 |
Obr. č. 1 - Nekonečná
hradba hor |
Je ráno, první ze sedmi v tomto údolí. S
nekonečnou hradbou hor nad námi, sevřeni v úzkém kaňonu,
stoupáme pomalu vzhůru. V plné polní, obtěžkáni horolezeckou
výbavou a s obligátními přilbami na hlavě, postupujeme přes
několikametrové balvany vyschlým korytem. Pot nám kape z
nosu a co hůř, stéká mi po zádech mezi půlky. To nesnáším.
Po chvíli ale člověk otupí a mokrá prdel přestává být
problémem. Nedávný hurikán přerovnal údolí k nepoznání.
Stezka, která ještě na jaře usnadňovala pohyb kaňonem, je na
mnoha místech stržená. Přesto rádi využíváme jejích zbytků k
tomu, abychom si usnadnili náročné stoupání. Rozežraní
Evropané funící do kopce, to musí být panečku pohled!
Vystrašená zvěř prchá v panice pryč. Asi takový dojem musí
mít zvědavá veverka na nedalekém dubu, schovávající se za
stříbrnými závěsy Tillandsia usneoides.
Jako zázrak působí série zurčících tůní s křišťálově čistou
vodou. Nejde odolat.
Pro to tu ale nejsme. Jde se dál. Dál do kopce. Musíme
nastoupat výšku abychom se posléze mohli pokusit o nástup na
nebezpečně vyhlížející hrany úzkých skalních výchozů.
Výchozů, které jsou naším hlavním cílem, výchozů, kde rostou
Agave albopilosa.
Opouštíme proto hlavní koryto s korálky chladivých tůní a
připadáme si jako když vojáci z nevěstince zamíří přímo do
zákopů v první linii. Boj je to tuhý. Jsme si sami sobě
nepřítelem, kamarádem i vojenským doktorem. Jen ty vzpomínky
na nevěstinec dole pod námi, kde se jednotlivé tůně
předhánějí a šeptají: „Vem si mne, vem si mne“….nás brzdí
v postupu. Těšíme se i myšlenkou na čerstvě natočený půllitr
piva. Marná snaha. Jde se dál.
Suché koryto bočního kaňonu je ještě o poznání strmější. To
se dalo čekat. Některé úseky musíme obejít po nestabilních
svazích, protože hladké stěny jsou pro nás těžko
překonatelné. Vážíme každý krok. Smrt je děvka. Poskakuje po
balvanech a čeká na svoji příležitost. Občas jí nakouknu pod
sukni, ale držíme se raději dál od ní. Pro ty, co nerozumí:
jsme posráni strachy.
Načervenalý kopec obsazený dubovým vojskem slibuje snazší
postup ke kótě na horizontu. Dereme se hustým šáším strmé
stráně a trny nám opakovaně rozdírají kůži i oděv.
Už ani nemluvíme. Tom se zastavil a pije. Je zvyklý
dodržovat pitný režim, to ale dnes rozhodně neplatí. Cestou
vzhůru se musí šetřit, to je důležité pravidlo pro všechny
výstupy. Pít často, ale málo. Dvě třetiny vody by měli
zůstat pro návrat dolů, třetina z toho je pojistka pro
případ zranění.
 |
|
Obr. č. 2 - Odpočinek |
Odpočíváme ve stoje s batohy na zádech.
Sundat je by bylo zbytečné a rozsedět se ještě víc.
Postupujeme opravdu pomalu, krok za krokem. Červený podklad
neslibuje mnoho, ale brzy se má ukázat, že opak je pravdou.
Už to nejde vydržet. Shazujeme na chvíli batohy a
vyhlašujeme pauzu. Bojíme se, že by to sem koronárce trvalo
moc dlouho. Tom leží a „užívá si zasloužený odpočinek“, u
jeho nohou se ale povaluje poklad. Narazili jsme trochu
nečekaně na bohatou populaci Echinofossulocactus
multicostatus. Zlatavé trny ční nad stovkami elegantně
zprohýbaných žeber a nutí foťák sytit hladovou kartu stále
novými a novými snímky.
 |
|
Obr. č. 3 - Echinofossulocactus
multicostatus |
Jako zázrakem se nám vracejí ztracené síly.
Poskakujeme od rostliny k rostlině a užíváme si to nečekané
setkání. Pro lehce zasvěcené stojí za to připomenout, že
tato populace patří ke skupině forem s červenorůžovými květy
a toto je náš v pořadí již třetí nález v této oblasti.
Zajímavé je na tom jedno a to, že pomyslně přeskočil
populace typového Echinofossulocactus multicostatus z
vrcholové části údolí, od nichž se výrazně liší.
 |
|
Obr. č. 4 - Echinofossulocactus
multicostatus |
Tom mě po chvíli vede k jedné zajímavé
agávce. Jsem trochu zmatený. Vypadá to na zástupce sekce
Parrenae, ale jen stěží bych ji označil jménem Agave
ovatifolia, kterou jsme v roce 2009 objevili kousek od
našeho prvního červeně kvetoucího „multicostatusu“ na jih
odtud. Je prostě jiná a nemohu si pomoct, nejvíce podobná na
Agave parrasana. Pohled na další jedince mě v tomto
přesvědčení ještě více posiluje. Její výskyt zde je pro mne
ještě větší senzací, než onen fosulák. Teprve později, po
našem návratu zjistím, že v této oblasti učinila podobou
zkušenost i dvojice manželů Kristenových, provozujících
známé stránky „www.agavaceae.com“.
Ty jsou mimochodem velmi povedené a každému milovníkovi
těchto rostlin je vřele doporučuji.
Nedá mi to, abych v této souvislosti nezmínil zajímavou
geomorfologii tohoto území. Geologové nazývají tuto část
Sierra Madre Orientál slovem „Cañon
land“, což je velmi výstižné. Soustava relativně izolovaných
údolních systémů uvnitř a při okrajích hor, je velmi cenným
územím z pohledu biodiverzity a živou laboratoří. Cañon
de Huasteca i se svými bočními kaňony patří k nejbohatším z
nich a podle všeho nás bude i v budoucnu překvapovat novými
objevy.
 |
|
Obr. č. 5 - Agave
parrasana |
I nám se zde jeden takový povedl. Je jím
vzácnost první kategorie, a to Escobaria (Acharagma)
aquirreana ssp. kalasii n. prov., tvořící trsy
drobných elongátních hlaviček (stonků). Pohled na mapu jasně
ukáže, že oblouk hor se pod Monterrey stáčí prudce k západu
aby se po zhruba 300 km zanořil do původní mexické desky
západního Duranga.
Že umí Agave parrasana „cestovat“, je vcelku známa
věc. Její výskyt byl kromě typové lokality v Sierra de
Parras potvrzen i v Sierra de la Paila, Sierra San Marcos y
Los Pinos, Sierra la Gloria, Sierra Madera a dost možná i na
několika dalších místech. Nález všech výše zmíněných druhů
tento trend jenom potvrzuje a posouvá dál za hranice naše
dosavadního vědění. Tato problematika související s teorií „hotspots
biocenter“ láká k podrobnějšímu zkoumání. O tom ale až jindy
a pravděpodobně i jinde. Jak pokračovalo naše pátrání po
Agave albopilosa vám prozradím příště…
