést…

Echinocactus horizonthalonius var. subikii – popsali v roce 1999 po Rudolfu Šubíkovi slovenští přátelé Staník a Dráb. Oproti ostatním „horizontíkům“ mají totiž velmi světlé až bílé květy. I když jsem se tam kolem města Dr. Arroyo často motal, viděl jsem je jen na jaře v roce 1990, to ještě tady vládli Komančové a já nevěděl, že mají bílé květy. Lokalitu mi tehdy ukázal můj úhlavní přítel, Steven Brack z Belenu v Novém Mexiku. Je to nádherný člověk, velký znalec kaktusové přírody v USA i v Mexiku, poctivec který pro mne vždy bude vzorem. Horizontíky v mnoha formách lze najít v nabídce semen i rostlin – viz katalog, který bude na webu pověšen cca za 2 – 3 týdny.

Echinocereus lindsayi – jak už jsem napsal dříve – kráska, o jejíž náchylnost jsem prosil od roku 1992, kdy jsem prvně strávil dva dny jejím hledáním. Byl jsem jí políben až po 17 letech, kdy jsem poklekl u první rostliny v přírodě, v okolí místa, kde jsem ji hledal už po čtvrté. A takhle jí  vyfotil Pavel Randa ve své sbírce. Ale i on byl u toho, když ji naše výprava před dvěma lety nalezla. Tehdy nás bylo jedenáct, tři z nás byli z okolí Budějic, a zasloužili si pojmenování „jihočeská sekce“.

Echinocereus reichenbachii – taky nádherná rostlina, ale z úplně jiného soudku, než „teplý“ lindsayi. Jsou to vesměs mrazuvzdorné rostliny, zasahující dost na sever USA – řekl bych že hluboko do Oklahomy. Kytky krásné i bez květu, ale opět – jen mají-li dost místa, rostou pěkně do soudků, jinak se vytahují. A je třeba pamatovat na mládež, staré rostliny jen zřídka rostou bez chyby, bez různých náklonů a pokřivení. Ale když zakvetou, člověk jim nějakou tu chybičku rád odpustí.

Homalocephala, nebo taky Echinocactus texensis. Taky nádhera i bez květu – a květ se zpeřenými okraji tu spanilost jen podtrhnou. Oproti Echinocactus horizonthalonius, se kterým často roste ve stejných oblastech, a táhne se z Tamaulipas až do Texasu, ochotně klíčí i dobře roste, kvete asi po 6 – 8 letech od výsevu.

A skončíme krásným obrázkem Pavla Randy, miniaturkou Rebutia cintiensis. Co k tomu dodat? Že si považuju lidí, kteří tyto jihoamerické miniaturky pěstují. Že jim moc nerozumím, ale že jsou moc hezké. Že se jich vejde moc na minimální plochu? – no protože jsou to miniaturky. Krásně kvetou spoustou květů, živými barvami ve spoustě odstínů. Kvetou v brzkém jaru, kdy ostatní jen nakvétají. Že jsou to favoriti pro omezené prostory předokenních či balkónových skleníčků. Je mnoho plus, jediné mínus je snad v tom, že po zbytek roku působí fádně. Kdo ale chce mít sbírku pestrou – určitě si rebůcek pár pořídí, už proto, aby v únoru mohl pozorovat červené puntíčky na bocích tělíček, zárodků to budoucích nádherných květů.