Isla Cedros – krásný zážitek na cestě
po Baja California

Tento materiál zároveň vychází i v časopisu KAKTUSY, jako SPECIÁL v ročníku 2009.
Časopis je vydáván pro členy Společnosti českých a slovensých pěstitelů kaktusů a sukulentů. Členem společnosti a tím také odběratelem časopisu se můžete stát tak, že se přihlásíte ke členství v některém ze spolků ve svém okolí, nebo přímo v Praze, odkud Vám může být časopis odesílán 4x ročně poštou, viz rubrika „Kluby a spolky“ na webu společnosti - www.cs-kaktusy.cz.

Cílem našeho hledání byl Ferocactus chrysacanthus. Foto P. Pavlíček

Snad každý kaktusář zná velmi dekorativně působící, zlatohnědě otrněný Ferocactus chrysacanthus (Orcut) Britton et Rose (1922). Málokdo však ví, že výskyt tohoto skvostu je omezen jen na území ostrova Cedros, který leží asi 20 km od výběžku Vizcaino (od Punta Eugenia), nebo kolem 70 km od pobřeží u Guerrero Negro na západním pobřeží Baja Cal. Sur (rostou i na třech maličkých ostrovech západně od Cedros, se souhrným názvem Islas San Benito). Další výskyt je uváděn z ostrova Isla San Margarita, ovšem vzdálenost více než 500 km, i na první pohled poněkud odlišný habitus zdejší formy napovídá, že se v budoucnu můžeme dočkat odlišného hodnocení v taxonomickém žebříčku druhu. Někteří autoři tuto formu řadí blíže k F. townsendianus Br. et R.

Nebylo to jedmoduché, namačkat dovnitř 14 lidí, ale povedlo se. Po čtyřiceti minutách letu dosedáme na ostrov Cedros. Foto V. Šamalík

Neměli jsme příliš mnoho informací o způsobu přeletu na ostrov, věděli jsme jen o pravidelných letech, kde je přílet jeden den a odlet den příští, a to asi 3x do týdne. Protože jsme cestovali ve dvou autech, a tedy jsme byli větší skupina čítající 11 lidí, mohli jsme si za smluvených 1000 dolarů najmout malé letadlo s odletem i příletem dle našeho zadání. Jednání v nenápadné kanceláři malé turistické letecké společnosti Agencia Delfin na hlavní třídě městečka Guerrero Negro trvalo kupodivu jen 30 minut, a výsledkem byl odlet už další den, v 9 hodin ráno.

Před přistáním nás upoutal „solný přístav“. Foto L. Šubert

Asi po půlhodince letu malým letadélkem, do něhož se mimo nás tak tak vtěsnali ještě dva spolucestující, přelétáme nad Pacifikem a přistáváme poblíž obrovských kup sněhobílé soli, na malém letišti při pobřeží Cedros. Snad je vhodné zmínit se i o tom, že na Cedros je jeden z největších přístavů Mexika, a mořská sůl se sem dováží z pobřeží BC, neboť tam kvůli mělkým vodám velká zámořská loď nezakotví.

Toulání po mírných svazích cedrosského „podhůří“ patřilo k těm nejpříjemnějším mexickým zážitkům. Foto V. Šamalík

Po „celní prohlídce“ odcházíme před letiště, kde se ptáme náhodně parkujícího řidiče velkého auta, jak je možné se dostat do městečka Cedros. Ten s úsměvem vyfoukl taxikářům kšeft, všechny nás naložil a odvezl až do městečka, aniž by si vzal jediné peso jako odměnu. Zato za cestu taxíkem zpět na letiště jsme každý z nás museli zaplatit plných 50 peso – za vzdálenost okolo 7 km! Plný taxík tak vydělal za jednu cestu 200 peso, to jest asi 350 Kč. Jako by se učili u pražských taxikářů.

Echinocereus maritimus není ostrovní endemit, ale nacházímu tu krásné, barevně otrněné trsy. A máme štěstí, jeden tu kvete. Foto V. Šamalík

Zpáteční odlet letadla byl stanoven na 18 hod. večer s tím, že půlhodinka zpoždění nehraje roli. Máme tedy dost času toulat se po ostrově a prohlížet si úžasnou, jarně kvetoucí flóru ostrova. Vystupujeme na kopec u městečka a okamžitě se nám otevírá pohled na mírné svahy a terénní vlny tvořené lavicemi pískovitých a jiných aluviálních (naplavených) půd, které vznikly rozpadem vulkanických a metamorfovaných hornin v okolních kopcích. Svahy byly plné těch nejkrásnějších rostlin, v té nejlepší růstové kondici.

Mammillaria (Cochemiea) pondii – i u nich máme štěstí na kvetoucí rostliny. Foto P. Pavlíček

Květy jsou v rámci rodu Mammillaria velmi zvláštní. Jsou zygomorfní, tedy souměrné jen podle podélné osy. Foto L. Šubert

A nefascinují nás jen ferokaktusy. Žlutými kvítky na sebe upozorňuje v půlmetrových trsech rostoucí Echinocereus maritimus K. Schum., tmavými trny zbarvené stonky Mammillaria (Cochemiea) pondii Walton svítí svými červenými kvítky, řídce mezi kameny se schovávají drobné světlotrné Mammillaria goodridgii Scheer., roste tu i Opuntia prolifera Engelm.

Droboučká Mammillaria goodridgei je na ostrově velmi úspěšná, nacházíme jich několik přesto, že se dovede dobře v kamíncích schovávat. Foto V. Šamalík

Z ostatních sukulentů je tu hojná Agave sebastiana Greene, která udivuje geometričností uspořádání svých namodrale ojíněných listů, hustě tu rostou i tlusté, stříbřitě zabarvené kmínky Pachycormus discolor Coville s bizarně pokroucenými větvemi, ve stínu keřů i vzrostlých Fouquieria burragei Rose se krčí malé šedozelené Dudleya sp.

Impozantní růžice Agave sebastiana se připravují ke kvetení. Foto V. Šamalík

My jsme měli možnost navštívit jen lokalitu v okolí městečka Cedros (asi 2500 obyvatel), ležící zhruba na severovýchodní části ostrova. Cílem naší cesty byl ovšem zejména Ferocactus chrysacanthus, jeho hledání, jak jsme záhy zjistili, nebylo vůbec žádný problém.

Většina ferokaktusů na severo východním pobřeží svítí rubínově červenými trny. Foto Pavel Pavlíček

Tahle rostlina má sice trny zlatohnědé, ale stylem krátkého otrnění patří mezi místní rarity. Foto Pavel Pavlíček

Uviděli jsme je průhledy ještě dříve, než jsme vylezli nad pobřežní skály. Pak se nám ovšem otevřel pohled na mírné svahy cedrosského „podhůří“ horského masivu, který se s porosty zakrslého jalovce a nízké borovice (Pinus radiata var. cedrosensis) a dalšího endemitu - zajímavého nízkého doubku (Quercus cedrosensis), táhne uprostřed po délce ostrova, se svými nejvyššími kopci Pico Gill (1063 m n.m.) a Cerro de Cedros (1250 m n. m.).

Některé rostliny mají trny „obojí“, jak zlaté tak i červené. Foto V. Šamalík

Rostliny, které jsou „tvrdě pěstovány“ ve skalních spárách, se chlubí svým divokým, hustým otrněním. Foto L. Šubert

Na areálu, kde jsme se mohli asi 4 hodiny potulovat, jsme žasli nad množstvím Ferocactus chrysacanthus. Většina z nich zářila převážně červenými tóny otrnění, některé se barevností blížily k převážně tmavozlatým trnům, ale jen málo rostlin bylo čistě zlatavých.

Všichni jsme se snažili fotit temena ferokaktusů s mořským pozadím. Tenhle obrázek se Vaškovi povedl. Foto V. Jakubec

To ovšem odpovídá informacím z knihy znalců rodu ferokaktus, Franzisky a Richarda Wolfových. Ti sdělují, že na severní části ostrova převládají rostliny s otrněním do červena, zatímco na východním pobřeží převládají formy zlatožluté až oranžové, červené jen výjimečně.

Zvláště semenáčky vynikají výrazným, silným otrněním. Foto V. Jakubec

Nejkrásnější částí ostrova, kam jsme se bohužel nedostali, neboť i pro rybářské čluny je přistání na této části ostrova obtížné a pěšky by bylo nutné strávit přechodem hřbetu pohoří příliš mnoho času, je západní pobřeží. Zde rostou ty nejkrásnější, a také největší zlatavé rostliny, dosahující výšky až 1 m.

Pohled do temene na ty nejčerstvější trny je zážitkem nejen pro fotografy. Foto V. Šamalík

Tenhle „zlaťák“ nás potěšil i svými žlutými plody. Foto V. Šamalík

Ferocactus chrysacanthus je velmi úspěšnou okrasnou rostlinou i komerčně. Nekupují si jej jen kaktusáři, ale i laici jako dekoraci pro své byty či kanceláře. V řadě pěstíren v teplých částech světa je po statisících množen a díky selektivně vybíraným rodičům pro produkci semen je nabízen zejména ve své nejkrásnější, a tedy zlaté formě.

Pachycormus discolor – i on patří ke šlechtě mezi dolnokalifornskými endemity. Foto P. Pavlíček

Semenáček P. discolor by se vyjímal v pěkné misce jako překrásná bonsaj. Její přemístění z přírody (alespoň pro nás) nepadá v úvahu. Foto V. Jakubec

Co říci závěrem? Díky levnému dolaru nejsou náklady na dopravu, zápůjčku auta i cestování po ostrovech Baja California přemrštěně vysoké. Pokud se někdo z čtenářů pro podobný výlet rozhodne, rád mu sdělím vše ze zkušeností, které jsem na této cestě získal. Neboť ještě stále divoká příroda Dolní Californie a člověkem příliš netknuté ostrovy při pobřeží v Pacifiku i v Cortézově moři rozhodně za návštěvu stojí. A kdo se dostane do Guerrero Negro v jarních měsících (březen, duben), nesmí zapomenout na výlet za plejtvákovci šedými, kteří v dolnokalifornských mělkých zálivech zimují a přivádějí na svět svá mláďata.

Městečko samo zcela zapadá do mexického koloritu. Zde například nápis na zdi nabádá k udržování pořádku.

Okolí kostelíku je však ukázkově upravené, i bez varovných nápisů. A to nejen na Cedros, ale v celém Mexiku (a asi i jinde ve světě). Foto V. Šamalík

Použitá literatura:
Fencl Oldřich, Kaktusy, 41, Ferokaktusy poloostrova Baja California, Speciál 2005/1
Kunte L., Atlas kaktusů, 12: 16, 1997
Norman C. R., Baja California, Plant Foeld guide, 1989
Pilbeam J. et D. Bowdery, Ferocactus, p. 36-38, 2005
Unger G., Die grossen Kegelkakteen Nordamerikas, p. 206-210, 1992
Wiggins Ira L., Flora of Baja California, p 596-598, 1980
Wolf F. et R., Die Ferokakteen der Baja California, p. 37-73, 2004