|
Co to bylo za jezeďáky, co neměli v bahně na
dvoře rozbité zetory? A co je to dneska za statkáře, kterej
neproslaví svojí rodnou vísku sýrem ze smatánky, a jen se
nechá trápit vydřiduchy mlíkaři. Co je to za uzenáře, co
nemá na dvoře hromadu bukového dříví a vůní udírny do fronty
nepřiláká drbany bezdomovce a za nimi nóbl paničky? A co
bych byl já za kaktusáře, kdybych nevyséval? Kdybych
neviděl, jak se ty malé černé rakve pomalu otevřou a
vybělené pařáty kostlivců sevřou zem? To bych se moc a moc
šidil v tomto životě.
Je to jednoduché. Orat nemusíš, vláčet
nemusíš, modlit k nebesům se nemusíš. Ale to ostatní viď? Ta
příprava, těch operací, diskusí a přemítání než zrno k zemi
padne. Slaboši odpadají a utrácejí za hotové rostliny, já
nemám za co, protože ten mexickej plevel, ty modré kravince,
o které prej tam zakopáváš, nejsou k mání ani v řetězcích,
ani na přecpané burze chrudimské. Pochopil si? Nemusíš mít
traktor, tak hurá do toho!
Už dávno jsem zavrhl všechnu rozmanitost výsevních
substrátů, ta kokosová vlákna, sopečný tuf, soběslavskou
rašelinu, substrát „B“. Obyčejný písek od našeho Labe, nebo
Lužnice je mě nejmilejší a rovněž cihla z našich cihelen a
potom kompost za zahrady. Ale pozor, ten kompost je starší
než ta naše nová svoboda po česku. „Cože? Kolik že jsem
vysel semen, že můžu dávat rady? Ale já vám neradím, já
jenom říkám, jak mi to vyhovuje. Ale vysel jsem jich opravdu
hodně, bez mála všechny rody, a když mě echinomastusy
klíčily a rostly jako vojtěška, zasekl jsem se na
horizontech (Echinocactus
horizonthalonius – pozn. red.). A o nich budu
povídat, i když se stejně prd dozvíte.
Základ je mít dobrá semena. Tedy nejlépe svá, ta znáte
dobře. Víte, že jste je nechali dozrát, že rostlina
vytlačila růžový plod, který jste trpělivě nechali bělet a
vadnout a nakonec usychat. Teprve potom jste škubli, a když
se nepřetrhl, nad miskou protrhli slupku a slyšeli lahodný
zvuk sypaných semen. Taková semena jen opláchnu v čajovém
sítku vodou a uložím do pytlíku z papíru. Horší je to s těmi
kupovanými, s těmi co někdo narval za mořem, i když se to
nesmí. Takovou dálku jeli a plody sotva lezly z rostlin ven.
„Trháme, pánové, kdy se sem zase dostaneme?“ Nevyzrálá, nebo
jen špatně usušená zadeklují a plísně bují. Tahle semena, co
mě nedá je nekoupit, nasypu do papírových pytlíků, rozdělám
na deset procent peroxid a do pytlíku nastříkám. Položím je
na noviny na stůl a nechám šumět do oschnutí. Pytlíky se
rozmáčejí, pozor na popisy!
Prodejci importních semen mě každou chvíli nachytají, jako
kdysi dědkové, co prodávali stírací losy u stolečků.
Kolikrát jsem škrábal pro nic. Vlastně pokaždé. Přece jen s
těmi semeny je to lepší. Zvykl jsem si na zklamání, otřepu
se a jdu znova do toho.
Vysévám do misek od makrel v aspiku. Na
provrtané dno nasypu dva cm substrátu z českých zdrojů. 30%
starého kompostu, 20% hrubého vápence a zbytek plavený písek
a cihla. Na uhlazený substrát nasypu půl cm vrstvu písku s
cihlou do velikosti třech mm. Písek a cihla jsou zbaveny
jemných podílů. Uhladím a podle potřeby předělím na políčka.
Poslední léta jsem zápasil se řasou, proto substrát i
pískovou vrstvu pařím v mikrovlnné troubě. Poházím semena,
pinzetou doladím vzdálenosti, zatlačím a misky podmočím v
převařené vodě z kohoutku. Bez hnojiva. Když písková vrstva
provlhne, rozdělám peroxid na pět procent, výsev přestříkám
a nechám opět asi dvě hodiny vyšumět. Potom rozdělám
protiplísňový přípravek a přestříkám. Krabičky uložím pod
zářivky. A to je vše.
Pak už jen kontroluji, kdy začnou lézt kostlivci. Většina
rakviček zůstává zavřených a mě už to nepřekvapí. A teď jsme
se dostali k tomu, proč je těch modrých rostlin tak málo.
Nejen importní semena, ale i ta kulturní klíčí ke zklamání.
Některé lokality, kupříkladu Tula, La Mesa, La Apples nebo
Las Tablas, klíčí čerstvá na 80%. Naopak rostliny z Durango
a Chihuahua třeba jen na pět. A protože vím, že jsem semena
ve vyzrání neošidil, musím trpělivě čekat, až přijde jejich
čas. Nikdy semena neskarifikuji. To mě připadá jako
znásilňování ženy. Počkám si, až bude chtít sama a pak to
bude, až mě to bude mrzet, třeba každý den.
Semena s neznámou klíčivostí vysévám jen po deseti kusech.
Když po třech týdnech zjistím, že klíčivost je mizerná,
zbylá semena zařadím do fáze přípravy klíčení. Je to proces
zdlouhavý. Trvá rok i déle. Stalo se vám, že jste někdy
zapomněli semena horizontů v šuplíku dva roky? A když jste
je pohodili, klíčila jako žito? Právě proběhla fáze přípravy
klíčení. Ale neříkám, že ten šuplík je to nejlepší místo.
Například semena z Duranga peču v pytlíkách celé léto pod
sklem. Za rok je z pěti procent šedesát. Každý si ale to své
místečko musí najít sám. Coahuilským bude stačit třeba jen
rok šuplíku.
A ještě o vlhkosti. Semena jsou to tvrdá a
neprodyšná. Nejlépe mě klíčila v rozbahněném substrátu, když
se začala dělat ta mizerná řasa. Musel jsem proto brzo
pikýrovat.
Dnes mám trochu jinou metodu. Takzvané „kříšení“. Ale to je
zatím tajemství. A teplota? Když jsem si stěžoval jednomu
dodavateli, jak mu to mizerně klíčí, zeptal se na teplotu.
„Jó, dvacet pět až třicet stupňů? To jsi podělal, chlapče.
Třicet osm musíš.“ A já blbec to zkoušel a ono zase nic.
Kdybych mu řekl, že v třiceti osmi, on by odpověděl, v
pětadvaceti musíš, to jsi podělal. Nevěřte na zázrak
vysokých teplot. Ty ať si používají ve vysokých pecích.
Semeno, které je připraveno ke klíčení a které chce žít,
vyklíčí v dvaceti pěti i ve třiceti. Ale pozor! Otevírání
rakví je zdlouhavé. První klíčenci již mohou tlačit trny a
některé rakve se ještě po měsíci otevírají. Proto nemůžete
vzduchovat příliš brzo a musíte být ve střehu v boji s
plísní a hnilobou.
Tak vidíte, jakou má setí Horizontů
výhodu. Nemusíte mít traktor,
ba ani žlutého Čmeláka k práškování. Tak do toho!
|
